Jan Campbell: Souhlasu netřeba

soukromí

Jan Campbell
19.10.2015         Vaše věc

Dnes, kdy vzniká příspěvek, bude Spolkový sněm v Berlíně hlasovat o  přijetí pozměněné verze zákona o kontrole dat. Zákon není žádná novinka, protože, jak víme nejpozději ode dne zveřejnění informací panem Snowden a Wikileaks, kontrola dat občanů probíhá již desetiletí, i bez zákona.
Obviňovat z odposlechů a kontroly pouze USA je stejně naivní, jako očekávat spravedlnost ve sporu s mocnými, nebo se zkorumpovaným státem. Již proto, je role různých NGO a pravdo – hledačů pouhým prostředkem k  zamlžování skutečné, a rozšiřování fabrikované pravdy.

Problém s pozměněným zákonem je podle mého v tom, že se v textu opět mluví pouze o tom, že se obsah komunikace nebude skladovat. Takovéto tvrzení je nepravdivé, a lze předpokládat, že zákonodárce o tom ví. Při práci na zákoně mu slouží odborníci. Já nejsem ani odborník, ani milovník novodobých informačních technologií, spíše naopak a k tomu realista. V konverzaci jsem byl a zůstanu vždy otevřený, protože vím, že s tím málo co vím, nemohu nic změnit, a vyzývat někoho ke změně, není v  mém charakteru. Tak o co jde?
Jeden příklad za mnohé. Při  kontrole SMS se neskladují jenom data spojení a lokality komunikujících, ale i obsah. Doba skladování dat nehraje při posuzování problému roli. To co platí u internetového Whatsapp, neplatí u SMS. Obsah SMS je vždy skladován ve stejném datovém kontejneru jako všechna signalizační data, která jsou potřebná pro cestu sítí. Následné oddělení dat, je zřejmě technicky složité, prý nemožné. Že tomu tak je, indikuje již dva roky trvající snaha spolkového ochránce dat obdržet od Vodafonu, Telefonica a  dalších konkrétní odpověď. Proto nevěřím, že technické „maskování dat“ a  zákon vylučují možnost zneužití osobami, pracujících u providerů, a že protest před spolkovým sněmem pomůže pravdě na světlo dne. Mohu si však představit, že ohlášená ústavní žaloba proti novému zákonu ve spojení s  nedávným rozsudkem Evropského soudního dvora zvyšuje možnost, aby si ještě větší počet občanů uvědomil realitu, a netratil zbytečně síly na něco, co nemůže ovlivnit. Změna je vždy možná pouze tehdy, změním-li já sám jako první svůj přístup a pohled na věc. Stručně formulováno: Používat nabídky IT pouze jako prostředek k uspokojení opravdové potřeby, ne přání, nebo chtíče, či dokonce své lenosti.

Případ smrti Bin Ladena a jeho filmové zpracování je druhým příkladem, jak je vládní moc schopná a ochotná uspokojit přání ne kriticky myslících občanů a dát jim „zábavu“ na léta dopředu.
Příběh filmu „Zero Dark Thirty“ vypráví o tom, jak 23 amerických elitních vojáků zabilo Bin Ládena, jehož pohřeb se uskutečnil svržením těla do moře s křižníku, s  ohledem na muslimské rituály. Již připomínka na rituály je očividnou nepravdou ve světle, na příklad jedné skutečnosti. Neúplná chronologie padání amerických bomb od roku 2001 do roku 2009 na civilisty dokazuje, že se v současné formě válek nedodržují pravidla vedení válek, natož nějaké religiózní rituály. Připomínám hlavní data bombardování s tak zvanou kolaterální škodou. 17.10.2001, 21.12.2001, 29.12.2001, 17.5.2002, 1.7.2002…30.6.2007, 4.7.2008, 6.7.2008, 22.8.2008, 3.11.2008…4.5.2009, a tak dále. Podrobnosti o používání drónů se také doví vyšetřovací komise spolkového sněmu SRN, která se zabývá skandálem odposlouchávání. 29 letý Američan Brandon Bryant naváděl drony na základně Ramstein předtím, než se rozhodl odejít z armády na základě svědomí. Nebudu popisovat příšerné podrobnosti o jeho práci, které sám výboru sdělil.

Předpokládám, že USA ho nic dobrého nečeká. Snad stačí připomínka, že Bryant po dobu více než pěti let pracoval jako “Sensor Operator”- směs z kopilota a analytika, který se podle svých údajů podílel na bombardování v Iráku, Afghanistánu, Pakistánu, Somálsku a  Jemenu. Ve zveřejněné části protokolu v Netzpolitik.org, Live-Blog, se můžeme dovědět, že chlapci ve věku 12 let jsou řazeni do kategorie mužů ve „vojenském věku” (in militärfähigem Alter), a proto jsou legitimním cílem amerických bomb. Při takové vojenské politice čekat na pravdu, je podobné čekání na Godota.

Při hodnocení příběhu s Bin Ladenem jsme v podobné situaci. Na filmovém příběhu „Zero Dark Thirty“ spolupracoval Bílý dům, CIA, scénárista, novináři a další. Proto i pro mne platí, co píše i Johnathan Mahler ve svém článku ze včerejšího dne, 15.10.2015 v  New York Times Magazine pod názvem „What do we really know about Osama bin Laden´s death? „Mnohé je známo, ale občané se pravdu nikdy nedoví. Je to tím, že zveřejnění faktů Snowdenem nedovoluje předpokládat, že by vláda USA mohla někdy zveřejnit skutečná fakta.“ Přidám – li k tomu ještě zveřejněný materiál investigativního novináře světové pověsti Seymour Hershe z května 2015 v London Review of Books, který byl kritiky hodnocen jako „konspirační“ a suverénní reakci autora na kritiku, musím přiznat, že i já jsem často naivní.

Seymour Hersh, který vytáhl na světlo dne mimo jiné pravdu o masakru My-Lai a týrání ve věznici Abu Ghraib, nám ve svých 81 letech sděluje, že „Vláda nám utajuje více věcí, než si můžeme představit. Co se děje na Blízkém východě je nepředstavitelné, a já budu o tom psát, jakmile to bude možné.“ A  připomíná, že „tisíce občanů USA věděli o odposlouchávání, a mlčeli.“ Prvním, kdo měl odvahu, byl Snowden. Přečtu – li si ještě jednou část ze vzpomínek ministra obrany USA Robert Gates věnovanou popisu situace v  „Situation Room“, ve které se autor ironicky zmiňuje o ambicích některých přítomných, nemohu se ubránit dojmu, že systém se zhroutí i  bez toho, aby skutečná pravda vyšla na světlo dne. Přítomní v „Situation Room“, jsou pod přísahou absolutní mlčenlivosti, přesto ale někteří z  nich se snaží ukázat veřejnosti, jak důležitou roli hráli při usmrcení hlavního nepřítele USA.

Již proto si nekoupím vzpomínky prezidenta Obamy, až vyjdou. Příběhy nejsou o životě, stejně jako věda není o  životě, a mapa není krajina, kterou zobrazuje. Souhlasu netřeba.