Neprůhledný Islámský stát, likvidace demokracie v zájmu korporací a nuda v ČR

Zdeněk Zbořil
27. 7. 2015     Parlamentní listy
Zdeněk Zbořil opět s brilantním nadhledem a přehledem shrnul nejdůležitější události uplynulých dní a upozornil na vývoj aktuálních hrozeb. Všímá si zejména klíčových politických událostí a procesů, které zůstávají v mediálním stínu žabomyších sporů. 

V závěru uplynulého týdne se do světa rozletěly zprávy o tom, že do bojů proti Islámskému státu se zapojil i důležitý člen NATO. Turecké vzdušné síly začaly v pátek večer útoky na cíle Islámského státu v Sýrii a pokračovaly v nich i o víkendu. Už několikrát jsem řekl a napsal, že podle mého názoru tzv. Islámský stát je produkt vyrobený na zakázku. Tvrdím, že jeho výrobcem jsou nikoli zpravodajské, ale tajné služby a vede mne k tomu to neuvěřitelné – vzhledem k technickým prostředkům, které celý svět má – matení a prvoplánové zamlčování informací. Dodnes, po více než roce, nevíme, odkud mají peníze, zda tento ‚stát‘ má nějaké území, zda se jeho správa řídí nějakými pravidly a konečně jaké má spojence nebo nepřátele.
Připadá mu, že nepřáteli Islámského státu mají být všichni, kdo nejsou muslimy nebo Araby, ale to se hodí jen do scénářů „válek kultur“ nebo „střetů civilizací“. Hrůzné záběry poprav osob, o kterých nevíme, kdo to je, se dají vyrobit v jakémkoli filmovém nebo televizním studiu. A protože nevíme, odkud mají tito vrahové zbraně a peníze, za které je někde kupují, a protože nežijí na vyznačeném území, které ovládají, mohou být všude a nikde – v severní Africe, na Arabském poloostrově, ale také na Balkáně, kdekoli v Evropě a ve Spojených státech. Všude tam, kde je třeba, ‚aby se lid bál a bláznu bylo dovoleno, aby kraloval‘. Všude tam, kde je třeba někoho bombardovat: Kurdy, Asádovy vojáky a ‚teroristy‘.

Média se starají, aby se lidé nedozvěděli, kdo podporuje Islámský stát
Právě turečtí Kurdové ze zakázané Strany kurdských pracujících se v severním Iráku a díky nepřijatelnému syrskému režimu prezidenta Bašára Asada stali „vedlejším produktem“ války s Islámským státem v podání Turecka. Média na celém světě se starají, abychom se nedozvěděli, kdo jsou podporovatelé Islámského státu a o co jim ve skutečnosti jde. Ta média a zpravodajské agentury, které umějí zjistit, kdo kam dodal patrony a lehké palné zbraně, nevědí, odkud se vzala obrněná vozidla nebo dokonce už i tanky, které se pohybují v otevřených prostorách pouští blízkovýchodního regionu. Ani nevíme, zda ti lidé, kteří je používají, jsou černí nebo bílí, protože mají zakryté tváře, což je také jedna z pozoruhodných novinek těchto nových válek, které, zdá se, ovlivňují všechny velmoci.

Regionální mocností válečnými konflikty zmítaného Blízkého východu je téměř osmdesátimilionový Írán, jenž před dvěma týdny uzavřel se šesti mocnostmi dohodu o svém jaderném programu. „Jak kdysi řekl někdejší americký prezident Jimmy Carter íránské hlavě státu Muhammadu Rezovi Pahlavímu, že Írán je ‚the pivot of regional stability‘. To bylo 1. ledna 1978 a o rok později už šáh nebyl šáhem, a to za pomoci těch, kteří toužili po jeho nerostném bohatství. Také dnes je to stejné jako kdykoli v minulosti. Zásoby kvalitní ropy a mimořádné zásoby zemního plynu, druhé největší na světě, vyvolávají větší zájem euroamerických mocností než íránský nukleární program,“ vysvětluje politický analytik.

