Marek Řezanka
22.9.2015 Literární noviny
V říjnu 2013 na nás z Vltavy mířilo sprosté gesto. Desetimetrový fialový konec ruky se vztyčeným prostředníčkem umístil sochař David Černý mezi mostem Legií a Karlovým mostem. Velice kultivovaně a bez urážek potom vyjádřil, co tím chtěl básník, ehm, umělec, sdělit:
„Je to normální fakáč těm zm***m komunistickejm zasr**ejm na Hradě.” Nenávist by šla ze slov Černého lisovat.
Je zarážející a politováníhodné, že řada těch, kteří s prezidentem republiky nesouhlasí, nedovedou věcně argumentovat. Beze zloby, zášti, sprostoty. Jako když nikdo z těchto lidí nikdy neobjevil ironii či sarkasmus. Pokládám to v zemi Haška, Voskovce s Werichem či Horníčka za tristní zjištění. Kvalitní politická satira nám již roky schází.
Nyní nad Hradem místo prezidentské standarty zavlály obří trenky, které patrně intelektuálně navázaly na již zmíněný prostředníček. Máme se tomuto počinu pouze zasmát a jít dál?
Premiér země, B. Sobotka, celou záležitost zlehčil slovy: „Země, která dala světu Járu Cimrmana, se nepochybně dokáže vyrovnat i s obřími trenclemi vlajícími nad Hradem.“
Podle mého by mělo jasně zaznít, že jsou určité limity, kde legrace končí. Nebo snad budeme za chvíli za recesi považovat zboření Svatého Víta? Nebo močení na hradní stráž? Nebo házení sto kusů trusu na hlavu státu?
Humor miluji. Především jemný, ale i satiricky a kriticky laděný. Pokud jenom hrubě uráží a druhé ponižuje, přestávám se smát. To, co se stalo, je nejenom výtržnost, ale domnívám se, že též hanobení symbolu státnosti, poškozování cizí věci a krádež. To již není recese. Od roku 1993 máme šest státních symbolů – a vlajka prezidenta České republiky je mezi nimi.
Bude-li se někdo ohánět argumentem, že v případě stíhání „umělců“ jde o kriminalizaci satiry, stačí si vzpomenout na odsouzení pana Smetany za čmárání na předvolební billboardy. Pan Smetana nehanobil státní znak – ani ho nezcizil. Pouze vyjádřil svůj politický protest proti tomu, jak se politici před volbami prezentovali. Vzniklou škodu byl ochoten zaplatit – ale odmítal uložený trest. Nepřišel si jako výtržník.
Žijeme-li v právním státě, nemůžeme právo obcházet, ani ho pokřivovat – ať již by to bylo ve jménu čehokoli. Toliko k první rovině celé kauzy.
Druhou rovinou je neskutečné selhání kompetentních lidí kolem pana Zemana. Jak ho chrání? Jak chrání Hrad? Za co jsou vlastně placeni?
Třetí rovinou je potom prestiž České republiky. Jezdí sem turisté, pořádají se zde důležitá jednání. Není dobrým signálem vyslaným do zahraničí, že kdokoli může vlajku prezidenta České republiky vyměnit za trenýrky.
Jediným legálním uživatelem standarty je hlava státu a vrchní velitel ozbrojených sil v jedné osobě. Podmínky jejího použití stanovuje zákon č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky. Pokud s ní tedy manipuloval někdo jiný, je to trestné. Jestliže se někdo dotkne drátů vysokého napětí, musí počítat s tím, že se spálí, recese nerecese. Podobně je tomu tak v tomto případě. Je vysloveně nebezpečné vysílat do zahraničí vzkaz, že český prezident je nechráněn – a že kdokoli může manipulovat se státními symboly.
Navíc se blíží 28. 9. a Den české státnosti, který je zmíněnou událostí již také poznamenán (že bychom si chtěli připomenout střelbu na Klause z airsoftové pistole?).
Proč se ovšem o celé této záležitosti rozepisuji? Protože vnímám ještě čtvrtý rozměr celého případu. Rozměr, kterému přikládám velikou váhu. Osoby, které si zřejmě připadají jako velcí šprýmaři a snad i hrdinové, totiž ještě prohloubily již tak příkré příkopy v naší společnosti. Kdo vyjádří v této atmosféře jakoukoli kritiku na adresu hlavy státu – a kritika by měla být samozřejmostí a součástí každodenního života v demokratické zemi – bude částí společnosti nenáviděn a považován za zrádce. Místo, aby se diskutovalo, tak se degraduje a nálepkuje, dehonestuje a zadupává do země. Potom je ovšem nemožné vést debatu na jakékoli téma. Vytvoří se dva nesmiřitelné tábory, které budou ostře vystupovat proti čemukoli, s čím vyrukuje druhá strana.
Nevím, zda toto Černému či vyvěšovačům spodního prádla na historické budovy dochází. Možná na to jednoduše jejich intelekt nestačí. Komu by se ale rozhodně nemělo stát, aby podobný čin zlehčoval, je předseda vlády. Jeho posláním by mělo být emoce na české politické scéně zklidňovat, a ne je vyhrocovat. Takto pouze zamával červeným hadrem. Asi mu nedochází, kolik lidí se může nyní cítit uraženo, poníženo a současně nevyslyšeno.
Až zase „naše politické, umělecké a akademické elity“ budou chtít 17. listopadu ukázat někomu rudou kartu, měly by začít u sebe. Svým nezodpovědným jednáním jsou spoluodpovědné za růst napětí ve společnosti. Pokud potom jediné, co dovedou, je nad ní ohrnovat svůj nos, nemohou se divit, že v ráji žít opravdu nebudou. Problémem je, že poškozeni a ochuzeni budeme ve výsledku všichni. Diskuse na jakékoli téma se totiž jednoduše nedostaví.
