Jestli nechceme být v EU občany druhé kategorie, musíme s tím něco dělat!

Vízový informační systém se zavádí do praxe od roku 2011, je integrální součástí Schengenského prostoru a identifikuje žadatele o víza pomocí biometrických prvků, včetně otisků prstů. Vztahuje se i na zájemce o turistická víza, o nichž je předem známo kdo jsou, kam jedou, kde budou bydlet, jak dlouho u nás pobudou a ze statistik víme kolik peněz utratí. Ale společný evropský prostor vyžaduje dbát na bezpečnost a pořádek. Až potud teorie, která žádá, aby potenciální návštěvník zaklepal na dveře, představil se, ubezpečil nás, že je to opravdu on a že k nám jede utratit své peníze. A my mu většinou vyhovíme.

Ale od loňského roku se souběžně se zaváděním vízového informačního systému na jihu Evropy a na Balkáně rozeběhla jiná praxe – hranice se otevřely dokořán pro statisíce lidí, o kterých víme jen to, co nám o sobě sami řeknou, kteří většinou nemají žádné doklady, v lepších případech vlastní falešné pasy. Neklepají, rovnou vyrážejí dveře. Jen jedno o nich víme zcela jistě – nebudou v Evropě utrácet. Co měli, už dali pašerákům lidí a teď očekávají, že se o ně postaráme.

ARD: Co je to za lidi co emigrují z Balkánu? Jaké mají motivy?

A evropští politici už rozhodli, že tomu tak bude. Dali nám demokraticky vybrat, zda se o nelegální migranty postaráme dobrovolně nebo s patřičným rozkazem z Bruselu. Totalitní instinkty našich politiků vedly k tomu, že jsme se k této povinnosti sami přihlásili. Média a část politického spektra nás velmi nevybíravě přesvědčují, že je naší povinností nahradit chudému lidu Afriky staletí strádání v dobách kolonialismu.

A tady začínám mít velký morální problém s politikou dvojích standardů, která se neomezuje jenom na žadatele o víza, ale především postihuje nás, občany členských zemí Evropské unie. Vidíme, že naše politické elity vytvořily dvě různé kategorie lidských jedinců, kteří (buď dočasně nebo trvale) obývají prostor, v němž majitelé EU vládnou. O tom, kdo bude patřit do té privilegované části, sice trochu iracionálně a nepředvídatelně rozhoduje Brusel, ale po více než deseti letech našeho členství dobře víme, koho už léta považují za tu neplnoprávnou, druhořadou entitu, která má více povinností, ale méně práv. Na vnitrostátní a celoevropské úrovni.

Z pohledu evropských „politických elit“ jsou občany druhé kategorie všichni, kdož se chovají slušně – pracují, platí daně, poslouchají zákony a nařízení. Mám neodbytný pocit, že je proto podvědomě považují za blbce, kteří věří v takové nesmysly jako je rovnost občanů před zákonem a další hlasitě deklarované evropské hodnoty. Stejně jako za druhořadé blbce mají ty minounijní turisty, kteří žádají o víza a jezdí k nám utrácet. Správný chlap se nedožaduje, ten prostě přijde, řekne co chce a my mu rádi vyhovíme. Tak to mezi gaunery odjakživa chodí.

Občané druhé kategorie totiž netuší, že z bruselského úhlu pohledu je slušnost známkou slabosti. Průměrný Evropan se chová předvídatelně, nedělá problémy, neprotestuje proti sociálním experimentům, nedožaduje se hlasitě svých práv, takže vládnout mu je snadné. Jen je třeba čas od času ukázat, že jeho blahobyt není samozřejmostí. Musí se o něj podělit s těmi, kdo by jeho pánům mohli dělat potíže. A potížisty lze uplatit tím, že se jim přiznají privilegia upřená těm naivům zákonů poslušným. Politika je holt umění.

Pokud se nám postavení občanů druhé kategorie u nás doma a v EU nelíbí, měli bychom s tím něco dělat. Například v příštích volbách už nezvolit nikoho, kdo šel na ruku pašerákům lidí. Jedno zda za peníze, či z hlouposti. A jen ti, kdož budou prosazovat, že zákony platí pro všechny bez vyjímky, mohou vést Evropu jinam