Minské dohody jsou něco podobného jako žena inspektora Columba

To, že o jednu z dvaceti nejlidnatějších a nejrozlehlejších zemí světa projevují zájem jak západní velmoci, tak Rusko, není ničím novým. „O Persii se dlouhodobě dělilo carské Rusko, které se postupně přeměnilo na Sovětský svaz a později Ruskou federaci, s královskou Velkou Británií, o jejíž místo se při dělení íránského přírodního bohatství po roce 1962 přihlásily Spojené státy,“ připomíná Zdeněk Zbořil přitažlivost tohoto státního útvaru, o jehož demokratičnosti se nikdy příliš mluvit nedalo. „Jakápak demokracie? Osvícená šáhova diktatura se změnila v teokracii. A jak víme ze Saúdské Arábie, když jde o ropu a plyn, jde o demokratické ideály až na posledním místě,“ tvrdí politolog.

Ve svém pravidelném ohlédnutí za politickým děním uplynulého týdne se z Blízkého východu přesouvá na Ukrajinu. Zatímco německá kancléřka Merkelová a prezidenti Hollande, Putin a Porošenko se před pár dny opakovaně shodli, že je třeba dodržovat dohody z Minsku, bojovníci obou stran na Donbasu si klid zbraní příliš nepřejí. „Minské dohody jsou něco podobného jako ‚Islámský stát‘ nebo žena inspektora Columba. Všichni o nich mluví, ale nikdo je neviděl nebo si je už dávno nepamatují. Snad jenom to, že bylo dohodnuto, že Německo a Francie budou jejich hlavním garantem. Dokonce se už ani moc nemluví o úloze Evropské unie a jejích předskokanů, jakým je dnes Donald Tusk a jakým byl ještě před rokem dnes zcela zapomenutý Carl Bildt.

Tymošenková může být opět obchodovatelným zbožím pro někoho v zákulisí

Proto zůstává otázkou, zda se kyjevským politickým špičkám podaří zajistit klid zbraní ze strany regulérní ukrajinské armády a jestli prezident Petro Porošenko dokáže spravovat zemi, aniž by mu do toho zasahoval svým vlivem například Pravý sektor. Ti kyjevští ‚politici z dovozu‘ nevypadají, že mají moc něco pro klid na Ukrajině udělat. Takže můžeme předpokládat, že to bude všechno trvat ještě dlouho, na scénu budou přicházet, ale i z ní odcházet další bizarní postavy a postavičky, ale dokud nepadne rozhodnutí v Moskvě nebo Washingtonu, nic, co by si lidé na Ukrajině přáli, se nestane. Navíc mezi lidmi bylo rozdáno příliš mnoho zbraní a další jsou snadno dostupné, takže ‚bojovat‘ v zájmu kohokoli může kdokoli.

Podle nejnovějšího výzkumu veřejného mínění výrazně narůstá volební podpora strany Vlast bývalé premiérky Julie Tymošenkové, jíž přisuzuje volební projekce zisk 22,7 procenta. Naopak významně poklesla podpora Lidové fronty premiéra Arsenije Jaceňuka, jejíž zisk ve volební projekci činí 2,8 procenta, takže by se nedostala do Nejvyšší rady. Lze to označit za vývoj? Nebo jen návrat do zapomenuté minulosti? Julie Tymošenková se v ní ztratila, a tak může být opět obchodovatelným zbožím pro někoho v zákulisí. Neznamená to nic nového, jen opakování minulého, a nic, o čem by mohl český ministr zahraničí prohlásit jako už tolikrát v minulosti, že si Ukrajinci své problémy vyřešili sami. A k odchodu pana Jaceňuka také dojde, až ztratí podporu svých vychovatelů, učitelů a sponzorů.

