Tereza Spencerová
4. 8. 2015 Literární noviny
Poslední měsíce na Ukrajině, zvláště pak ale nedávné události na Zakarpatí, vyvolávají reakce i v sousedním Polsku, zatímco rozklad kontinuity státní moci mění Ukrajinu v zemi bez zákonů, pravidel a moci.
Ozbrojenci Pravého sektoru, kteří se po ozbrojeném střetu v Mukačevu z půle července před oddíly a vrtulníky Národní gardy skryli v národním parku u hory Javornik, podle polských expertů pravděpodobně překročili hranici do Polska. Ukrajinskou stranu to prý zaskočilo – obklíčení počítalo s tím, že zamíří spíš ke Slovensku nebo Maďarsku, míní ukrajinský list Vesti. Pravý sektor o tom, kde se jeho ozbrojenci nacházejí, odmítá mluvit s tím, že při prozrazení budou jejich životy v ohrožení, zatímco nyní jsou v bezpečí. Kyjevem nově dosazený gubernátor Hennady Moskal připouští, že se centrální vládě vymklo celé Zakarpatí. Střih. Příslušník ukrajinského neonacistického – „štětinovského“ – praporu Azov byl vypovězen z Polska za to, že hajloval v areálu bývalého nacistického vyhlazovacího tábora Majdanek, a hrozí mu v Polsku soud. Střih. Pětatřicet procent Poláků považuje ukrajinské migranty za druhou největší hrozbu, po Arabech. Střih. Polský „Remek“, generál Mirosław Hermaszewski, v médiích vzpomíná, jak jeho rodina za druhé světové války zázrakem přežila běsnění banderovské UPA a mluví o apokalypse. Střih. V květnu padla první klapka filmu Wojciecha Smarzowského nazvaného Volyň. Bude vyprávět o masakrech, jichž v Polsku dopouštěli ukrajinští neonacisté…
„Invaze Pravého sektoru do Zakarpatí upoutala k tomuto regionu mezinárodní pozornost,“ konstatuje „tradiční“ polský politický týdeník Mysl Polska s tím, že i v této oblasti, stejně jako na Donbasu, i Zakarpatí je oblastí mnoha etnik a oligarchických konfliktů. „Otázkou je, zda přestřelky v Mukačevu a jejich následky stačily k narušení dosavadní rovnováhy a odpoutání odstředivých sil. Je to o to důležitější z úzce polského pohledu, neboť už není řeč i válce, která se odehrává 1500 kilometrů od polských hranic, jako je vzdálený Donbas. Zakarpatí sousedí s polským Podkarpatským vojvodstvím, a tak jakákoli eskalace přímo ohrožuje polskou bezpečnost.“
Je to hotová věc, pokračuje Mysl Polska připomínkou bojů kolem Javorniku, který leží pouhých 25 kilometrů od polské hranice v Beskydech. „Teoreticky už mohli hranici překročit, a stejně jako jejich předchůdci z UPA, najít útočiště v polských Beskydech, najít pocit bezpečí na území země, jejíž vláda je dál přátelsky nakloněná veškerým projevům polského nacionalismu,“ píše Mysl Polska. Upozorňuje, že vlády sousedů, Slovenska a Maďarska, už posílily ostrahu svých hranic s Ukrajinou, přičemž ke stejným opatřením přistoupilo i Bělorusko. „Žádné podobné stanovisko jsme ale neslyšeli z Varšavy. Není divu. Bylo by totiž přiznáním, že postmajdanovská Ukrajina se stala pro Polsko hrozbou. A to by zcela zdiskreditovalo polskou politiku podpory Majdanu a politických sil, které se po něm chopily moci a které nyní rozkládají Ukrajinu. Polská média proto rychle umlčela diskusi o „hrdinech“ Euromajdanu s kulomety a granátomety. Nikdo také nijak nereagoval na slova jednoho z lídrů Pravého sektoru Oleksandra Byka, podle něhož jeho zakarpatští spolubojovníci pronásledovaní ukrajinskou armádou „nastoupili cestu partyzánské války proti KGB, stejně jako jejich předchůdci z UPA. Je to jako před 70 lety, kdy UPA bojovala proti přesile KGB s využitím partyzánské taktiky v Karpatech,“ prohlásil v rozhovoru pro ukrajinskou televizi Inter. Ukrajinské bezpečnostní agentury přitom měl za „represivní aparát“. Jsou to slova, která nahánějí strach. Příliš strašidelná, než aby směla dojít až k polskému veřejnému mínění,“ shrnuje Mysl Polska.
Týdeník připouští, že Bykova slova jsou přehnaná, protože na „bojovou cestu UPA“ se v Zakarpatí až dosud vydalo jen asi deset ozbrojenců neonacistického Pravého sektoru. Ti ostatní se ponořili do zatím jen mediálně viditelných, ale zatím nepříliš nebezpečných demonstrací či ustanovování kontrolních stanovišť na hlavních komunikacích; nejspíš proto, že „honička“ s nasazením bitevních vrtulníků u Javorniku přece jen vedení PS ukázala, že v případě skutečného střetu by mohlo jít do tuhého – a na něco takového není Pravý sektor – po roce a půl faktické beztrestnosti zvyklý a tudíž nejspíš ani připravený.
Odstředivé tendence
Pravý sektor se Porošenkovi hodil při puči, ale dnes? Západ po Porošenkovi požaduje, aby „dobrovolnické prapory“ odzbrojil nebo dostal pod svou kontrolu. Petro Porošenko chce být vnímán jako demokratický politik a jako takový se s nácky špinit nesmí. Je tedy jasné, že konflikt nastat musí, tedy že nějaká forma „rozvodu“ majdanovského sňatku z rozumu je nezvratná. Tím spíš, že má Porošenko podporu amerického velvyslance v Kyjevě Geoffreyho Pyatta (a je pod přímým „velením“ amerického ministerstva zahraničí).
Tytéž události v Mukačevu přitom mohou zároveň nastartovat zemětřesení na Zakarpatí, kde se střetávají zájmy místních etnických či politických hnutí, oligarchických klanů i mocných mafiánských sítí, přičemž většina z výše jmenovaných se často opírá o kontakty v sousedních zemích. Výbušnost celé situace si podle všeho uvědomuje i nově dosazený gubernátor Hennady Moskal – na svém předchozím postu v Kyjevem ovládané části Luhansku proslul tvrdou rukou vůči místnímu obyvatelstvu i konflikty s pašeráky z řad žoldnéřských praporů, ale v Zakarpatí se snaží situaci ještě více nenapínat, ačkoli není jasné, zda smířlivý postoj vůči místním korupčním elitám může vyvážit pokračující zabavování zboží určeného k propašování do Evropy.
Sociální krize navíc může jen posílit autonomní hnutí zakarpatských Rusínů, které Kyjev ani neuznává coby samostatnou národnost. Faktem ale je, že právě díky nim bylo Zakarpatí jedinou volební baštou svrženého prezidenta Janukovyče na západě Ukrajiny, z čehož lze usuzovat, že se Rusíni vůči svým sousedům v západní půlce země jsou s to jasně (politicky a etnicky) vymezit. A z toho plyne i jejich pohled na Národní gardu, kterou Porošenko do Mukačeva vyslal více méně jako na nepřátelské území – se všemi případnými důsledky. Situace musí být vážná, neboť do Užhorodu už vyrazil osobně i Geoffrey Pyatt. Přítomnost nejdůležitějšího muže ukrajinské politiky přímo na místě naznačuje, že si USA dělají starosti o budoucnost tohoto „růžku“ Ukrajiny…
Ukrajinský ústavní soud mezitím schválil návrh nové ústavy, čímž dal fakticky zelenou zvláštnímu statutu pro Donbas. V dalším čtení text ale nepodpoří Radikální strana ani lvovská Svépomoc a není ani jisté, zda budou stačit hlasy poslanců ostatních koaličních stran; za první pololetí letošního roku totiž vláda nedokázala parlamentem protlačit ani dvě třetiny svého vlastního programu.
Vidina decentralizace a odchodu z kyjevského vlivu je ale lákavá, a tak se v Kyjevě už konala první demonstrace požadující samosprávu také pro Záporoží, se stejným cílem bylo v Černovcích založeno první Shromáždění Rumunů Bukoviny, a o směrech, jimiž se vydá Oděsa pod vedením Michaila Saakašviliho lze v současnosti jen spekulovat.
Země banditů
Americký portál Counterpunch nabízí další dimenzi chaosu, do něhož Ukrajina upadá. Jen loni bylo na Ukrajině spácháno přes milion těžkých zločinů, což je meziroční nárůst o 90 procent, přičemž k většině z nich došlo v hlavním městě Kyjevě. Loupeží, které byly spáchány jen od počátku letošního roku, je přitom už dvakrát víc než loni, a ve většině případů byli pachatelé ozbrojeni. Podle šéfa Ukrajinské federace bezpečnostních profesionálů Serhije Šabovty lze nárůst násilných zločinů přičíst rostoucímu sociálnímu napětí i množství zbraní mezi obyvatelstvem. „Jen v první čtvrtině letošního roku se počet zločinů s použitím zbraní takřka ztrojnásobil. To je statistika, kterou bezpečnostní orgány většinou před veřejností skrývají,“ dodává. V Kyjevě mimochodem už měsíc působí nově zformovaná policie a hlásí, že za oněch 31 dní zločinů přibylo celkem o 15 procent, což platí hlavně pro ozbrojené loupeže, ale ubylo naopak krádeží aut…
Ve stále zhoršující se ekonomické a sociální situaci prudce přibývá sebevražd, Ukrajinců trpících depresemi, z nichž mnozí přežívají na ulici. K tomu je třeba přičíst intenzivní pašování zbraní, a to především z východoukrajinské fronty. Například velení žoldnéřského praporu Ajdar už loni připustilo, že část těchto zbraní míří do Kyjeva „na kšeft“, zatímco další míří sice tamtéž, ale do arzenálů pro případ nouze.
Podle politologa Vasila Muraveckého je hlavní příčinou zhoršující se bezpečnostní situace rozklad kontinuity státní moci, která už není ochotná ani bránit občany před zločiny páchanými ozbrojenci z žoldnéřských praporů. „Jsme ve stavu, kdy se moc ve státě povaluje na silnici v prachu. Tisíce lidí mají pocit, že ji prostě mohou vzít a použít. Vláda se vzdala nejdůležitější mocenské zodpovědnosti: zřekla se práva použít sílu proti samozvaným, polobanditským praporům typu Azova nebo Ajdaru, které jsou i v zahraničí považovány za fašistické bandy.“ Podle jeho názoru vláda přešla k mechanismu zkolabování státu na té nejvyšší vládní úrovni, a proto se bude Ukrajina čím dál víc „ičkerizovat“, tedy měnit v Čečensko za vlády Džóchara Dudajeva, aniž by byla na obzoru síla, která by byla s to se „banditizaci“ země vzepřít. „Stát už nedeklaruje své cíle, nezodpovídá se občanům, ale vždy je připraven se zodpovídat svým sponzorům na Západě. A přitom stále platí, že když nejste s něčím spokojení, tak musíte být agenti zahraničního nepřítele.“
Chaos a bezvládí, které nyní panuje na Ukrajině, mezi lidmi obvykle vyvolává touhu po „silné ruce“, přičemž její barva či záměry lidi až tolik nezajímají. V době, kdy se zcela zhroutila zatím poslední, šestá vlna mobilizace do řad ukrajinské armády či Národní gardy (a sedmá vlna byla rovnou zrušena), což je proces, který trpí zásadními problémy už dlouho, Financial Times přináší reportáž z lesního výcvikového tábora západně od Doněcku, kde Pravý sektor nemá o zájemce nouzi – přicházejí po stovkách. Svou image si vybojoval na východní frontě, rozhodným vystupováním vůči Kyjevu i tím, že na rozdíl od pravidelné armády se zdá být mnohem lépe vyzbrojen, podotýká list.
Mimochodem, zatímco americký politolog Gordon M. Hahn už přirovnává Ukrajinu k Výmarské republice, bývalý slovenský premiér Mikuláš Dzurinda soudí, že se Ukrajinci až příliš spoléhají, že za ně cizina vyřeší všechny problémy. Nově by mohl cizinec stanout i v čele ukrajinské policie a zahraniční firmy se postarají o ukrajinské celnice…
(celý textu zde)
