O válkách poněkud jinak

Stanislav A. Hošek 

27. 9. 2015    
Nedávná kulatá výročí dvou velkých válek, s pýchou Evropanů nazývaných světovými, z nějakých podivných důvodů dala České televizi příležitost vysílat desítky, ba až stovky hodin pořadů o válčení, o hrátkách v temných kabinetech válečných strůjců a v neposlední řadě i neomezenou možnost nejmladší veřejnosti předvádět v mnoha pohledech nejpopulárnější figurku „satana“ dvacátého století. Nedivím se proto, že ČT 2 se v některých komunitách začala nazývat „Hitlerkanal“.

Vztah válek a politiky

Už nejméně půl století je mi znám výrok vojenského myslitele Carl von Clausewitze, pruského generála, který je vydáván za významného stratéga, ba dokonce vojenského teoretika. Tvrdil mimo jiné, že „válka je pouze pokračováním politiky jinými prostředky“. Nikdy jsem s tím aforismem v hloubi duše nesouhlasil, ale dlouho jsem nevěděl, v čem se skrývá věcný omyl mluvčího vojáckého pragmatismu. Zvláště, když ho uznávaly všechny mně známé politické, ba i politologické, především však nevojenské osobnosti.

Zcela náhodou jsem si, snad už před čtyřiceti lety, přečetl vzpomínky ženy, která jako tříletá byla unesena indiány kdesi v džungli Jižní Ameriky. Asi kolem své třicítky se jí povedlo se svými dvěma dětmi utéct a místní kněz pak sepsal její vzpomínky. Bohužel jsem nenašel poznámky o té četbě, takže nemohu posloužit přesnými údaji o knize. Především mne však tehdy zaujalo, že ze vzpomínání negramotné ženy vyplývalo, že „její“ kmen prakticky po celou dobu válčil se sousedy. Trochu jsem se pak zajímal o tuto vývojovou etapu lidstva a potvrdilo se mi, že v onom období, které staří etnografové nazývali poněkud dneska neuznávaně divošským, převažovalo v životě kmenů opravdu válčení a dominantní činností jejich život byla příprava na boje a hlavním obsahem jejich vědomí, vedle strachu z nevysvětlitelných jevů přírody, byly obavy z okolních kmenů,nepřátel.

Aby v mé mysli v tom divoši nebyli sami, dospěl jsem při četbě Liviových Dějin naprosto ke stejnému závěru. Popis doby vznikání starověkého Říma totiž nemluví o ničem jiném, než o neustálých bojích až válkách. Krátká období mezi tím jsou jenom oddechovým časem na sbírání nových sila a vytváření nových komplotů před vedením dalších válek, v nichž jejich iniciátor chce zvítězit. Konec konců máme v Evropě několik ústavů, které se specielně věnují historií válčení a výsledky jejich činnosti jsou jednoznačné. Dosavadní dění v proudu času lidské civilizace představuje převážně válčení. Období mezi jednotlivými boji a válkami jsou pouhou přípravou na boje, války, agrese a invaze budoucí.

Takže závěrem si troufám tvrdit, že Clausewitzův bonmot neplatí, a platí spíše platí můj „malmot“, že válka je permanentním stavem lidstva, přerušovaný oddechovými časy, v nichž se kují pikle pro možnost vedení války nové a těm piklům se nadneseně říká politika. Pro úplnost jenom dodávám, že tento pohled je tak trochu zaviněn i češtinou. Ta totiž pro obrovskou škálu společnostních jevů používá jedno slovo – „politika“ tam, kde jiné, kupříkladu angličtina, užívají až pojmy tři.

O lidské přirozenosti a přírodnosti
V prvním odstavci tohoto textu píši o podivných důvodech, které vedou ČT k prezentaci obrovského množství pořadů o válčení. Nejsem sice velkým vyznavačem konspiračních teorií, ale souhlasím se všemi, kteří dneska tvrdí, že se v posledních letech zásadním způsobem proměnila úloha a postavení médií v naší společnosti. Jejich smyslem dneska už není informovat, ale „vychovávat“, otevřeně řečeno manipulovat s lidskou myslí. Pro další text nepotřebuji zjišťovat proč a hlavně kdo takovou roli dnešní mediální sféře vnutil.

Na tomto místě si dovoluji pouze konstatovat, že jsem nejen v našich sdělovacích prostředcích zaregistroval nebývale rostoucí počet prezentací názorů o jakési přirozenosti válek. A to nemluvím o rostoucím počtu veřejných výzev k válčení. Za vrchol tohoto trendu pak považuji zvláštní rys současného století, v němž se už nepokrytě hovoří o válce, jako o nějakém běžném jevu v životě lidí, ba dokonce její nutnosti pro vyřešení mnoha mezikomunitních problémů. Za vůbec nejhorší pak považuji dneska již široce akceptovaný názor o nezbytnosti války, třeba při likvidaci diktátorů, či vzletně říkáno při ochraně našich životních zájmů. Dovoluji si navíc konstatovat, že za nejděsivější v těchto případech považuji fakt, že uváděné názory nejsou pouze výplodem „khaki mozků“ od plukovníků výše, ale bohužel přesvědčením mnohých správců současných států, ba i nadstátních institucí.

