8. 9. 2015 ProtiProud
Rostislav Iščenko ,významný ruský politolog, analyzuje s velkou grácií podivný “válečný mír”, do něhož se zaparkovala ukrajinská krize a přináší vysvětlení, o co v současné chvíli hlavní hráči na obou stranách Atlantiku usilují.
Ukrajinští nacionalisté trousící narážky o možnosti “nové revoluce“. Na politickém procesu by se podíleli rádi, co vlastně chtějí, však sami netuší. Nýmand zůstane nýmandem, ať už má v ruce zbraně nebo ne. Možnost ovlivňovat ekonomická rozhodnutí dostali, jejich vlastní představy o tom, jak by měla vypadat, jsou však krajně zjednodušené: V podstatě jen o tom, co a jak zabrat a jak se navzájem podělit. Tedy sebrat těm špatným a odevzdat těm správným – a na světě bude rázem vše v nejlepším pořádku. Jsou přesvědčeni, že dokud člověk drží v rukou kalašnikov, dělá to z něj experta na ekonomiku, politiku či diplomacii – jejich problém tkví právě v tom.
Totéž je ovšem i problém oficiální ukrajinské moci. Na Ukrajině došlo ke klasickému státnímu převratu, kdy jedna skupina oligarchů svrhla druhou skupinu oligarchů, s tím rozdílem, že ti noví oligarchové se opírali o nacistické hnutí. Souběžně se státním převratem tak začala i nacistická revoluce, která však do logické kulminace nedospěla. Nacisté chtěli oligarchickou republiku nahradit nacistickým státem, nahradili však oligarchickou republiku jinou oligarchickou republikou. Větší vliv mají v jejím rámci jen pro to, že jsou v podstatě ozbrojenou oporou stávající vlády.
Příliš mnoho Hitlerů
A to nejen tím, že dali dohromady kupu dobrovolnických praporů. Za rok a půl už došlo i k masové infiltraci ozbrojených sil, zvláštních služeb, ministerstva vnitra atd. Z nelegálních ozbrojených formací tak už zůstal jen Pravý sektor a ten se teď má integrovat do SBU. To ovšem na jejich nacistickém charakteru nic nemění. O nic větší kontrolu nad nimi nemá ani státní moc, poněvadž uvnitř svých řad podléhá jejich vlastnímu velení.
To, že Ukrajina jako stát už dlouho existovat nebude, ví každý. Stejně jako to, že její konce budou pravděpodobně dosti děsivé
V podstatě tak proběhla nacifikace silových struktur, což nacistům dodalo ještě větší vliv. Jejich problém tkví pouze v tom, že nemají svého Hitlera, jednoho a pro všechny. Hitlerů, co se mezi sebou ne a ne dohodnout, mají zase naopak až příliš. Jinak by další převrat provedli už dávno a dovedli ho až k nacistickému státu, po němž tak prahnou. Stávající oligarchická republika jim tuto možnost však nedává.
Evropské zájmy
Evropa na dalším převratu, tentokrát už nacistickém jednoznačně a nezastřeně, zainteresována není. Má naopak zájem na stabilizaci stůj co stůj. Proto se aktivně účastní minského procesu. Na Ukrajině potřebuje alespoň nějakou stabilizaci. Aspoň nějakou vládu, lhostejno jakého typu, avšak zajišťující trvalý tranzit a nedělající Evropě problémy.
Cílem minského procesu je dát Porošenkovi šanci, aby se s jihovýchodem země nějak dohodl, neutralizoval nacifikaci své vlády a našel jakousi kompromisní variantu. Evropa potřebuje situaci na Ukrajině uklidnit, vrátit ji do Janukovyčových dob, ale bez Janukovyče. Jaký je, evropskýma očima, rozdíl v tom, kdo bude krást: bude-li to Porošenko, nebo Janukovyč? Prioritou je „uhájit na Ukrajině evropské zájmy“.
Jenomže právě to je v rozporu s americkými zájmy. Washington celou tu ukrajinskou melu spustil výlučně proto, aby dostal do čelního střetu Rusko a Evropu. A jelikož toho dodnes nedosáhl, pracuje na tom i nadále a dokud se to nepodaří, bude nad Porošenkovou vládou držet ochranou ruku.
A tak zatímco Evropa v Minsku jedná s Ruskem o tom, jak situaci stabilizovat, Kyjev pod patronátem USA ta ujednání permanentně torpéduje. Pokud by podobnou takovou pozici, jako Merkelová a Hollande, zaujal Obama, vojska i výzbroj a technika jsou od demarkační čáry pryč už dávno a jedná se o sto šest. Na tom, aby tento režim válčil, mají zájem pouze Spojené státy. A v tom jsou částečně zajedno se zájmy nacistů, byť nikoli bez výhrad.
Vysloveně nacistický převrat totiž nepochybně není ani v zájmu USA. Protože v takovém případě by to režim zbavilo legitimity. A svrhnou-li Porošenka vyslovení nacisté a začnou budovat nacistický stát, tento režim o podporu Evropy přijde. Navíc svrhávat prezidenta rok co rok a legitimizovat nového dost dobře nejde.
