Barbaři ničí pouze tu říši, která již shnila uvnitř. Kdy padne EU?

Avatar
Původní autoři

Rostislav Iščenko
24. 9. 2015     zdroj
Nebezpečí pro Evropu není samo o sobě přesídlení uprchlíků, údajně oslabující evropskou státnost, ale již existující slabost evropské civilizace, soudí Rostislav Iščenko.


V roce 486 padl poslední zlomek Západořímské říše – tzv. království Syagria v severní Galii. Římský vojevůdce (dux) Afranius Syagrius, jehož barbaři nazývali “králem Římanů”, po dobu 10 let po pádu císařské moci v Římě udržoval v zemích budoucích Ile-de-France, Normandie a Anjou císařskou správu a snažil se etablovat se jako legitimní nástupce říše. Byl však poražený v bitvě u Soissons franským králem Chlodvíkem I., který připojil Syagriův stát ke svým državám.

Bitvou u Soissons skončil poslední pokus o zachování římské civilizace v západní Evropě. Sesuv kontinentu do “doby temna” byl nevyhnutelný.

Současná situace v EU je často přirovnávána k velkému stěhování národů, které zničilo Západořímskou říši. Srovnání je založeno na vlně uprchlíků z Afriky a Blízkého východu, která se valí Evropou.

Zhroucení jednotného trhu jako cesta k politickému rozkladu
Avšak příliv uprchlíků do donedávna úspěšné EU, stejně jako útok barbarských kmenů na hranice říše v  V. století našeho letopočtu jsou jen vnější známky krize. Ve skutečnosti milion nebo dokonce pět miliónů afrických a asijských uprchlíků jsou stejně málo schopny otřást základy půlmiliardové EU (dokonce i spolu s tam již žijícími miliony), jak málo byli schopni Římskou říši ohrozit barbaři, kteří zhruba čítali sotva více než milion osob, ba ještě tradičně vůči sobě navzájem nevražili.

Římská císařská armáda nejen taková nebezpečí zvládala bez problémů a EU nejen takové vlny migrantů vstřebávala. Proto nebezpečí nespočívá v samotném přesídlení, údajně oslabujícím evropskou státnost, ale v již existující slabosti evropské civilizace, která jí neumožňuje se tradičními prostředky vyrovnat s tím, co se až do nedávné doby nejen nepovažovalo za hrozbu, ale bylo to vítáno jako mechanismus pro stimulaci evropského hospodářství.

Právě ekonomika je tím klíčovým slovem v definici problémů Evropské unie, jako byla klíčovým problémem při oslabení a pádu Říma. Před více než patnácti sty lety byla vyčerpána zdrojová základna starověké římské ekonomiky. Prudce klesl obchod, klesly příjmy do státní pokladny. Armádu a úředníky říše neplatila penězi, ale příděly. Ve skutečnosti začal přechod k ekonomickému se uzavírání jednotlivých oblastí, s tendencí k dalšímu přechodu k naturálnímu hospodářství, který se plně uskutečnil v době temna.

Ale rozpad jednotného trhu vede k rozpadu politické celistvosti. Oblasti nemají potřebu udržovat centrum, které však právě zajišťuje jednotný ekonomický a obchodní prostor. A co víc, udržování nákladného centra se stává břemenem. V oblastech se objevují místní držitelé, kteří prostřednictvím vlastních družin zajišťují ochranu obyvatelstva a také zájmy místní ekonomiky a místního trhu. Zájmy oblastí se liší, vznikají mezi nimi rozpory, a tak armády různých provincií formálně jednotného státu mezi sebou obětavě bojují, a dokonce ještě získávají na pomoc barbary.

Komu se nelíbí srovnání s Římem, mohu připomenout dobu feudální rozdrobenosti starého Ruska, kdy jednotný hospodářský komplex vystřídaly uzavřené komplexy jednotlivých knížectví: “Knížata si sama proti sobě kula rebelie…Vy jste svými rebeliemi začali přivádět pohany na zemi Ruskou”.

Rozkol Evropy

Nyní se totéž děje v EU. Rozpory mezi na USA orientovanými “mladoevropany” a “starou Evropou” vznikaly už v roce 2003, kdy Chirac poznamenal, že středoevropští nováčci EU, kteří podpořili záměr USA začít válku v Iráku, “propásli dobrou příležitost nepromluvit”.

