Ivo Šebestík
V sedmdesátých letech minulého století točili francouzští, italští a španělští filmaři úspěšné komedie. V mnohých z nich šlo kromě legrace také o nastavení zrcadla tehdejšímu společenskému systému. Dálo se tak v době, kdy blahé uvolnění šedesátých let zvolna doznívalo a kapitalistický tržní systém se stejně tak zvolna, ale nesmírně pevně, usazoval v pozici, kterou od té doby, s nejrůznějšími „vylepšeními“, zastává dodnes.
Není náhodou, že v oboru společenské kritiky excelovali právě Jihoevropané. Tak například v italské komedii z roku 1972 „Che cosa è succeso tra mio padre e tua madre?“, kterou čeští diváci znají pod titulem „Nebožtíci přejí lásce“, je italské pohodově sladké dolce far niente tvrdě konfrontováno s americkým byznysmenem, jenž nechápe romantické kouzlo italského slunce, ostrova pokrytého květy a tříhodinové polední přestávky, během níž vše na ostrově hyne, aby posléze opět procitlo k novému radostnému životu. Jakmile sluneční žár ztratí alespoň trochu na intenzitě.
Americký byznysmen pro to ovšem nemá pochopení. Time is money. Všechno musí být rychle, nejlépe okamžitě, a pak zase pryč na jiné místo, za jiným byznysem, helikoptérou, letadlem, autem, čímkoliv. Jenom honem a honem. Život není od toho, aby se lidé loudali světem. Narodit se, rychle si odžít, co třeba, vydělat, investovat, utratit, pár hodin na kurtu, několik mejdanů, a pak pryč. Kremace, popel, nějaké kytky a Good bye, darling!
Podobně španělská komedie z roku 1974 nazvaná „Nuevos Españoles“ (Noví Španělé) má za ústřední téma převzetí španělské firmy americkou společností Bruster and Bruster. I pro Španěle sedmdesátých let bylo nepříjemným probuzením ze sladkého snu, museli-li vyměnit siestu za zběsilou štvanici na pracovišti pod americkým šéfem.
Tyto komedie byly veselé, zábavné a dobromyslně ironické. Životní styl, který si vymysleli anglosaské národy, se na jihu Evropy teprve usazoval. A jako všechno, co teprve začíná, a co ještě plně neprokázalo své „kvality“, budil přátelské veselí. Postupně si jižní Evropa zvykla, stejně jako si na anglosaský vzorec chování zvykly (nebo zvykají) i národy ve střední a východní Evropě.
A nyní trochu silnější káva
Trochu silnější kávu ale nabízí francouzská komedie z roku 1976 nazvaná „Le Jouet“, tedy „Hračka“. Hlavního hrdinu ztělesňuje tehdy ale i pak velice populární Pierre Richard. Zatímco „Nebožtíci“ pouze konfrontují dva naprosto odlišné světy jižní Itálie a průmyslových center USA a „Noví Španělé“ si dělali legraci ze svého nešikovného přizpůsobování se novým, americkým, zvykům, šli Francouzi v té době mnohem dál. V Hračce odhalili – s jistou mírou komediální nadsázky – samé jádro systému, ve kterém je svoboda jedince až do extrémní míry podmíněna a relativizována jeho sociálním statutem.Pierre Richard
Film se promítal už v tehdejším Československu a starší a střední generace si jeho obsah pamatují. Nicméně, alespoň stručné připomenutí hlavní dějové linie: Novinář (Pierre Richard) je sedmnáct měsíců bez práce. Štěstí se na něj posléze ale usměje a získá místo v pařížském týdeníku. Jeho šéfredaktorem je loutka, jak sami zaměstnanci mezi sebou o něm říkají – atrapa (Přesně tomuto vývoji, bohužel, neunikla ani současná česká média). O všem podstatném rozhoduje generální ředitel a majitel v jedné osobě. Je jím velice bohatý podnikatel, ztělesňující dvě odvrácené strany jedné mince. Na straně jedné kapitalista, který je absolutistickým vládcem svého impéria (vydavatelství a nakladatelství), a který své zaměstnance nazývá členy rodiny, fakticky jsou však v pozici nevolníků. Rodinný aspekt jeho vládcovství nese rysy archaického řeckého „království“, ve kterém je král (například Odysseus na Ithace) v podstatě hospodář, sedlák, a jeho poddaní jsou čeledí, která má (tehdy ještě) právo sedávat u jednoho stolu s rodinou hospodáře.
