Petr Hájek komentuje ohlasy na řecké NE Bruselu, v němž nešlo ani o dluhy, ani o „vyjednávání s věřiteli“, ale o cosi mnohem zásadnějšího a také pro nás možná inspirativního. Horký (u nás prodloužený) víkend skončil malou evropskou bouřkou. Řekové odmítli diktát, který jejich vzpurné vládě bezostyšně předložila Evropská unie. Zablýsklo se při tom na časy?
„Řekové dnes učinili statečné rozhodnutí a ukázali, že demokracii nelze vydírat,“
prohlásil v televizním vystoupení premiér Alexis Tsipras. Současně národ, který vysokou účastí v referendu a jeho jednoznačným jedenašedesáti procentním NE, dal vládě novou silnou legitimitu, ujistil:
Řecko nechce odejít ani z EU, ani z eurozóny.
O čem, když ne o tom, tedy lidové hlasování vlastně rozhodovalo?
Kam s ním?
Tato otázka ze slavného Nerudova fejetonu se týkala slamníku, který bylo obtížné zlikvidovat. Podobné problémy stojí nyní před majiteli „mezinárodní organizace“, která se již tváří jako stát: Jak zatočit se vzpurným premiérem? Jak zabránit, aby se „řecká nákaza“ dál nešířila? To je to, oč jde. Každý rozumný člověk přece ví, že se od počátku vůbec nehraje o řecký dluh, jak se nyní v nové propagandistické kampani budou opět snažit přesvědčit veřejnost komentáře politického, ekonomického a mediálního mainstreamu.
Řecký dluh je samozřejmě nesplatitelný a vědí to všichni. Podobně jako jsou nesplatitelné dluhy Francie, Španělska, Itálie či Spojených států. Řecko je však dostatečně malé, aby se s ním dala hrát komedie „Jde o princip – dlužník musí své závazky uhradit“ a současně bezpříkladně vzpurné, aby se stalo precedentní bruselskou výhrůžkou všem ostatním potenciálním rebelům: „Když zadupeme, zalezete do děr.“
Dupali ze všech sil, nestalo se – a precedent je na světě. Jen v opačném gardu, než vládnoucí Německo a jeho federalističtí evropští spojenci potřebovali. Když hlasovala v referendu Francie proti Evropské ústavě, přejmenovali ji na Lisabonskou smlouvu a nové hlasování o ní již veřejnosti nedovolili. Když totéž udělalo Irsko (s domněle „hrdým“ lidem), názorně předvedli, že stačí zadupat, vypsat reparát s patřičnými výhrůžkami – a po hrdosti je veta. Řecko je tak prvním příkladem, že to přece jen i v dnešním světě jde.
Jak vyměnit národ?
Ta facka několika stovkám tisíců „bruselského lidu“ (vedeného Berlínem a vládnoucího deprimovaným miliónům v evropských historických státech) je docela hlasitá a sedla přesně. Jen o ni jde. Jen ta je podstatná. Vše nad to, nad čím se nyní uchvacují mainstreamoví komentátoři, je mystifikace. Vyhlášením referenda – tedy odvoláním se k lidovému rozhodnutí – udělal premiér Tsipras riskantní, ale vpravdě politický (tedy kontrarevoluční) krok: Mohl prohrát jedině v případě, že by malá účast referendum „delegitimizovala“, nebo kdyby výsledek NE byl těsný (jak doufaly manipulativní „předpovědi“ agentur pro výzkum veřejného mínění).
Jeho pozice je nyní komfortní a jeho provolání k národu po vyhlášení výsledků naprosto přesné: Neblázněte, nehraje se o setrvání Řecka v eurozóně, v Evropské unii už vůbec ne.
