Zbyněk Fiala 7.7.2015 Vaše věc
Paniku kolem řeckého NE zmírňuje fakt, že na přidružené Ukrajině je to horší, vedle toho je na obzoru také bankrot Portorika, které je přidružené ke Spojeným státům, do Evropy valí uprchlíci, Británie se chystá hlasovat o odchodu z EU, potíme se v důsledku zrychlujících klimatických změn a do toho se řítí tsunami z prasklé bubliny mezinárodního akciového trhu v Číně.
Kdybychom problémy těchto dní chtěli popsat trochu z nadhledu, pak řecké NE signalizuje naléhavou potřebu dobudovat evropské instituce, bez kterých euro nemůže fungovat (brzy nám to připomene ještě Španělsko, Portugalsko, Itálie, Irsko a možná i další). Ukrajina je zase vizitkou podřizování evropské strategie cizím zájmům (i tato krize může být užitečná, pokud nás přinutí definovat vlastní priority). A Portoriko je malá ukázka toho, kam míří závody ke dnu s visačkou globalizace a volného trhu, když jedinou hodnotou je pouze okamžitý zisk – co chvíli jinde.
Ale Čína? Rudý tygr, který se stal miláčkem tvrdého jádra kapitalistického systému, velkých finančníků? Zdá se, že jsme svědky dalšího potvrzení nesmyslnosti dominance finančních trhů nad vším ostatním. Když pomineme jejich obrovskou moc, nemají s realitou nic společného.
Řecko má teď před sebou dramatickou pauzu, partneři ho nechají trochu vydusit, aby nešířilo příliš dobrý příklad národní vzpoury. Problém řítícího se čínského trhu se proto zdá být naléhavější. Jenže tady je každá rada drahá. Co se asi dá dělat v utrženém výtahu? Index CSI 300 ztratil během tří týdnů třetinu své hodnoty. Vypařily se 3 biliony dolarů. Kdybychom to chtěli srovnat s řeckými dluhy, jsou zhruba desetkrát menší a jejich bezprostředně splatná část je dokonce stokrát menší.
Čínskému seskoku z oblak se nelze divit, spekulanti nafoukli bublinu, pro kterou se těžko hledá obdoba. Na obrazovce Bloomberg najdeme rozpětí hodnot indexu za posledních 52 týdnů od 2 134, odkud se začal zvedat přesně před rokem, po 5 380 z poloviny letošního června. Když spekulanti vystoupali na vrchol, ukázalo se, že jsou na hraně srázného útesu. Tempo pádu ukazuje pondělní sešup ze 4 2018 na 3 832, tedy o deset procent. Už jsme proletěli 1500 bodů. Ale zatím je to dobrý! Pořád máme 1500 vyděláno!
Čínský index CSI 300 sleduje soubor nejvýznamnějších titulů z akciových burz v Šanghaji a Šenženu, kde už je asi rok umožněn přímý přístup zahraničním investorům. Je to součástí pokusu přesměrovat hospodářské toky z růstu exportu (není už kam) na domácí rozvoj a spotřebu. Burza měla přilákat peníze do nových projektů, nových spíše menších inovativních společností, které by se financovaly z trhu. Nynější pokles trhu vedení státu zaskočil. Měnová politika prudce uvolňuje, snižuje úrokové sazby, uvolňuje pravidla pro úvěrování obchodů, dělá, co může. Zatím to nepomohlo. Kapitál, který do země přišel, je specialista na spekulační bubliny, a ty jsou prostě neřiditelné.
V Šanghaji nemají úplně volná pravidla obchodování. Například velké fondy smějí používat pouze zajišťovací operace, to znamená, že nesmějí všechny peníze vrhnout k dosažení nějaké cílové ceny.Smějí využívat jen malých cenových pohybů, které pak sklízejí superrychlým nebo algoritmickým obchodováním. Vypadalo to jako omezení, ale v podstatě se tak dává volnost počítačům, které reagují na jiné počítače.
Je to způsob obchodování, ve kterém nějaká hodnota, která by se transformovala do kurzů akcií, nehraje žádnou roli. O hodnotách („fundamentu“) ať si blábolí analytici. Ve sprintu milisekund nevyhrává ten, kdo má lepší informace o hospodaření cílového podniku, ale ten, kdo má záludnější algoritmus. A má taky kratší dráty, takže elektrony jeho příkazu letí kratší cestu a jsou dřív v obchodním systému, aby příležitosti odchytaly konkurenci přímo před nosem.
Každý si může domyslet, jakou šanci tady mají menší investoři, kteří jsou odkázáni na to, že jim zavolá nějaký insider nebo že sami rychle vyskočí od polívky s očima na monitoru nebo na burzovním zpravodajství v televizi.
Ani spekulanti nejsou blázni, kteří riskují vlastní peníze. Hraje se s půjčenými. V Číně je páka asi jedna ku deseti. Vzniká složitou cestou, kdy největší obchody probíhají ve virtuálním světě derivátů, to jsou obchody s budoucností sevřenou do úzkých koridorů mnohonásobně prokombinovaných podmínek. Platí se jen malý zlomek předpokládané výhry, jako v loterii. Když nevyhraju, je to standardní situace. Sázku jen mírně zvýším, aby ji pokryla výhra příště. Připomíná to vědecké hledání štěchovického pokladu – platí se za udržení naděje, že ho najdu.
Dokud trh stoupá, páka výnos násobí. Čím dřív naskočím, tím dřív vyhraju. O co je trh výš, o to rychleji letí vzhůru, jak se probouzejí ti, komu to málem uteklo. Když se cena obrátí, vyhraje ten, kdo dřív uteče. Pokud stihne prodat dráž, než koupil. Jenže moc času na to nemá, věřitelé, kteří mu půjčili „na páku“, začnou mít strach, že nakoupené cenné papíry budou méně cenné než půjčené peníze. Volají, křičí, nutí k prodejům. Nastává peklo. Ti nahoře, co prodávali první, mají vyděláno. Ti dole prchají s holým zadkem do bažin a hledají místo, kde by se píchli provazem nebo jinak ukončili svůj bídný život.
Na ekonomice, o kterou se hraje, nezáleží. Největší růst čínský akciový index zaznamenal v době, kdy ekonomické komentáře lamentovaly, že čínské hospodářství narazilo do zdi. Téměř zkrachovalo, jak byly vnímány zprávy, že poroste pomaleji než o 7 procent ročně.
Index nevyjadřuje všechno, byť jeho konstrukce částečně zachycuje nejen cenové pohyby, ale také jejich váhu, vyjádřenou velikostí podniku. Nevyjadřuje však přímo celou hodnotu, která je ve hře. Loni v červnu se v Šanghaji hrálo o 500 miliard dolarů, uvádí jedna ze statistik, kterou jsem našel v pařížském Liberation. Skoro to nestálo za řeč, když to porovnáme s New Yorkem nebo Londýnem. Letos v červnu se však hrálo se 6,5 bilionu dolarů, protože rostly jak cena, tak rozsah trhu, jeho kapitalizace. Je to částka srovnatelná HDP Francie za tři roky.
I kdyby ta čísla neseděla, řádově to odpovídá. Hodnota podniků v burzovním světě je vyjádřena jednoduchým výpočtem cena akcie krát počet akcií. To je ona kapitalizace. Je mrzuté, když klesá, ale je to jedno. Je radost, když roste, ale akciová společnost z růstu svých akcií nic nemá.
Kdo chce vydělat, musí akcie prodat. Zmíněná společnost by mohla vydělat na růstu svých akcií jen tehdy, kdyby je prodávala také. Lze to dělat různě, ale nejběžnější postup spočívá v tom, že za tím účelem vydá akcie nové. Proto obvykle roste jak cena, tak celý trh.
Když tedy jdou akcie nahoru, vyrazí finanční ředitel za nějakou slavnou PR a zahrne ji penězi, aby sesmolila strhující růstový příběh. Akciová společnost pak objíždí investory a nabízí další podíly na svém podnikání. Ovšem za aktuální cenu, podstatně dráž než minule. Nová cena se tak opře o eratické pohyby trhu, na kterém se jedny počítače pokoušejí předběhnout výpočty těch ostatních, atuto elektronickou kaši ještě nastaví pohádkami reklamních mágů. Světla kasína se mohou rozzářit ještě mocněji. Vstup je však pouze ve smokingu, chuďas smí burziánům leda přispět na přilepšenou, samozřejmě z povzdálí. A hlavně zametat chodníky kolem burzovních paláců a starat se o vše ostatní.
Tak se nám ten svět zkazil. Divte se, že někdo řekne NE.
