Kde je nyní nějaké to Rumunsko?!

Avatar
Původní autoři

– vlkp –
21. 8. 2015 Kosa zostra čili

Když jsem s Kosou začínal, tvrdil jsem, že mne velmi baví psát sloupky k historickým událostem. Dneska mám husí kůži, jakmile nějaké takové historické datum udeří. Ono psát potřetí, po čtvrté něco k téže události, aby to bylo jiné a ještě pořád mělo nějaký smysl, opravdu není žádná hračka. Natož potěšení. Jenže je zřejmé, že nechat projít datum 21.08. jen tak, bez poznámky – nelze.

Myslel jsem si, že to zvládnu „fintou“, kterou mám od jisté doby v záloze, když u „povinného“ článku nevím kudy kam – totiž, že požádám někoho z kosířských autorů, aby to datum laskavě vzal za mne a  zpracoval ho svým ohledem. Zejména Xaverovi Kosa, v tomto ohledu, nyní vděčí za hodně čtivých článků…. Proto i tentokrát šla komusi, někomu jinému než Xaverovi nebo Vidlákovi. do mailové schránky žádost o pomoc. Bohužel, z technických důvodů nebyla vyslyšena. Škoda.

Jenže pak mne cosi napadlo – jak, že nově ten Srpen 68 pojmu. A  rovnou originálně a budu mít vyhráno. Zkrátka porovnám bratrskou pomoc z roku 1968 s pomocí Řecku v roce 2015. A tehdejší i současnou doktrinu teorie omezené suverenity. Měl jsem pocit objevitele Ameriky. Nebo aspoň penicilinu….

Ale ne dlouho. Už další den jsem narazil na úvahu Marka Řezanky nad tímhle tématem se stejným viděním, jaké jsem chystal pro vás a  během týdne s tímtéž dokonce přišli i  /někteří/ sociální demokraté… Zkrátka, abych měl trochu originální článek, byl by musel vyjít nikoli 21.08. 2015, ale nejpozději 11. srpna…

Takže je mi líto, ale budete se dneska muset , alespoň někteří z vás, spokojit s ohřívanou kaší. Protože tohle téma prostě stojí za pojednání.

Zažil jsem Srpen na vlastní kůži a to v ve věku, kdy už jsem měl právo volit. A dodnes v sobě nesu ten pocit bezmoci, vzteku, ponížení a smrtelné urážky a do posledního dne nepřestanu nenávidět Brežněva a  ostatní soudruhy, co nám tehdy poskytli „bratrskou pomoc“. O kterou je nikdo nežádal a nikdo nestál. Která vlastně rozhodla o  tom, že jejich režim, při první příležitosti později musel zemřít.

A do stejného dne budu pohrdat všemi těmi Biľaky, Indry, Hoffmany, Švestky, Kapky, Šalgoviči, atd. kteří sepisovali zvací dopisy. Nemluvě o Gustávu Husákovi a jeho kamarile, která tady z  toho následně, při normalizaci, udělala jeden velký, šedivý úhor. Kde se na nějakých 20 let rozprostřelo v podstatě mrtvolné ticho. Netuším,co dostalo v Listopadu 89 na ulici vás, ale u mne to byla právě vzpomínka na Srpen a potřeba jim to ponížení, aroganci, bezmoc a  nehnutí nekrofilní klid vrátit!!! S  tím, že tentokrát už to tady bude jinak. Že si budeme rozhodovat sami a lépe. Bez cizího protektorství.

Jak se to podařilo, všichni víme. Tam, kde jsme si mohli rozhodovat sami, to dopadlo, jak to dopadlo. Ne prosím, neukazujme na jiné. Jakkoli ty elity, kterým jsme dali naši důvěru s ní naložili prazvláštním způsobem. Přesto – neukazujme na ně, či především na ně. Podívejme se každý z nás zítra ráno do zrcadla. Nebo třeba hned. Tak objevíme toho, kdo, dle mého mínění, nese větší díl viny. Jsem to já, kdo se nechal ukecat, zmanipulovat, z pohodlnosti dovolil, aby nezabránil támhle tomu, či kdysi podpořil tohle… Je mi líto, ale opravdu si myslím, že si za hodně toho špatného kolem sebe, co jsme mohli a měli ovlivnit po převratu, můžeme jen my sami.

Ale tohle je správně – pokud někdo udělá chybu, je život o tom, že za ni zaplatí. I když mnohokrát daleko víc než by měl. To je ale úplně jiná kapitola, kterou nebudu dnes otevírat. Prostě po Listopadu jsme dopustili, co jsme dopustili a  je nám za to všemi těmi Bakaly, Kellnery, Křetínskými, Komárky, Babiši, Kalousky, Klausy, Zemany a podobnými vystaven a dennodenně znovu vystavován účet. A bude tak dlouho, dokud jim to budeme trpět.

Tady je to denní placení, z mého hlediska, spravedlivé. Ovce se nemohou zlobit na ovčáka, že je holí, když se nechají.

Jenže nejpozději po vyústění řecké krize při Tsyprasově bruselské kapitulaci je zřejmé /klíčové slovo je NEJPOZDĚJI/, že Srpen 68 neskončil! Stejně jako teorie omezené suverenity!!! Má jen jinou podobu. Ta humpolácká, brežněvovská je passé. Dělá se to elegantně, neteče při tom krev, nepadne ani jeden výstřel, vojáci ani neopustí kasárna, natož, aby nějaké cizí jednotky vtrhly do spojenecké země a vynucovaly si tam smlouvu o dočasném pobytu a  vojenské základny.

Ale jak je ta nová verze omezené suverenity 20.15 proti předchozímu vydání 19.68 elegantnější a  naprosto nekrvavá o to je brutálnější ekonomicky a daleko trvalejší ve svých důsledcích!!!

Posrpnové Československo byl sice sovětský protektorát, závislý na Moskvě a neměl žádný zahraničně politický manévrovací prostor a vnitřní poměry v podstatě zkameněly, nicméně do vnitřních technikálií řízení státu Moskva nemluvila. Neurčovala, kolik smí být státních zaměstnanců, kdy se má odcházet do důchodu, jaké mají být daně, v jakém režimu má být finanční systém a  každá jednotlivá banka, jak se má spravovat nějaké území, nikdo nás tehdy nenutil, abychom vydali státní majetek do nějakého fondu, odkud bude postupně rozprodán, aniž bychom z  toho viděli jedinou korunu!

Jistě může přijít námitka, že i Rusové si tady z československé ekonomiky uměli vzít za půl darma, co právě potřebovali. Nepochybně. Na druhou stranu – dokázali oplátkou za to dlouhodobě dodávat strategické suroviny za ceny, které ani náhodou nedosahovaly niveau těch světových. Což byla velmi podstatná kompenzace. A pokud by někdo chtěl dál v tomto směru cokoli namítat, dovolím si ho odkázat na to, že bylo možno, po převratu, přijmout a naplnit čtyři zákony, kterými se majetek státu v gigantickém rozměru přesunul z jeho držení do soukromého. A  to většinově, bez jakékoli, či s minimální náhradou pro státní pokladnu:

1 – zákon o restitucích

2 – zákon o malé privatizaci

3 – zákon o velké o privatizaci

4 – zákon o církevních restitucích

Tohle všechno bylo po skončení platnosti březněvovské verze omezené suverenity u nás možné, proveditelné a financovatelné! A  ani jeden z nástupnických států bývalého Československa pořád ještě /mnohdy kupodivu/ není hospodářsky na kolenou.

Srovnejme tento stav s tím, co se stalo v Řecku. Řecko řídí nyní fakticky jacísi pánové s kravatou, zastupující nikým nevolenou tzv. Trojku. Ta rozhoduje o nejintimnějších záležitostech řízení státu – daně, rozpočet, časové horizonty výdajů, sociální, zdravotní a vzdělávací politiku a tisíce a tisíce jiných záležitostí. A  nic na tom nezmění žádné budoucí volby. Tedy změnit mohou. Ale jen v případě, že se Řekové dobrovolně rozhodnou pro tvrdý bankrot bez jakýchkoli podmínek. Pak by moc kravaťáků skončila okamžitě. Kde nic není, ani Trojka ani kravaťák nebere! Jenže i kdyby se tak stalo, nezbude už Řecku, až se by se pokoušelo vstát z trosek a popela onoho státního bankrotu vůbec nic. Bude to klasický snědený krám. Původně Řeky, v konečné fázi těmi novými poskytovateli bratrské pomoci! Devastace prostřednictvím tzv.“záchranných půjček“ je tedy nesrovnatelně větší než devastace pomocí tanků a masy vojáků. Kdo by si to byl kdy pomyslel…

Děsivé zjištění!

Pro Čechy a Slováky o to horší, že jsme si v tom Listopadu říkali a byli pevně přesvědčeni, že nikdy nic podobného, co nás potkalo v 68 už neuvidíme a nezažijeme. A  nyní jsme dostali názornou lekci /a o to přece paní Merkel asi šlo především, ne?/, že tanky se sice už nenosí, ale rozhodně se to dá provést daleko rychleji, účinněji a brutálněji bez nich. Jen morbidně ironickou tečkou toho všeho je, že verzi omezené suverenity 20.15 zařídila občanka bývalé NDR!!! Vlastně možná právě proto. V roce 1968 v době Srpna jí sice bylo jen 14, ale Wikipedie ohledně jejího životopisu uvádí také toto:

….. byla členkou krajského vedení FDJ a stala se sekretářkou této organizace pro agitaci a propagandu v  Akademii věd NDR….

viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Angela_Merkelov%C3%A1

Takže lze důvodně předpokládat, že když byl někdo tajemníkem komunistické mládežnické organizace v instituci typu Akademie věd NDR, musel mít zcela jasný kladný postoj k poskytnutí bratrské pomoci ohroženému Československu ….. Takže její počínání ohledně Řecka má vlastně logický základ…

To srovnání Srpna 68 se současným Řeckem se prostě dokonale nabízí… Ačkoli jsme si mysleli, že už nikdy nic… Naše vlastní tragedie a procitnutí do reálného světa. Omezená suverenita je prostě stále in. A nejspíš napořád.

Nemohu tedy vyčítat Markovi Řezankovi a dalším, že je napadlo totéž, co mne a že mi neumožnili být dnes originální.

Neměli bychom na tuhle paralelu zapomínat, až zase dnes budou znít mainstreamové tamtamy, předvádějící ty tisíckrát už vysílané záběry ruských tanků, válcující v pražských ulicích barikády z tramvají nebo převracející autobus!

Nic z toho, co jsem dosud napsal, nemá za cíl, ani nějakou mikroskopickou částí, relativizovat zlovolné a zločinné chování Brežněva a jeho kliky a  českých a slovenských přisluhovačů! Absolutně ne. Tohle nechci a neumím a nebudu umět a nikdy nebudu chtít. Ale děsí mne, že to zde máme znovu a v konečném důsledku v daleko horší podobě! V té, která nechá nějaký ten neodpovědně si dovolující národ zcela vyrabovaný. Jak když přiletí kobylky nebo přitrhnou Braniborští.

Ale v titulku je napsáno tohle:

Kde je nyní nějaké to Rumunsko???!!!

Inu, když už mi Markem Řezankou a dalšími byla upřena možnost prezentovat dnes originální paralelu i tak je třeba naplnit alespoň z části 1. a základní Šipošovo pravidlo pro každého komentátora, které zní takto:

1) umět přidat něco nového k tomu, co už se píše ve zpravodajství;

A já dodávám – nebo k tomu, co už o věci napsali jiní! A tím se dostáváme k tomu Rumunsku!

Když je řeč o Srpnu, vždy se říká, že nás přepadli Rusové /rozuměj Sovětský svaz/ a ostatní komunistické země. Ale my, pamětníci víme, že to není tak úplně pravda. Mezi těmi, co k nám poslali vojáky jedna tehdejší armáda chyběla – ta rumunská. Tehdejší rumunský diktátor Ceaucescu se prostě Brežněvovi a ostatním – vzepřel a  řekl – NE! A ještě doplnil cosi o tom, že každý má právo jít svou cestou.

Kupodivu nebyl tehdy superdiktátorem z Říše zla ztrestán, natož sesazen či zadupán do země… Ačkoli jsem se tomu tehdy i později hodně podivoval. Výsledkem tohoto velmi samostatného a sebevědomého postoje Drákuly z Bukurešti byl obrovský aplaus tehdejšího svobodného světa! Byl dlouhá léta zván těmi nejdůležitějšími veličinami Západu, Rumunsko bylo doslova zaplaveno západními úvěry, atd. atd. Dočkal se, při návštěvě Británie i naprosto výjimečné pocty – společné triumfální jízdy Londýnem s královnou Alžbětou II. v jejím korunovačním kočáře za doprovodu gardy! Něco, co se jen naprosto minimálně stává například americkým prezidentům. Ostatní světoví papaláši si o takové poctě mohou nechat většinou jen zdát. O  nějakém potentátovi z divokého východu, kterého možná před 14 dny setřásli ze stromu ani nemluvě…..

Byla to dokonalá show, jakou ani v Británii od té doby mockrát nezažili! Ostatně – sami se můžete přesvědčit – viz

https://www.youtube.com/watch?v=6vBp0xB1-EQ

Zkrátka, řečeno současným newspeakem – komunistický diktátor tehdy měl koule! Nedal se naprosto zlomit daleko větší vahou a ta si následně netroufla ho zničit. Svobodný svět tleskal!!!

To, co se stalo Řecku je tragedie. Po všech stránkách. S  důsledky horšími než měla ruská invaze v  68 u nás. Protože ty jsou, v případě ekonomického dožebračení Řecka, přes vynucený rozprodej jeho majetku, naprosto neopravitelné.

Nicméně, pro mne je daleko větším malérem to, že nikde na obzoru nevidím žádné současné Rumunsko. Které si troufne říci svůj samostatný a menšinový názor a podle něj jednat! Je to proto, že nám schází diktátor? Nebo je to proto, že současní politikáři nemají ty koule? Nebo, že by to dneska tomu příliš samostatnému neprošlo? Nebo.. nebo ..nebo?

Ono je to vlastně jedno. Snad nejhrozivější poučení ze Srpna 68 v roce 2015 je to, že neumím zodpovědět jednoduchou otázku –

Kde je nyní nějaké to Rumunsko???!!!