Španělsko se posouvá ke korporativnímu státu z dob frankismu

Ministr spravedlnosti Pavlo Petrenko zakázal účast komunistických stran v krajských volbách a plánuje zakázat komunistické strany úplně. Je to zase jedna z politicko-mediálních her. Kdo by dnes neměl odvahu zakazovat komunisty? Navíc když v USA je komunista stále strašákem, a tak trochu lidojedem. Ukrajince nelze dnes o něčem přesvědčovat, jsou dávno přesvědčeni. A pokud nepoznají, kdo je pro ně skutečným nebezpečím, nemá cenu s nimi o těchto věcech mluvit. Ostatně podívejme se, jaké má současná politická elita životopisy. Buď byli členy KSSS, nebo KGB, nebo obojího, a to ve vysokých funkcích. Potom se přeškolili v USA nebo v Německu a nám blízký starosta Kyjeva Kličko dokonce vzpomíná, jak žil se svým panem otcem v Milovicích.

Ve stínu řecké krize, uprchlické vlny do Evropy a hrozby Islámského státu zůstaly v poslední době nejen události na Ukrajině, ale minimální pozornost je věnována i tomu, co se chystá ve Španělsku. Do konce července tam má být schválena legislativa, která významně omezí svobody. Kupříkladu předávání informací o místě demonstrace, třeba na Facebooku, bude považováno za teroristický čin. Po schválení zákonů budou nelegální spontánní protesty před parlamentem, za zločin bude považováno psaní čehokoli, co by mohlo znamenat narušení pořádku. Španělsko se tím posouvá ke korporativnímu státu, který se za frankismu osvědčil. A když může jít podobným směrem celá Evropská unie, proč se divit, že ve Španělsku jsou první?

S odkazem na přicházející nebezpečí se budou stále víc omezovat práva občanů

Utahování šroubů ve Španělsku, které by přinesly nově schválené zákony, se může stát předzvěstí toho, k čemu bude docházet i v jiných zemích jako důsledek narůstající nespokojenosti s tím, že se čím dál více moci a světového bohatství koncentruje v rukou velmi malého procenta lidí. Samozřejmě že lze něco podobného očekávat. Jen si ještě jednou zopakujme, co se stalo ve Spojených státech od vyhlášení války terorismu. Že by se ‚prohloubila‘ a ‚rozšířila‘ demokracie, tomu snad nevěří ani americký prezident. Hlavně nad tím ale příliš nefilozofujme. Už se tak děje a stále to bude pokračovat.

Víc než na rozšiřování svobody si budeme muset zvykat na represe vůči těm, kdo by si troufali protivit se mocným. Po nebezpečí přicházejícím z Ruska přijde vilémovské ‚žluté nebezpečí‘ z Číny a pak odkudkoli, což dovolí omezovat práva občanů, na kterých jsme si tak dlouho zakládali, až se nám tak nějak vytratila. Jen ‚dluhová past‘ je pro jednotlivce nebo celé státy nástrojem, jak je zbavit individuální svobody ve prospěch onoho pověstného jednoho procenta nejbohatších až k hořkému konci. Jak říká jeden ze současných politických komentátorů: nesledujme cestu dobrých úmyslů, práva a spravedlnosti, ale cestu peněz.

Pro veřejnost už není kritika vlády od šéfa ODS ani Kalouska zajímavá

Na domácí podřimující politické scéně se úspěchem mohl pyšnit ministr financí Andrej Babiš, když po sobotním setkání v Lánech oznámil, že jím navržený státní rozpočet pro příští rok podpořil jak prezident Miloš Zeman, tak hlavní oponenti Jiří Rusnok a Jan Fischer z expertního týmu hlavy státu. Kritiku od předsedy ODS Petra Fialy či Babišova předchůdce ve funkci Miroslava Kalouska zmínila média skoro jen okrajově jako nezbytný folklór. Je ale třeba se pozastavit nad tím, jak málo se takovému významnému činu vlády, jímž je sestavení státního rozpočtu a jeho předložení Poslanecké sněmovně ke schválení, věnuje pozornosti. A zejména je to vidět na postoji opozičních stran.

