Jan Campbell: EU – Konec lži hodnot

Jan Campbell
5.9.2015   Vaše věc

Tak jako inkvizice Goyji, přinesla konec erotické lži, cesta prezidenta Zemana konec politické lži, a nedávné turbulence na burzách konec lži s čísly, tak přináší migrační vlna předzvěst o tsunami, které přinese důkaz o lži EU hodnot. 

Tak jako žádný strom neroste do nebe, žádná láska, ani ke krásné slečně, netrvá věčně, a každá pohádka obsahuje prvek strachu a má svůj konec s poučením, tak se blíží ke svému konci i komplexní pohádka o EU hodnotách s mnoha prvky strachu. Zda–li se z této novodobé pohádky poučíme, ponechávám stranou.

Neškodilo by, kdyby si mezitím místní lingvisté vzali slovo a vysvětlili veřejnosti jednoduchou řečí obsah slov, která používají politici a masová média. Například slova kritika, humanitární a finanční pomoc, azyl, azylant a azylová politika a podobné, včetně tak zvané politické korektnosti. Jestliže například slovo kritika implikuje soubor srozumitelných faktů nebo obav, tak současné používání tohoto slova politiky a médii ve spojení s Islámem, migranty, ale i tzv. lidskými právy přesvědčivě dokazuje, že nenazýváme věci svým pravým jménem. Neznáme věc a jsme povrchní. Mlžíme svoji pozici, schováváme se, a nechceme si připustit, že povrchní zabývání se jakoukoliv problematikou zvyšuje vliv jazykových obrazů.

Jazykové obrazy mohou totiž ovlivňovat diskuze a argumenty více, než tvrzení, že starostlivé myšlení o věci zmenšuje vliv řeči. Proto mluvíme o finanční pomoci Řecku a Ukrajině, místo toho abychom jasně řekli, že se jedná o austeritní politiku. Podobně je tomu s migrační vlnou, a tak zvanou politickou korektností. Mluvíme tak proto, že si neuvědomujeme význam jedné z mnoha trojic: řeč, myšlení a chování. Tato trojice tvoří uzavřený kruh (closed loop), kde jedno bez druhého objektivně a samostatně neexistuje. Přitom je jedno, kde začnu s výčtem jevů. Chovám se tak, jak mluvím a myslím, mluvím tak, jak myslím a chovám se, myslím tak, jak mluvím a chovám se. Neuvědomění si jedné z mnoha takových a podobných „trojic“ upevňuje pocit strachu a sám strach.

Strach (vrozený, atavistický, nebo naučený) je emoce, vznikající jako reakce na hrozící nebezpečí, doprovázená neurovegetativními projevy. Strach motivuje k vyhnutí se nebezpečí, nebo k útěku před ním. Kde to není možné, tam se strach transformuje v agresi. To dokazuje strach USA. Například strach ze ztráty dominance USD nad světem se transformuje do agrese a bezpráví. Proto je rozšíření spektra naučeného strachu jedním z hlavních úkolů politické propagandy, forem hybridních válek, a také současné trvale oslabující se politické moci. Ta potřebuje k udržení své moci voliče ve strachu. Migranti, a vše s nimi spojené, jsou pouze jedním z moderních prostředků výuky a tréningu voličů návyku akceptovat naučený strach.

Jak bezmocní jsou mocní politici, dokazují televizní interview. Včerejší tisková konference maďarského premiéra Orbána a předsedy EP Schulze, večerní interview předsedy Schulze s televizí WDR, nebo dokonce interview prezidenta Porošenka s BBC, jsou učebnicovými příklady pro rozšiřování naučeného strachu.

Strach, a jedno jakou má formu, nechá vyplout napovrch národní archetypy. Tyto obsahují sub-archetypy řeči, myšlení a chování, a tím i způsobu přijímání rozhodnutí. Archetypy se skrývají v hlubinách minulosti před vnějším tlakem na člověka, a tím i tlakem na celý národ. Archetypy jsou tlaku a korupci odolné, reprezentují mimo jiné i tak zvanou historickou paměť. Proto přežívají politické režimy.

Strach z možných opakování nezměrných utrpení především obyvatel Evropy v příslovečně roztříštěné Evropě, ale i bývalého Sovětského svazu, Číny a dalších zemí, vedl poválečné autory – politiky v Evropě a USA ke vzniku EU. EU je totiž produktem atavistického, naučeného, a cynicko – sobecky pěstovaného strachu. Vše, co je postaveno na strachu, od manželského páru počínaje a neorganickými společenskými hospodářskými reformami konče, je neudržitelné. Udržitelný rozvoj je možný pouze při existenci udržitelnosti procesu rozvoje. Strach tento požadavek nesplňuje, ani v teorii, ani v praxi. Již proto je osud EU, a tím i osud umělých hodnot EU, lži-hodnot, od samotného začátku zpečetěn. Proto je zpečetěn také osud slibů EU, které byly dány při rozšíření EU čekajícím státům v čekárně EU, a osud EU propagandy ve světě. Ani sliby, ani propagandu EU hodnot v masových mediích nezachrání otevírání velitelských štábů vojsk NATO, jako se tomu stalo včera ve Vilniusu. Ani snaha USA určovat pravidla chování v Černém moři. Svoboda volit si hodnoty podle svého, platí totiž jenom v dobách míru. A k míru máme daleko. Volit, znamená určovat pořadí. Pořadí indikuje cestu, kterou jsme si zvolili. Tak jako každé cestování je spojeno s obětmi a rizikem, tak je každé rozhodování mezi hodnotami vždy a objektivně spojeno s konfliktem.