Ten poker byl ve skutečnosti o jediném: Existuje ještě v Evropě národní stát a v usilovně demontovaných státech „politický lid“? Tento test byl v sázce. Pokud by se ukázalo, že ani v hrdém Řecku to již neplatí, zahrnuli by „majitelé Evropy“ jeho strádající občany dárky: Sejfy Evropské centrální banky (ECB), skladující bezcenný rotační papír značky euro, by se rázem otevřely dokořán. Penízky by jen pršely. Teď mu je budou sice muset dát také, ale se skřípěním zubů nad šokujícím zjištěním: decimovaný národní stát ještě úplně mrtev není.
Jenže co s tím? Jak vyměnit lid, který skutečně již napůl hladoví a přesto – vzdor výhrůžkám, že nepodřídí-li se, hlady zahyne – volá: Státní suverenita a svoboda je cennější? Jak vědí všichni neúspěšní diktátoři celého světa, lid vyměnit nelze. Zdecimovat bombami, rozvrátit zbytek hospodářství, vytvořit „uprchlické vlny“ – to ano. V Řecku však ani to není aktuálně možné. Pro Spojené státy je důležitým členem NATO na jižním křídle, v plánech proti (rovněž vzpurnému) Rusku vedle Turecka klíčovým.
Jak vyměnit vládu?
To už je něco jiného. Na to mají ve Washingtonu copy right (autorská práva). Jenže je tu zase problém, který přesně vyjádřila náměstkyně ministra zahraničí Kerryho soudružka Nulandová během „revoluční výměny vlády“ v Kyjevě: „Fuck EU!“ nechala se jak známo slyšet. Mínila tím, že Amerika svých zájmů dosáhne, ať se to „spojencům a přátelům“ (bratrům se tomu říkalo v dobách komunismu) líbí, nebo ne. A teď se naopak Američanům vůbec nelíbí, že by kvůli nějakým tahanicím o pár bezcenných papírků s nápisem euro měli riskovat své vojenské základny – jako se to stalo v Sevastopolu.
Wall Street Journal (WSJ) popisuje americké obavy takto:
„Premiér Tsipras a jeho vláda se budou snažit prosadit své záměry také prostřednictvím pákového efektu v Evropské unii. Je pravděpodobné, že Syriza bude některé dohody blokovat. Zejména se to týká postojů k ruským sankcím a k dalším ožehavým politickým otázkám.“
Pokusí se tedy Washington uspořádat v Athénách nějaký typ „Majdanu“? Ostatně i šéf takzvaného Evropského parlamentu, fanatický „federalista“, jaký může vzejít snad jenom z německé půdy, Martin Schulz, se již neudržel a těsně před referendem naznačil: Podle něj by pro „řecký lid“ byla teď nejlepší nějaká „technokratická vláda“. Tedy ne demokratická, politická, vzešlá z voleb. Bravo, soudruhu Schulzi, za tohle by vás jeden z bývalých (nakonec neúspěšných) německých kancléřů určitě pochválil. Což takhle si pořídit současně nějaký ten koncentráček pro odpůrce – pochopitelně financovaný ze „strukturálních“ fondů Evropské unie?
Jenže právě svržení vlády „Majdanem“ je nyní daleko obtížnější než před víkendem. Tsipras prošel ve skutečnosti dalšími volbami. A vlády se hned po volbách nesvrhávají. Nepůsobí to v předstírání demokracie dostatečně esteticky. Špatný umělecký dojem. Přesto ani tuto alternativu nelze úplně podcenit. V některých hlavách (i v Americe) prý existuje představa, že se teď na chvíli ještě trochu Řecku utáhne opasek – a „nevládky“ pak vyženou hladové do ulic.
Nákaza
Přesto je tento scénář v této chvíli spíše méně pravděpodobný. Svědčí o tom i postoj Francie, která se ve strašení Řeků od německé lokomotivy přece jen trochu odpojuje. Je to jasné – Paříž může být každou chvíli ve stejných problémech jako Řecko (fakticky v nich už je, jen její velikost to zakrývá) a nepotřebuje dát Německu do ruky příklad „evropské ne-solidarity“.