Takovouto scénou ostatně začíná novinářovo působení v redakci. Je pozván na setkání zaměstnanců nakladatelství a vydavatelství s panem velkomožným, tedy generálním ředitelem a majitelem v jedné osobě. Pan majitel se opozdí, a tak dá na dálku pokyn zaměstnancům, aby usedli k obědu bez něj. Že on se dostaví později.
Tak se i stalo. Pan majitel přišel doprovázen jedním velmi úslužným „podržtaškou“. Žoviálně pozdravil své poddané zaměstnance a usedl na židli v čele stolu, leč dost daleko od něj. Neučinil to, co by se dalo čekat. Nepřisunul svou židli blíže stolu, ale naopak popadl stůl a posunul jej k sobě. Během dvou vteřin měl tak každý stolovník před sebou jídlo sousedovo. Nikdo ani nepípnul, nikdo nevrhl na pana majitele zlostný pohled, žádný z přítomných nevstal a neodešel od stolu.
Všichni přítomní byli zaměstnanci pana šéfa a na ulici čekal dav nezaměstnaných, kouzelná zaříkávací formule kapitalistického systému. Toto jsou ony základní souřadnice určující chování podřízených vůči všemocnému pánovi, jenž třímá jejich osudy v rukou pevněji nežli Bůh. Svoboda nesvoboda, demokracie nedemokracie. Práce rovná se výdělek a peníze jsou buďto život nebo něco, co se životu jen vzdáleně podobá (je-li jich po čertech málo). Epizoda se stolem je ale jen prologem celého příběhu, komedie, která navzdory kvalitnímu příběhu i scénáři, humorným epizodám a vynikajícím hercům není vůbec k smíchu.
Následuje propuštění kolegy z redakce. Důvodem je jen to, že dotyčný podal generálnímu řediteli na chodbě ruku a tomu se znelíbila její údajná vlhkost. Redaktor s vlhkýma rukama dostal výpověď. Šéfredaktor se jej nezastal. Ostatně, byl jen atrapou šéfredaktora. Odpoledne pak postižený novinář vytkl kolegům na jakémsi posezení, že nejdou kvůli této nespravedlnosti a pro něj do stávky. Vysmáli se mu. Nechtějí také skončit na dlažbě.
Nakonec se do hry dostane i hlavní postava, Pierre Richard alias novinář François. A to ve chvíli, kdy si jej malý syn majitele vybere jako svou hračku. Nechá si jej uložit do bedny, převázat stuhou a odvézt domů jako plyšového medvěda. Syn a rodinné zázemí pana majitele ztělesňují odvrácenou stranu skvěle nablýskané mince onoho bohatého a zpupného podnikatele-otrokáře. Chlapec je z prvního manželství a chová se podobně jako otec, jenže v malém. Druhé manželství podnikatele je spíše fraška. Osud, jak je tomu už v řecké tragédii, nedává jednomu člověku vše. Zato mu dokáže vše v jediném okamžiku odebrat.
Situace je trapná, hlavní hrdina, novinář, z ní chce uniknout, a to dokonce i za cenu ztráty svého postavení. Nakonec se ale rozhodne pomstít se majiteli jeho vlastními zbraněmi a skrze syna, kterého si postupně získává na svou stranu. Komedie mají končit dobře, a tak ani tato není završena vítězstvím systému nad slušností. Nicméně, její leitmotiv provázejí četné variace, v nichž se téma neomalené zpupnosti na straně jedné a bezmoci na straně druhé rozehrává v oktávách a hezky fortissimo.
Velkomožný pan majitel kupuje dům Francis Veber
Jednou z nich je retrospektiva scény, v níž pan šéf získal svůj nový dům. Vstoupil totiž jednoho poledne dodomu, který náhodou (pokud si dobře vzpomínám) uviděl z auta, a který se mu líbil. Rodina jeho vlastníka seděla právě u oběda. Velkomožný pan podnikatel stoje ve dveřích nabídl vysokou částku za koupi toho domu. Částka převyšovala jeho hodnotu dvojnásobně. Její vyslovení rodinu zaujalo, ale nic víc. Podnikatel tedy částku ještě zvýšil, a na to už majitel domu slyšel. Chtěl se dohodnout na nějaké lhůtě k opuštění příbytku. Nebo alespoň k dokončení oběda. Podnikatel, jemuž peníze dávaly moc nad osudy lidí, ale trval na tom, že rodina musí dům vyklidit okamžitě. A tak se i stalo.