Dále se potom rozdělení Evropy na “starou” a “novou”, proamerickou, projevovalo v průběhu každé vážné krize, nevyjímaje ukrajinskou. Během té se k němu přidalo ještě několik zlomových linií. Je to opozice svrchovaných evropských lídrů a evropské byrokracie v Bruselu. Je to opozice bohatého severu a chudého jihu Evropy. Je to opozice Velké Británie, která aspiruje na zvláštní postavení v Evropské unii, a kontinentu, který se domnívá, že Albion nemá právo získávat výhody ze statusu člena Evropské unie a odmítat nést celoevropské náklady. A nakonec to je opozice zpustošeného Řecka a ožebračujících věřitelů v čele s Německem.

Diskuse o odchodu Řecka z eurozóny se najednou začaly materializovat, když Řekové v referendu hlasovali pro odmítnutí uspokojovat požadavky věřitelů. A i když se řecký premiér Tsipras zalekl nejistoty krize, která by následovala po úplném rozchodu s EU, i evropská byrokracie byla vážně vylekána – poprvé za dobu existence unie země hlasovala ne za připojení k “celoevropskému domu”, ale za vystoupení z něho.

Dobře, slabé Řecko se zkrachovalou ekonomikou se podařilo zastrašit a přinutit ho ustoupit (i když není známo, zda to bude nadlouho). Ale euroskeptické nálady natolik zesílily v Británii, že parlament musel hlasovat za vyhlášení referenda o vystoupení Spojeného království z EU a královna souhlasila s tím, že referendum by se mělo uskutečnit v letech 2015 až 2018.

A něco mi říká, že čím později k němu dojde, tím více bude za Lamanšským průlivem těch, kteří budou chtít říct “Evropo, promiň! Evropo, sbohem! “Ale Británie není Řecko. Je to jedna z největších a v podstatě nejstabilnějších ekonomik Evropské unie.

Zdroje pro všechny nestačí

Všechny tyto, a také tisíce dalších vnitroevropských konfliktů jsou založeny na ekonomických rozporech mezi různými státy, které EU dříve, než započala globální systémová krize, úspěšně přenášela mimo – na neokoloniální periferii.

Systémová krize, způsobená vyčerpáním zdrojové základny ekonomiky Pax Americana, v němž EU zastávala výsadní postavení, zbavila Brusel možnosti zahlazovat ekonomické rozpory uvnitř Evropy prostřednictvím převodu zdrojů globální periferie do Evropy. Nyní nestačí ani k zajištění stability ekonomiky USA. V důsledku toho se již Washington, který se dříve dělil o kořist s Bruselem, snaží okrást svého evropského spojence.

Nedostatek zdrojů, které předtím podporovaly celoevropský ekonomický a obchodní prostor, jenž byl přínosem pro všechny účastníky (pro někoho více, pro někoho méně), vyvolává rostoucí potřebu evropské byrokracie v získávání stále nových zdrojů (jež jsou odčerpávány z národních ekonomik) pro financování nákladných celoevropských potřeb.

Evropská unie se stává pro své členy z dodavatele užitku jeho spotřebitelem, ze štědrého dárce lupičem.

Hlavní však je, že v podmínkách ztráty celoevropské možnosti přesouvat problémy mimo EU, jsou silní členové lokomotivami.

Německo a Francie začaly v rámci EU stále více používat celoevropské mechanismy pro přenášení problémů na bedra svých mladších partnerů s odvoláním se na celoevropskou jednotu.

Ale malé země nezajímala EU v souvislosti s dělbou břemene, ale z pohledu dělby užitku. Bruselské centrum se stává zatěžujícím v udržování, nepotřebným ekonomicky a nebezpečným politicky. Dokonce i Německo stále častěji začíná řešit své (v porovnání s celoevropskými) problémy v bilaterálních kontaktech jak v rámci EU, tak i mimo ni.

EU vstoupila do zjevné systémové krize, která před ní zničila nejednu říši. A situace s uprchlíky, která náhle do základů otřásla sjednocenou Evropou, je jen výsledek, není příčinou této krize. Barbaři ničí pouze tu říši, která již shnila uvnitř.

Krize ale může skončit zkázou, může však skončit i obnovou. Ještě před dvěma lety měla EU všechny předpoklady pro obnovu. Během posledních dvou let se příliš usilovně držela v plavebním koridoru americké zahraniční politiky a v důsledku toho se dostala příliš daleko na cestě k sebezničení.

Odstředivé síly se staly příliš zjevné, dokonce už to nejsou euroskeptici, ale nezastření eurofobové, kteří dostávají stále více podpory na národní úrovni. Bude mít Evropa sílu, odhodlání a především čas na nezbytné reformy, které by mohly zachránit sjednocenou Evropu? Je to nejasné, ale dosud nedošlo k bitvě u Soissons, “království Syagria” mělo šanci se udržet.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
Rostislav Iščenko, prezident Centra systémové analýzy a prognózy