Sami nacisté přitom strukturovaní nejsou. Každý z nich má svůj vlastní “krmelec”. To ovšem nastartuje rozpad ukrajinského státu, což nikdo z protektorů nechce. Mít pod kontrolou jeden stát, i když slabý, napůl rozpadlý, je přeci jen mnohem snazší, než kontrolovat dvě desítky “republik”, hejtmanských pašalíků atd.
USA jsou tak z jedné strany zainteresovány na tom, aby se Porošenkův režim udržel. A z té druhé zase na tom, aby nacisté, prahnoucí po válčení, vyvíjeli na tento režim nátlak i nadále. Amerika proto potlačit nacistické oddíly nedovolí. Určitou měrou dokonce stimuluje i jejich infiltraci do silových struktur. Poněvadž pak jsou nacifikovány samy silové struktury, a ne jen jakési nezákonné ozbrojené formace. A na Porošenka pak vyvíjejí tlak pro pokračování ve válce samy silové struktury.
Poté, co ukrajinský parlament v prvním čtení schválil změny ústavy týkající se decentralizace země v souladu s Minskými dohodami, vypukly poslední srpnový den před ukrajinským parlamentem nepokoje, které si vyžádaly 3 mrtvé a na 140 zraněných.
Začarovaný kruh
Být Porošenko v pozici, kdy se může rozhodovat svobodně, bezpochyby by mír uzavřel už dávno. Jeho cílem je Ukrajinu rozkrást, a ne s kýmsi válčit. A k tomu jsou potřeba mír a stabilita. Jenže Porošenkova vláda není s to volit své kroky svobodně. Je plně pod plnou kontrolou USA. A plní proto i nepříjemné zadání rozněcovat válku. Dělá to špatně a neúspěšně. Ne snad proto, že by nechtěla, ale protože na to nemá.
Spojené státy potřebují válku, nacisté potřebují na Ukrajině válku jakbysmet. Za této konstelace je pro Porošenkovu vládu válka existenční nutností. Právě tu po ní totiž žádají hned dvě její nosné opory. Jak ta vnější, tak ta vnitřní.
Evropa na dvou židlích
Naproti tomu Evropa má na hřišti šanci spolu s Ruskem. Zatím však vězí jednou nohou stále v režimu sankcí se Spojenými státy. Tou druhou si snaží vytvořit půdu k dohodě s Ruskem. Tak ovšem nedosáhne ničeho. Bude si muset vybrat. To však měla udělat už loni, a ne zkoušet ekvilibristiku na dvou židlích.
Korunu všemu nasazuje Porošenkova děsivá ekonomická situace. Hospodářství Ukrajiny je fakticky v troskách. A konec války povede navíc k návratu desítek tisíc ozbrojenců zpátky do měst, kde se pak budou ptát: A co máme dělat teď? Kde sehnat práci? Jak přijít k výplatě? z čeho utáhnout vyšroubované tarify? atd. A to stabilitu režimu přirozeně ještě více podlomí, smést ho to prostě dokáže v libovolný moment.
Armáda proto bude vnímat každou dohodu jako zradu. A to na možnost, že se uskuteční další převrat, bude mít rovněž důležitý vliv. Že by snad Porošenka podporovali, nepadá v úvahu pro ukrajinské fronťáky dokonce už ani dnes. Svůj pohled formulují zhruba následovně: Táhnout na Kyjev je potřeba, pozice se ale bojíme opustit, poněvadž by je zabrala ruská armáda. Pokud se proto Porošenko dohodne s Evropany, opustit pozice budou muset. Pak to otočí zpátky na Kyjev a vyrazí Porošenka svrhnout.
Porošenko je tedy v patové situaci. A dál bude záviset na tom, jak na každý jeho krok zareaguje Evropa. Zda shledá další provokace přesvědčivé natolik, aby nad jeho kroky přimhouřila oči, anebo dospěje k závěru, že tím, kdo porušuje, co se dá včetně jejích zájmů, je právě Porošenko. Soudě podle nedávných Kerryho slov, že přimět evropské spojence, aby drželi linii USA, se daří jen horko těžko, je to na hraně i s Evropou. A USA nemají žádnou garanci, že ať Porošenko vyvede cokoli, postaví se k tomu Evropa stejně blahosklonně jako doposud. Do fáze pochybností se tak dostali všichni bez výjimky.
USA ve skutečnosti Ukrajinu odepsaly od samého počátku. Když se nám říká, že “cílem bylo vytvořit na Ukrajině stabilní protiruský režim”, reálným krokům Američanů to jednoduše neodpovídá. Jít totiž o podobný pokus doopravdy, dali by si práci, jak její ekonomiku nedovolit zcela zruinovat. USA však tento režim strkaly od počátku do sebevražedných kroků s jediným cílem: dostat na Ukrajinu Rusko.