Vždycky ve mně vzbuzovalo největší odpor, když se války vydávaly za lidskou přirozenost. Jakési to logické pokračování soutěživosti, či spíše geneticky podmíněné samčí agresivity. To do doby, než jsem narazil na myšlenku, která rozlišuje mezi přirozeností a přírodností. Dneska proto prosazuji tezi, že válčení je pozůstatkem toho špatného, co si lidstvo odneslo ze své přírodnosti. Že nejvyšším smyslem lidství pak je těchto špatností z „přírodní přirozenosti“ se zbavit. Překonávání atavismů lidské přírodnosti je v mém myšlení samotným základem skutečné lidské přirozenosti. Řečeno zkráceně válka je pozůstatkem přírodností lidstva. Dominantním rysem civilizace je pak odstraňování válek z lidských dějů. Neválčení je pak hlavní „civilizační přirozeností“ člověčenstva.

Pokud bude veřejnost ohlupována a ještě hůře viděno, skrytě až podvědomě manipulována do válčení, dotud lidstvo v mých očích nedokončilo proces svého zcivilizování. Nadtož aby dosáhlo konce svých dějin.

Jak je to vlastně s tím „koncem dějin“.
Po pádu bipolárního světa jeden placatě myslící mudrc přišel na myšlenku konce dějin. Je sice pravdou, že všeobecně nebyla od samého počátku přijata a sám její autor se jí poměrně brzy vzdal. Jenže, jak obecně platí pro všelidské vědomí, myšlenka už jednou byla vyslovena, nezapadla a tak se s ní dále pracuje. Proto si i já dovolím k ní rovněž něco připodotknout. A to právě na závěr tohoto textu, který patří do série mých dvou posledních, jež hodlají doklopýtat až k původu zdrojů současného jevu rozněcujícího Evropu, k hlubinným kořenům masivní migrace z jejího okolí.

Pokračováním mého přesvědčení, že teprve překonávání atavismu válčení plodí z člověčenstva lidstvo, mne přivedlo k myšlence, že vítězství liberálního demokratismu v rozhodujících zemích, nejenže nepředstavuje konec dějin, ale že dějiny, historie opravdového lidstva vlastně dosud ani nezačala. Člověčenstvo bylo prozatím vláčeno pouze, nebo alespoň převážně, svou přírodností. Počátek skutečných dějin lidstva, planetárního to člověčenstva zbaveného špatných prvků své přírodnosti, nás teprve čeká a je jenom na nás, zda vůbec bude zahájen. Buď se vysvobodíme z otroctví svých zlých přírodních pudů, nebo, díky své nebývalé technologické síle sami sebe vrátíme až do bezčasí, nejen hluboko zpět do „nedějin“. Podle mne už stojíme blízko hranice nikoliv konce dějin, ale začátku skutečných dějin lidstva. Zatím alespoň planetárního lidstva, když ještě ne „galaktického“.

Nepřekonáme-li však tuto hranici a zůstaneme na jakémsi stupni „technologicky vyspělého divošství“, pak je velkou pravděpodobností, že stojíme opravdu blízko konce dějin, možná i všeho rozumného života na této planetě.

Proto považuji za jediné riziko lidství každého, kdo si jen v koutku duše připouští, že k řešení svých problémů je nutné válčení. Kdo vydává válku za přirozené řešení problémů, které mu náhodou přerostly přes hlavu, čti jeho primitivní schopnosti, ten by se v žádném případě neměl stát veřejným správcem žádné instituce států, nadtož nadstátní. Za největší zločince pak považuji každého, kdo hovoří o válce, jako o samozřejmé nutnosti, válku ve skutečnosti připravuje a k ní provokuje, zvláště když z jeho postavení plyne, že sám nikdy není přímým bojem ohrožen. Za jednoho z největších v dějinách pak mimo jiné právě jediného, v tomto textu jmenovaného generála, který vnesl do všelidského vědomí onu ohavnou myšlenku jíž fakticky prohlásil atavismus v chování homo sapiens sapiens za údajnou dějinnou nutnost.

Myslím, že je zbytečné, abych zdůrazňoval, že v dnešní konkrétní situaci je především zapotřebí planetu zachránit před demolicí nekonečnými válkami, které v posledním období realizuje Pentagon na zdánlivý rozkaz Bílého domu, leč ve skutečnosti v režii jejich „loutkovodičů z Wall Street a vojensko-průmyslového komplexu“. V mých očích skutečných to globálních „oligarchů“, jimž říkají pane jak osobnosti politické moci USA, čti správcové globalizujícího se světa, tak náčelníci jediné reálné moci, operační správci největšího arzenálu zbraní na planetě.