Konflikt jako výsledek rozhodování o hodnotách je proto samozřejmostí i co se týče vztahu jednotlivce ke státu, státu ke společenství států EU, společenství států ve vztahu k civilizaci. Oslabené instituce státu stojí dnes proti sílícím institucím EU, silné instituce EU stojí proti mnohem silnějším finančně – průmyslovým a bankovním institucím. Instituce jsou ale ve své podstatě pravidla hry. Pravidla v úvodu uvedené trojice: řeč, myšlení a chování. Každé pravidlo však znamená omezení. Omezení v našem světě iluzí jsou však nesmrtelná. Platí navždy, všude a pro každého. Proto je nemáme rádi. Ani moc jedince, ani moc politická, nebo vědecká, nemůže usmrtit omezení, a tím odstranit jejich vliv. V červnu tohoto roku byl veřejnosti posmrtně zpřístupněn matematický důkaz o neexistenci množiny přirozených čísel. Důkaz, který provedl Petr Vopěnka, český matematik, potvrzuje uvedený argument.

Proto lze beze strachu tvrdit, že v EU existuje pouze relativní svoboda jednotlivce a jednotlivých členských států, volit si hodnoty dle vlastní preference. Podívám – li se na toto tvrzení z druhé strany, vidím současně společnost, ve které absentuje politika a moc elit se transformovala do bezmoci. Společnost lze charakterizovat jako vztah mezi jednotlivými elitami. Ukrajina je jedním z mnoha, a blízkých příkladů. Tam si ani prezident, ani premiér, ani parlament nechtějí připustit, že zásadní podmínkou existence hraničních států (mezi bloky) bylo, je a bude jedna z dalších trojic: rozvoj silného hospodářství, malé zahraničně – politické ambice a vyrovnané vztahy se sousedními státy. Nikdy ne vztah mezi elitami.

Na tomto místě se mi nabízí krátká epizoda z Itálie. Tam jsem měl v mládí privilegium v rámci svého mnohaletého pobytu sdílet mimo jiné společnost s Federicem Fellinim (1920 – 1993), Eliem Petrim (1929 – 1982), Frankem Zeffirellim (1923) a dalšími osobnostmi. Jeden zážitek se týká Felliniho filmu La Strada a jeho zhudebnění Václavem Kašlíkem. Tomu jsem, mimo jiné, mohl několikrát pomoci v zahraničí, dokonce i k prvnímu poválečnému uvedení opery v SRN na téma francouzské revoluce, liberté, égalité, fraternité. Česky volnost, rovnost, bratrství. Název opery je Andre Chenier, jméno komponisty Umberto Girodano (1867 – 1948).

Giordano napsal operu na břehu italsko – švýcarského jezera Lago di Maggiore, v městečku Baveno, ve Villa Fedora. Fedora je také název jeho další opery. Proč se opera André Chenier po ukončení druhé světové války neuváděla celá desetiletí v SRN, je příležitost pro další příspěvek. Druhý zážitek se týká filmu Elio Petri (1929 – 1982), Todo modo. Ten by si měli naši lokální a evropští lídři nechat promítnout ve sněmovně, nebo v kancelářích jako varování. Raději dnes, než zítra. Filmový historik by jim měl přednést úvodní slovo a fakta týkající se osudu filmu. Ten totiž neholduje ani současné moderní levici, ani pravici. Obě jenom politikaří, a snaží se odstavit opravdovou politiku na vedlejší kolej. Proto ho dlouhá léta nikdo neviděl. Ale čas vše změnil. Film byl znovuobjeven, žije, dokonce i na DVD.

Tak jako byl Todo modo znovuobjeven a žije, tak budou znovuobjeveny a budou žít i hodnoty jednotlivých národů nejenom Evropy, ale i národů v nouzi, s migrací, které se staly obětí pošetilého vztahu mezi mocnými a současně bezmocnými, především západními elitami a jejich uměle vytvořenými hodnotami a propagandou.

V daném případě je blížící se konec lži hodnot EU vidět v zrcadle, které nám vytvořila a nabízí první migrační vlna. Migrační výzvě přihlížející političtí lídři členských států EU a byrokraté EK mi v televizních interview zprostředkovávají obraz, jako kdyby se procházeli v zrcadlovém bludišti a sále smíchu na Petříně. Bohužel, doposud jedinými upřímnými obdivovateli tam vytvořených vlastních karikatur jsou děti a blázni. I to, že se ztratil u většiny politiků smysl pro humor nad sebou samými ve společnosti, která žádá jen věci příjemné, je důkaz, že konec lži hodnot – volnost, rovnost, bratrství ve společnosti násilné regulace a finančního biče – se rychle blíží. 

(zvýraznil v.d.)