20. 9. 2015 První zprávy
Dohoda mezi Íránem a Spojenými státy o omezení možností této významné regionální mocnosti je, tak jako většina dohod, které USA uzavírají, dohodou jednostrannou. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.
Spojené státy chtějí, aby druhá strana plnila jejich požadavky a sami se zavazují jen k tomu, že nebudou těm druhým zakazovat přístup na finanční trhy, kupovat zbraně a dbát vnitrostátní bezpečnosti. To vše ale ve spolupráci s „poradci“, kteří si tuto svou bohulibou činnost nechávají dobře zaplatit penězi, drahocennostmi a často i krví. Není to nic jiného, než dědictví Velké Británie z let největšího rozkvětu jejího koloniální velikosti, která dnes, zmrzačená, stále ještě žije, ale už jen v nostalgických vzpomínkách na svou imperiální minulost.
Také „Bílé revoluci“ (1965) nebo „reformám šestého Bahmanu“ došlo za pomoci amerických poradců a když se chtěl íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví stát trochu nezávislým a rozpoutal na začátku sedmdesátých let 20.stol. první světovou ropnou krizi (1959), nevydržel v úřadu déle než 4-5 let. Jimmy Carter ho sice na oslavách nového evropského roku v lednu 1978 nazval „sloupem regionální bezpečnosti“, ale Spojené státy tento sloup rychle povalily a nahradily režimem ájatolláha Chomejního, který jim způsobil, jak to u těch amerických jar a barevných revolucí bývá, nejednu starost. Tak se stal opět jeden americký pokus o vývoz demokracie, svobody a spravedlnosti neúspěšný, ale tentokrát to trvalo 37 let, než začal další pokus o změnu, doufejme, že snad už nikoli opět jako“výlet s neznámým koncem“.
Nad překvapivými změnami politického slovníku nebo politickým saltem našich přátel a spojenců se nemusíme pozastavovat. Jak jsme slyšeli z mnoha úst současných i dávno zmizelých amerických politiků, Spojené státy nemají přátele ani nepřátele, ale mají jenom svoje zájmy.
Přijmeme-li názory Madelaine Albright za lakmusový papírech „amerických zájmů“, pak zjistíme, že nejen Kosovo Polje a jeho naleziště zinku, ruské bohatství, „které je tak velké, že si nezaslouží, aby patřilo jedné zemi“, tak také Írán a jeho přírodní zdroje nemohou podle této logiky patřit jen Íránu nebo jak šáh z dynastie Pahlaví naivně říkal „íránskému lidu“.
Na území Persie a Íránu se nacházely odedávna pohádkové drahokamy a polodrahokamy, mezi kterými tyrkysy daly této zemi jméno „Tyrkysový most“, a i to láká nejen dobrodruhy, ale i dobrodružné státy, které si neuvědomují, že Írán a Persie jsou jednou z kolébek civilizace, a že Íránci si toho jsou nejen vědomi, ale i ochotni nám to také připomínat.
A protože Írán má, jak správně řekl Jimmy Carter, strategický význam (a 77 milionů obyvatel, 1,8 mil. km2), nemůžeme ho přehlížet, byť se o to snažíme, ani v době, kdy se objevila staronová mezinárodně-politické konstrukce Hedvábná stezka. Už i u nás jsme zaznamenaly, že významný rusko-americký poradce několika ruských prezidentů Sergej Karaganov prohlásil, že vznikl projekt „Velké Euroasie“ a projekt „Hedvábná stezka“ iniciovaný, první Ruskou federací, druhý Čínskou lidovou republikou. „Jeho cílem je provázat Čínu se zeměmi střední Asie a fakticky se tak přiblížit také k Západu“. Zda bude mít význam „íránský tyrkysový most“, který by mohl pomoci „najít cestu ze současné slepé uličky v oblasti bezpečnosti“ jistě brzy uvidíme..
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch. Zdeněk Zbořil)
Související:
Dohoda velmocí o íránském nukleárním programu toho přece jen víc tají, než říká