Mít USA času dost, mohly si počkat 10 – 20 let. Právě to je však dnes nad jejich síly. Sám fakt, že organizují ozbrojené převraty a občanské války v Libyi, Sýrii či na Ukrajině, dokládá, že USA v podmínkách systémové krize na dlouhou partii času dost nemají.
Kompromis je pro USA porážka
Ukrajina přitom potřebuje naléhavě spoustu zdrojů, v prvé řadě politických. Není to už dokonce ani o penězích. Ty, ač ne až tak velké, jak by si oligarchové přáli, připusťme k dispozici jsou. Co ovšem schází fatálně, jsou právě „politické zdroje“: Jestliže ještě před půl druha rokem Evropa USA podporovala bezvýhradně, pak nyní Kerry přiznává, že USA kontrolu nad Evropou ztrácejí. A z toho má Amerika vítr jako ze snu, v němž si pro ni jde zubatá s kosou.
Proto musejí Spojené státy ukrajinské hřiště zavřít. Chtěly to ovšem provést už loni, jenže se to jaksi natáhlo. Velká provokace a válka, která by Ukrajinu sežehla, se dala zinscenovat ještě loni na podzim i v zimě. Spojené státy si však umínily, že si tu ještě chvilku pohrají. Téma spálené Ukrajiny však z pořadu definitivně staženo není. Jinak z ní odejít dost dobře nemohou. Dospějí-li totiž k jakékoli kompromisní dohodě s Ruskem, bude kompromis jejich jednoznačnou porážkou. Byly to přece ony, kdo, když se jim nabízel kompromis, rozpoutaly válku. Zpátečka by byla znamením, že tuto válku prohrály.
Že Ukrajina jako stát už dlouho existovat nebude, ví každý. Stejně jako to, že její konce budou pravděpodobně dosti děsivé. Každý z vnějších hráčů se proto pochopitelně tento neodvratný konec pokouší “zformátovat” tak, aby ztratil co nejméně a získal co nejvíc. Jak se to komu podaří, těžko říci, někdo však prohrát musí. Kritická porážka však patrně nehrozí nikomu z nich.
Hrozí z Ukrajiny světová válka?
A právě kolem toho se teď vede boj: kdo ztratí víc a kdo méně. Pro USA, jak řečeno, se kompromis rovná přiznání porážky. Pro Rusko a Evropu je naopak přijatelný. Protože je zjevné, že USA utrpí porážku v každém případě, EU a Rusko se mohou prezentovat jako mírotvorci a každý z nich si své zájmy může zkusit uhrát v politickém procesu, který teprve přijde.
A zda hrozí kvůli Ukrajině globální konflikt? Ruská vojska, se na Ukrajině neocitla už loni na jaře jen proto, že právě to by bylo téměř jistou zárukou celoevropského konfliktu. Spojené státy tehdy ještě mohly zůstat stranou, avšak to, že by to do věci zatáhlo EU, by bylo v daný moment skoro nevyhnutelné. Dnes je to jinak. Od války s USA, bez ohledu na Ukrajinu, nás dělí už jen existence jaderných zbraní. Bojovat dodnes tak, jako za První světové, je válka dávno v plném proudu.
A právě proto, že dnešní zbrojní arzenály jsou zcela odlišné, probíhá v tak hybridní konzistenci: jako ekonomická, finanční, informační. Na bojištích typu Ukrajiny a Sýrie se tedy vede ve formátu občanské války. Přímý střet možný není. Přímý střet vede ke vzájemnému zaručenému zničení.
A USA chtějí vyhrát, ne pomřít.
Související:
- Donbas opět v plamenech: Ukrajinská junta zahájila ofenzivu po celé frontě. Obrněné jednotky NATO cvičí v bavorských lesích východní tažení. Zakryje uprchlickou vlnu z jihu brzy ještě mohutnější řeka z východu?
- Průzkum bojem: Otevření druhé fronty může smést Porošenka. „Válka gangů“ v Mukačevu jako test? Pravý sektor a jeho američtí “poradci” intenzivně cvičí a zbrojí. Týká se to i nás
- Válka v Evropě je asi nevyhnutelná: Ukrajina mezi benzínem a hasičákem. Co Putin chce? Amerika potřebuje rozpoutat válku. Mír totiž znamená pro Rusko vítězství. Je ještě naděje?
- Poker o všechno: Moskva zvyšuje sázky. Obama provokuje, ale ustupuje. Putin couvat nechce a nebude. Kterými městy pojedou vítězné tanky?
- V závětří imigrantské vlny: Přípravy na Velkou válku pokračují. Porošenkova hořká pilulka. „Rusko krizi nezpůsobilo,“ říká Kissinger. Plán útoku na Donbas neunikl náhodou
- Boj o Krym pokračuje: Diplomatická vítězství Moskvy a velkohubí pučisté. Kyjev si hraje s ohněm a formuje džihádistické oddíly. Západu se nedostává čas. USA potřebují válku. Putin mír
