Marek Řezanka
Připomínáme-li si smutné výročí 21. srpna 1968, měli bychom neodmyslitelně vzpomenout i na vše pěkné, co mu předcházelo. Na šedesátá léta, která naši společnost vytrhla z paralýzy a otupění. Léta, kdy vzkvétaly naše kultura i vzdělanost. Kdy vznikala hodnotná díla – zvláště v literatuře – a kdy lidé více než o dnes tolik skloňované banány měli zájem o knihy. Rozvíjela se divadla malých forem. Naše společnost žila. Žádná šedivá scéna – naopak, pestrobarevná.
Pomalu dostávalo jasné obrysy cosi, co mohlo být skutečnou alternativou – a to jak ke zkostnatělému totalitnímu systému pod hlavičkou Sovětského svazu, tak k západnímu kapitalismu. Nelze se proto divit, že demokratický socialismus neměl oporu ani u jedné z velmocí – a obě se více méně domluvily na jeho zničení.
Zlomení ideály nemají
Dodnes si můžeme připomínat zlomeného Dubčeka, vzdorujícího Kriegela a spoustu lidí, jimž „bratrské tanky“ pohřbily jejich sny zaživa – a tím jim nalily do žil rezignaci a cynismus. Zde se lámala páteř naší společnosti.
Jako bychom však dnes podobný výjev viděli nanovo, a to v nedalekém Řecku. Můžeme sledovat hrdé čelo Varoufakisovo, zlomeného Tsiprase – a místo tanků finanční instituce, které dusí občanské vzepětí hrdého národa. Na dluhy, které způsobily vlády a nadnárodní korporace a vlivné finanční kruhy bylo naordinováno zadlužení lidí na několik generací. Kdo nám vysvětlí, jak se dluh splácí masivní privatizací klíčových řeckých podniků? Jak tím, že se poškodí řecké zdravotnictví a školství? Zbídačováním ještě nikdo nezbohatl.
„Řecké drama, jehož jsme svědky, je nesmyslné a zlověstné zároveň. Záchrana není záchrana, je to přesilovka. Smyslem nových půjček není snižování řeckého dluhu. Záchranný balíček pouze vytváří nové půjčky od Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu. Tyto půjčky usedají na trestnou lavici místo půjček soukromých bank. Účelem záchranného programu není zachránit Řecko, ale vyplatit soukromé banky, jež řádně neprovedly hloubkovou kontrolu a půjčily věřiteli víc, než byl schopen splácet. Pokud Řecko není schopné splácet bankám, není schopné splácet ani EU a MMF.“ (Roberts, Paul Craig, Selhání kapitalismu volného trhu a ekonomický úpadek Západu,
Přesto však nad jeho postřehy přemýšlejme. Velmi inspirující je jeho kritika již nefunkčního stádia kapitalismu, kritika takzvaného volného obchodu. Píše například: „Náklady, jež jsou tímto způsobem přenášeny na jiné, tedy na hospodářství, na daňové poplatníky a propuštěné pracovníky, značně převyšují užitek, který z této praxe plyne hrstce korporátních exekutivců a akcionářů. Uvalení těchto negativních externalit na společnost v zájmu prospěchu hrstky nejbohatších je neklamným příznakem selhání kapitalismu volného obchodu“
Naši Svobodní zase přišli s tím, že Řecko dojede na to, že je „marxistické“. Kdepak připustit, že selhává kapitalismus. „Zlí marxisti za to mohou.“ Nebo snad „neomarxisti“?
Banky místo tanků
Mezinárodní měnový fond, Evropské komise a Evropská centrální banka pomáhají Řecku velmi podobně, jako nám v roce 1968 pomáhaly armády „bratrských států“. Velmoci přitom dávají od Řecka ruce pryč. Tsipras nemohl čekat podporu ani od USA, ani od Ruska. Ti dva sice spolu soupeří — a velmi tvrdě – například o Sýrii, ani jeden z nich však nemá zájem, aby se Řecko přiblížilo ideálům československého Pražského jara. Systém je třeba udržet především.
V co se změní nadšení řeckých občanů, kteří se semkli, aby v legálním a legitimním referendu vyhlásili s jasnou převahou NE podmínkám, které si většinou diktuje dobyvatel? Jejich hlas byl naprosto devalvován, čímž byla devalvována demokracie jako taková. Jisté kruhy nám poslaly jasný vzkaz, který by šel vyjádřit slovy: Demokracie se vám zachtělo, holoubkové? My vám už ukážeme demokracii, jen počkejte…
Týden před výročím vpádu „bratrské pomoci“ do Československa Tsipras prohlásil, že předlužená země jinou možnost než přijmout v pořadí již třetí záchranný program nemá, neboť návrat k drachmě by byl sebevražedným rozhodnutím. Jak se asi při této větě cítil? Jako Dubček při podpisu pendrekového zákona?
Nenechme je v tom…
Nebuďme apatičtí. Ukažme řeckým spoluobčanům, že nejsou sami. Nedejme si diktovat, v jak silných okovech máme být sevřeni.
Podíváme-li se na Řecko, mělo by to být memento. To je totiž hrozba, které bychom se v dnešních dnech měli bát nejvíce. Že budeme zbaveni svých práv. Zotročeni. A ještě se bude všude kolem mluvit o svobodě. Pokrytectví dneška nezná mezí.
A jak to vypadá u našeho „demokratického vzoru“?: „Za účelem obžalovat mírové aktivisty z porušování teroristických zákonů se dnes svolávají velké federální poroty.“ (P. C. Roberts, s. 77).
Jsme zemí, která už zažila mnoho vzepětí i pádů, nadšení i zklamání, snů i deziluzí. Zkusme si z našich dějin vzít především onu touhu po vzdělání, kterou máme ve vínku již od dob husitství, kdy se výklad Bible rozšířil mezi lidi. Kdy kněží ztratili monopol na vzdělání a morálku. Kdy lidé začali číst a poznávat.