Film pracuje s nadsázkou ukrytou v konkrétních epizodách. Není ale vůbec nadsázkou, pokud se jedná o společenský systém, kterému nastavuje zrcadlo. V sedmdesátých letech dvacátého století měla poválečná Evropa za sebou dvě fáze vývoje a do třetí vstupovala. Bezprostředně po válce se evropské země nejprve snažily vyrovnat s materiálními i psychologickými důsledky válečných hrůz, případně kolaborace. Evropa byla rozpolcena mezi traumatem a radostí z možnosti začít znovu, jinak a lépe. Zejména mladá generace si to přála.
V šedesátých letech jakoby trauma pominulo a zrodily se úleva a vůle skutečně vytvořit společnost občanské rovnosti, práva, svobody, literatury, umění. Všechno, co bylo dosud jen na jazyku nebo na papíře, chtělo do života. Byl to ale jen sen trvající jedno desetiletí. Z něj se Evropa probouzela právě v oněch zvláštních sedmdesátých letech. Revolucionáři, vizionáři, filozofové – ty všechny nová doba pomalu vstřebávala dovnitř svého zažívacího traktu. Jen umění a film byly ještě nějakou dobu schopné a ochotné neskrývat své překvapení, zděšení a strach z toho, co se to právě rodilo za systém, jenž postupně učiní „normálním“ všechno, jehož chybná podstata si bude muset počkat na odhalení ještě několik desetiletí.
Není divu, že moderní literatura i film už dávno opustily oblast, ve které se střetává současný zaměstnanec, námezdní a snadno zranitelná síla, se systémem, který jeho individuální charakteristika nezajímá. Tento odosobněný poměr se stal NORMÁLNÍM. Nepřekvapuje, nebudí pozornost, málokoho zajímá. Existuje, působí, funguje a sám sebe potvrdil jako neměnný a věčný.
Pozdější filmoví tvůrci se přestali divit
Komedie sedmdesátých let se ještě divily. Pozdější tvůrci se divit přestali nebo alespoň odvrátili pozornost. Moderní literatura (i film) sledují kriminální témata, vybírají si bizarní neobvyklé postavy, jimž dodávají ještě bizarnějších a neobvyklejších charakteristik a osudů. Hlavně chtějí čtenáře šokovat a překvapovat nápaditostí. Čím větší šok a peprnější guláš, tím větší naděje na úspěch na trhu. Autoři pracují jako kuchaři s velkou mírou fantazie. Pečou jako pejsek a kočička u Karla Čapka dort. Vrazí na pekáč vše, na co přijdou.
Dalšími tematickými oblastmi jsou sázky na návrat mytologična a fantastiky do našich životů. Autoři bádají v dílech starých mistrů a objevují tajemné znaky, symboly a šifry nebo vůbec přenášejí své čtenáře do neexistujících světů. Asi proto, aby nemuseli vykládat „fantastiku“ světa reálného. Pak jsou zde tisíce variant na psychologično ve vztazích mezi muži a ženami. Příběhy jsou utkány jako spletité sítě a pavučiny. Přeplňují je fantasticky namíchané postavy drogových dealerů, psychopatů, provozovatelů kasin, špičkových boxerů propadlých drogám, bývalých prostitutek, které nalezly smysl života v péči o opuštěné černošské děti. Nechybí sóloví mořeplavci, kteří zbohatnou lovem perel a pak se vrátí jako hrabě Monte Christo, aby si vyřídili účty s trpaslíkem od filmu, pedofilem, který uprchl z vězení a vstoupil do kláštera, neapolským mafiánem, který obchoduje se zbraněmi a s teroristy, v duši citlivým nájemným vrahem, jenž pro změnu pláče dojetím při představení Madammme Butterfly, chlapáckým a neohroženým policejním komisařem, jenž omylem zastřelil důchodce krmícího v parku holuby, rozešel se se dvěma partnerkami najednou a na dovršení všeho se stal vášnivým čtenářem Pohádek Tisíce a jedné noci… A tak dále a tak dále.
Prostě koktejl úplně všeho, při jehož vypití musí být soudnému čtenáři nebo divákovi docela špatně. Jen jedno chybí: realistický obraz nejisté existence námezdní pracovní síly, jejíž možnosti a manévrovací prostor jsou velmi omezené vzhledem k systému, který její existenci považuje za nadbytečnou, nahraditelnou, postradatelnou, nezajímavou, obtížnou a možná i obtěžující. Tento systém je už tak plně etablovaný, že jeho symptomy NEPŘEKVAPUJÍ, a tím neinspirují ani literaturu a film, natož reformu.