ODS a TOP 09 se tak dlouho utápěly v hádkách o elektronickou evidenci tržeb, až jejich námitky vůči jakémukoli rozhodnutí vlády přestaly být pro veřejnost zajímavé. Když víme, že Miroslav Kalousek byl ministrem financí v posledních několika letech, tak by se jeho kritice měla věnovat pozornost. Proč ale opakuje Petr Fiala staré odésácké mantry, tomu ani nechci rozumět. Pozoruhodný je postoj prezidenta, který se koneckonců může jen vyjádřit a podepsat. Ale předpokládejme, že je s rozpočtem podrobně seznámen a ví, že jej Andrej Babiš nesestavoval sám, ale že na něm pracovalo jeho ministerstvo. Zdá se, že ministrovo zadání se prezidentovi a jeho poradcům líbí, a proto to tímto způsobem dávají najevo.

Prezident výrokem o uprchlické vlně přispívá k hysterii, která se lavinovitě šíří
Prezident Miloš Zeman v odpovědi na dotaz čtenáře uvedl pro ParlamentníListy.cz, že pokud by islámští radikálové vstoupili masivně na naše území, vzal by stejně jako nejspíš i ostatní pušku do ruky a šel by bojovat. Ale větší nebezpečí nyní vidí v uprchlické vlně, která se nutně nemusí skládat jenom z islámských radikálů. To, že pan prezident chce táhnout do války, vyvolalo posměšný, leč nepatřičný zájem. Byla to zase jedna z jeho ironických poznámek, které jsme si už zvykli nebrat vážně. Důležitější je tvrzení, že vlna uprchlíků je nebezpečnější, protože jednak víme, že jde tak trochu o spojité nádoby, a hlavně že tím přispívá k hysterii, která se v Česku lavinovitě šíří. Možná že bude mít jednou větší problém vysvětlit, o co v tom novodobém ‚stěhování národů“ jde a proč takto do prostoru vystřelený tříštivý šrapnel může zasáhnout nechtěné cíle.
Závěrem se zamýšlí nad vztahem České republiky s Čínou, kam u příležitosti oslav 70. výročí ukončení druhé světové války začátkem září zavítá na pozvání svého protějšku prezident Miloš Zeman. Nevím, zda končí čínský ekonomický zázrak, což je zbožné přání těch, kteří jsou stále ještě v šoku z toho, co se v Čínské lidové republice v posledních dvaceti, třiceti letech stalo. A pokud jde o naše vzájemné vztahy, to je vztah Davida a Goliáše, který je z výšin čínské velmocenské pyramidy téměř neviditelný. Čínské firmy, často nadnárodní, leč podléhající státní kontrole, mají svou politiku, jejíž součástí je nezanedbávat národní specifika. Ale to neznamená, že k České republice trpí nějakým zvláštním sentimentem. 
Čínské firmy zakládají po Africe své „osady“ i u nás, na Ukrajině či v Řecku

Podle jeho názoru se o nás zajímají jen proto, že jim to trochu pomáhá pohybovat se na evropském trhu a že hledají, jak se dostat k nemovitému majetku a jak využívat místní lidské zdroje. Tak ovšem postupují i v jiných evropských zemích – na Ukrajině, v Řecku a jinde. Řekl bych, že zakládají podobně jako v Africe své ‚osady‘, chcete-li kolonie, a naše ‚otevírání se Číně‘ jim vyhovuje. Nikdy nám samozřejmě nezapomenou naše protesty proti čínskému vlivu v Tibetu, ale ani to, že jsme s nimi stáli na stejné straně bojů ve druhé světové válce. Asi nevědí, jak hlubokou ignorancí u nás trpíme ve vztahu ke 2. září 1945, ale snad může být cesta českého prezidenta na letošní oslavy 70. výročí alespoň gestem, které tuto skutečnost trochu zahalí českou ‚milosrdnou lží.