Šíbování podle Francie bude vypadat nějak tak, jak naznačil ministr financí Sapin: Je prý nyní na řecké vládě, aby předložila návrhy, jak dosáhnout dohody s věřiteli.
“Jestliže získali zpátky svou hrdost, mohou se vrátit k jednáním. Nyní je na Řecku, aby předložilo návrhy.”
A pak dodal klíčovou informaci:
“Dluhové zatížení na měsíce a roky dopředu je pro Řecko příliš vysoké, aby mu bylo umožněno vrátit se zpátky na nohy.”
To podle něj znamená, že Evropská centrální banka by neměla snižovat nouzové financování, které poskytuje řeckým bankám a které je drží nad vodou. No – a je to!
Premiér Tsipras je v každém případě v této chvíli na koni. A důsledky jeho vítězství mohou být skutečně závažné. Z „nákazy“ má hrůzu jistě nejen již jednou citovaný WSJ:
„Levicové strany v Itálii, Portugalsku a Španělsku budou mít nový argument, proč se postavit k reformám zády. Budou požadovat rovněž referenda, a to by například mohlo ohrozit španělskou vládu premiéra Mariana Rajoye, protože se budou v zemi konat ještě letos parlamentní volby. Šíření těchto nálad je mnohem závažnější než okamžité důsledky řecké krize či odchod Řecka z eurozóny. (…) To může způsobit nikdy nekončící ekonomickou krizi.“
Jedna bitva v dlouhé válce
Řecké NE Bruselu musí nutně povzbudit všechny, kteří vytvoření nového evropského „kotle národů“ od počátku EU (Maastrichtské smlouvy v roce 1992) odmítají. Neměli by však jásat předčasně. Řekové nyní za všechny blahobytem „sociálního státu“ zlenivělé občany evropských zemí vybojovali jednu důležitou, ale nikoli rozhodující bitvu v dlouhé válce proti nové totalitě. Nic víc. Ukázali ale, že to jde.
„Poučení z krizového vývoje“ si proto z něho vezmou především ti, co právě prohráli – říkejme jim „bruselský lid“. Zdaleka nesídlí jen v Bruselu. Jsou v podobě Pátých kolon ve všech „členských zemích“. Jejich společným znakem je, že jsou napojeni na bruselské penězovody, takže žijí v nekonečně dokonalejším komunismu, než na jaký kdy pomysleli komunisté. Jejich příjmy a důchody jsou proti těm skandalizovaným řeckým astronomicky vyšší. A tito „vyvolení“ nyní zapnou na vyšší převodový stupeň. To bude hlavní důsledek řeckého NE: Ještě tvrdší „centralizace“. Poznáme to brzy. Nejprve na diktátu kolem „uprchlíků“.
Jenže naštěstí i oni jsou většinou již blahobytem zlenivělí a hloupí. Nádherně to předvedl jejich český soudruh. Jeden z těch kteří jsou Bruselem královsky placeni za nicnedělání, a proto pravidelný účastník tlachání v politických pořadech České televize, analytik think-tanku Evropské hodnoty Jakub Janda. V rozechvění prohlásil:
„Němci a další národy, které řecké dluhy platí, by si tedy asi taky měly udělat referendum, jak dál.“
Pokud ho za takovou vlastizrádnou myšlenku nevyhodí, měl by ji častěji veřejně opakovat a prosazovat. To by se do Evropy mohla začít zase oknem vkrádat „kontrarevoluce“ v podobě demokratických principů tak namáhavě vyhozených dveřmi. A to by předznamenalo konec EU.
Ale klid, nic takového se nestane. ECB jen postaví nové (modernější a výkonnější) tiskárny na eura. A z našich daní bude sypat. Majitelům Evropy totiž vůbec nejde o nějaké dluhy států a už vůbec ne o skromné prostředky, které si většina z nás tvrdě vydělává na živobytí.
Jde o velké peníze. A to stojí za všechny prachy.
Související články:
