Zprava dobrý, zleva kocovina

Avatar
Původní autoři

Martin Hekrdla
22.7.2015 AltPress 

 
Levice má teď z Řecka kocovinu. Myslím skutečnou levici, která usiluje o  Velkou Změnu, nikoli sociální demokraty a komunisty, kteří skoro všichni – a nejenom v Řecku – bouchli snad po uvalení kurately na Tsiprasovu vládu šampaňské a radostně halekají: „Došlo na naše slova“. Důvody různé, radost stejně žhavá.

Aténská ulice před volbami v lednu 2015

Část autentických levičáků hovoří o zradě a druhá část v odpověď pohoršeně syčí, že tohle je právě ten typický, odporný, nudný a nevolitelný starolevicový dogmatismus. Tsipras přece prohrál bitvu, ne válku! Všechny přísliby jsou stále jako holčičí šitíčko pěkně uložené v našich nočních stolcích, vedle nichž můžeme nadále, ba intenzivněji snít. Máme totiž teď mnohem větší porci naděje, že se sny uskuteční. Vždyť nová vlna austerity, která se žene na Řecko, je nerealizovatelná, boj Syrizy za lepší budoucnost našich dětí odhalil charakter Evropy a mohutná změna se blíží v rytmu španělského flamenka (a vlaje z ní ohon Pabla Iglesiase).

To je tedy objev Ameriky, když „radikální levice“ 13. července 2015 najednou odhalí, zač je toho v Evropě loket. Kam se hrabe vynález žárovky…

Není nutnost jako nutnost

S tou „zradou“ je to samozřejmě složitější. V politice se zrada objektivizuje, je racionalizována jako „jediná možnost“ a její pachatelé bývají nevinní, protože jejich veletoče málokdy provází zlý úmysl. Vždy jsou na vině okolnosti. Ale je těžké o zradě nemluvit, nasvědčuje-li vše, že k obratu dospělo Tsiprasovo vedení nejen až týden po referendu 5. července, ale vlastně už den poté. Ne-li předtím. Je těžké nehovořit o zradě, když policisté, kteří z devadesáti procent volili nacistický Zlatý úsvit, zručně týrali zadržené z následných demonstrací proti vládnímu obratu ve svých kobkách. Dělali to takto a s každým: „Volil jsi Syrizu?“ – „Ano.“ – Sprška ran. – „Volil jsi Syrizu?“ – Ne, hnutí Antarsya (jiný levicový subjekt).“ – Rány. – A tak dále a podobně. V Řecku je levicových stran a hnutí, jakož i jejich voličů, mnoho.

Řecká prezidentská stráž 13. července 2015, v době prvních demonstrací proti Tsiprasově vládě, při nichž se zatýkalo. S rutinou získanou za předchozích vlád střeží policisté přístupové schodiště k parlamentu.

Je těžké spolknout slůvko „zrada“, když pinochetovské atmosféře v suterénu stále předsedal Alexis Tsipras jako premiér na výsluní. I poté, co řekl, že měl špatný úsudek, že dohodě ze 13. července nevěří, ale je nucen ji realizovat. Po takových slovech politik v normální zemi vzápětí podává demisi, jakmile mu dojde jejich smysl. To jediné je v takové chvíli ta pravá nutnost.

Tsipras ale zatím – velmi pohotově – přemýšlel, kolik ministrů „extrémní levice“ a jejich náměstků bude muset ze své vlády vyhodit, protože nejspíš odmítnou zavrhnout stranický program. Bylo jich ve vládě nakonec „jen“ deset. Také devětatřicet poslanců Syrizy zlobilo. Na legislativce, kteří se postavili proti zradě stranického i vládního programu, proti zradě celé dlouhé tradice hnutí, ovšem nemá nikdo špagát. A těm, kteří ostře kritizovali bruselský ústup na celé čáře, ale pak přesto hlasovali „ano“ ve snaze „podpořit vládu“, bylo velkomyslně odpuštěno. Muselo být, poněvadž to už by Alexis Tsipras zůstal u kormidla především s podporou austeritní pseudolevice a pravice. Jako kůl v plotě a s celou tíhou svého úkolu…

Jiný subjekt, stejný úkol?

„To už není on, museli mu něco dát,“ psala mi o Tsiprasovi jedna paní z Řecka. „Něco, co se dává vojákům,“ dodala tajemně. Řekové milují konspirační teorie, pár jsem jich tam už slyšel v roce 1997, ale většinou se týkaly Turků, Němců a Američanů. Tahle poslední – řekl bych, chemická – se nyní v některých ustaraných hlavách urodila proto, aby vyvinila Tsiprase. Ten se v relativně krátké době vyšvihl na „levoslavnou“ ikonu. A po puči masově vzbuzoval lítost, stal se takřka objektem mateřských pudů. Navíc dle prvních „popřevratových“ průzkumů má Syriza dosud nevídaných čtyřicet procent stoupenců. Ponížený národ se houfuje kolem totemu. Přece si ještě nekopneme do těch, kteří se „střetli s mafií“ (Pablo Iglesias dixit) a jimž byl „revolver přiložen ke spánku“ (Jean-Luc Mélenchon). To by teprve byla hnusná zrada; ten nevděčný, vrtošivý, ba podlý lid by zrazoval svého „odvážného“ vůdce v jeho nejtěžší chvíli…

Nikoho ani nenapadne, co by mělo automaticky napadnout nás, generály po bitvě (ale spíš generály bez vojska): že pro tu šokovou austeritní kúru se konečně našel politický subjekt, kterému ještě lidé věří, který není zcela odepsaný a napořád vzbuzuje masové naděje. Který je přesně tím, čím dlouho byli všichni sociální demokraté a „zavedení“ socialisté, o nichž americký týdeník Time před sedmnácti lety napsal, že „jsou pro liberální reformy vhodnější než pravice“. Téhle možnosti (ano, je to jen možnost, ještě ne skutečnost!) a těžké kocoviny z ní by se autentická levice asi měla bát nejvíc.

„Někdo musí nad sedláky rachotiti hromem: bez boha neobstojíme, jen jiného honem!“

Kéž by se zmýlili, sáhli vedle a neměli zase na dlouho vystaráno. Kocovina z toho mohla by být smrtelná.

Premiér Alexis Tsipras s oparem na rtu v kritickém červencovém týdnu po  referendu, v němž se více než 61 procent Řeků vyslovilo proti austerity.