14. 9. 2015
Většina uprchlíků (nebo jak jim kdo a kde chce říkat) z nich se dostává v první řadě především do Turecka, Jordánska a Libanonu. Do Evropy přicházejí především Syřané a občané dalších států, tj. ze zemí zasaženými válkou, hroutícími se státy, pokračujícími otevřenými náboženskými konflikty, „arabskými jary, léty a podzimy.“ Přicházejí „balkánskou cestou“ z Turecka především přes nejbližší řecké ostrovy.
Druhá cesta do Evropy vede především z Libye; Itálií, Francií a za podpory zvl. USA, dnes rozvrácené země. Využívají ji zvláště Eritrejci (ve většině hovoří slušně anglicky, utíkají před v zemi vládnoucí diktaturou, mj. několikaleté prodlužování vojenské služby atd. Nelze opominout, že i mladí Eritrejci povětšinou vědí o dodávkách československých zbraní pro obranu před Mussoliniho agresí ve východní Africe) a v menší míře Jemenci a pak též občané dalších afrických zemí. Riskantní plavbou přes Středozemní moře se dostávají na nejbližší italské ostrovy.
V této souvislosti si je třeba uvědomit, že v posledních desetiletích bylo Somálsko jediným „zhrouceným“ státem na Zemi.
Postupně přibyly zejména Irák, Libye, Jemen, v Sýrii je občanská válka. Nemalou, spíše hlavní roli na jejich rozkladu hrála beze sporu zahraniční politika reprezentovaná osobnostmi posledních dvou amerických prezidentů a jejich nejrůznějších štábů a vlivových skupin, za přímé či nepřímé asistence NATO a tedy i České republiky a to i při obcházení Rady bezpečnosti OSN. Je třeba si uvědomit, že i ČR je, z nejen z jejich pohledu, jako člen NATO účastníkem vojenských misí.
Perspektivně lze pochybovat o budoucí stabilizaci situace v Afghánistánu, a o ekonomickém a politickém vzchopení se Ukrajiny a tedy z toho plynoucího dalšího rozšíření zájemců o život ve stabilnějších státech.
Úmyslně vynechávám problematiku Daeš /ISIL/, jakož i otázku Kurdů (největší národnostní skupiny nemající vlastní teritorium a stát), jakož i další související problémy.
Pokus o konstruktivní návrh
Československo poskytovalo v rámci rozvojové pomoci ročně stovky (možná několik tisíc) stipendií zahraničním studentům (především ze spřátelených zemí). Po intenzivní jazykové přípravě v délce jednoho roku studovali na VŠ. Poněkud jiné byla situace v případě množství Vietnamců, kteří u nás získávali především praxi v dělnických i jiných profesích.
V posledních cca dvou týdnech se objevily myšlenky, že v rámci „uprchlické vlny“ by bylo možno tyto lidi v ČR v určité míře vzdělávat jak na VŠ, či jim umožnit dosažení středoškolského studia, případně vyučení, a to vše – dodávám – v oborech v budoucnu využitelných v jejich původních zemích. S jazykovou přípravou by měla mít ČR dostatek zkušeností z minulosti (např. Dobruška apod.). Nová je nabídka přímo zaměstnat až 5000 imigrantů (zřejmě především ve zcela nekvalifikovaných profesích za minimální mzdu).
Zde je si třeba uvědomit, že většina vystudovaných, vyučených nebo těch, kteří najdou nějaký druh zaměstnání, by získali k ČR spíše kladný vztah, ať se u nás integrují nebo se vrátí. A to i, že zkušenosti z Francie, Německa atd. hovoří především o opaku. Tehdy ale šlo ve Francii, Velké Británii, Belgii o občany původem z jejich bývalých kolonií. V Německu pak o problém řešící nedostatek obyvatelstva, tj. i chybící pracovní silou po II. světové válce. Najali proto desetitisíce Turků k výkonu nejméně placených zaměstnání, z nichž se mnozí v Německu naturalizovali (až 2 mil. osob).
Nelze předpokládat, že všichni přišedší v Evropě se v ní chtějí usadit trvale, alespoň část se jich bude chtít vrátit domů. Vše bude záležet mimo jiné na tom, jak se bude vyvíjet situace v zemích, odkud pocházejí. O integraci do naší společnosti by se rozhodovalo až v průběhu jejich pobytu na základě jejich chování, studijních, resp. pracovních výsledků, vůli dodržovat zákony a pravidla hostitelské země.
Je chybou srovnávat vlny emigrace z jednotlivých států Evropy i odjinud do zemí obdobného civilizačního nebo kulturního a náboženského okruhu, ať v minulém století, či dříve. Osidlování v daleké historii – tzv. stěhování národů, nelze se současnou situací srovnávat.
Československo dokázalo v minulosti integrovat množství především tzv. řeckých dětí, tisíce Vietnamců, desetitisíce Ukrajinců atd. Takovouto praxi proto nelze z rozumných důvodů odmítnout.
Sýčkování, ale možná ne tak docela
Německá kancléřka A. Merkelová pozvala všechny současné a budoucí uprchlíky do Německa. Myšlenka to není až tak nepochopitelná. Může se stát, že německé úřady imigranty budou důsledně třídit podle vlastních kritérií – věk, jednotlivec nebo rodina, příbuzní již žijící v Německu, jazykové znalosti, vzdělání, resp. jeho perspektiva apod. Provedou si důkladný a důsledný výběr „použitelných pro německou společnost“ a ostatní bude vypovídat jako ekonomické emigranty.
Případně je budou přerozdělovat podle kvót přijatých dle hlasování v Evropském parlamentu a dalších rozhodnutí EU. Nemusí být obava, že se na většinu evropských zemí nedostane. Ale bude k mání již v množství sice dostatečné, ale již jednou přebrané.
Autor neměl ambici se v textu zabývat problematikou těch, kteří by imigranty vítali s otevřenou náručí, problematikou neziskových organizací, které čekají na své příležitosti a příjmy, otázkou pravděpodobného organizovaného exodu do Evropy a těmi, kteří zastávají vyhraněné proti islámské nálady.
Pozn.:
Autor byl Federálním ministerstvem zahraničních věcí vyslaný v letech 1981-85 ve funkci kulturního a tiskového attaché Československého velvyslanectví v etiopské Addis Abebě (v tehdy ještě etiopské Asmaře – dnes hlavní město Eritrey – uspořádal a zahájil např. Týden československého filmu). V době hladomoru v letech 1983-84 mu bylo zároveň umožněno jako spolupracovníkovi ČTK procestovat většinu etiopských oblastí, včetně části pobřeží Rudého moře a Džibuti. Po listopadu 1989 byl konzulem v řeckých Athénách (1991 – 1996); – v té době se Řekové potýkali se sezónními pracovníky především z Albánie (několik desítek tisíc). Od roku 1996 až do odchodu do invalidního důchodu pracoval v Ministerstvu průmyslu a obchodu, v sekci mnohostranné obchodní politiky. V letech 2004-2046 byl členem ÚVV ČSSD. V letech 2003 – 2014 publikoval především v Britských listech, od r. 2014 publikuje na stránkách www.novarepublika.cz.
