Mafie globálních predátorů

Avatar
Původní autoři

Stanislav A. Hošek

1. 10. 2015
Začnu příliš provokativním tvrzením. Jsem totiž již dlouho přesvědčen, že jak Lenin, tak Hitler se dopustili systémově stejné chyby. Špatně definovali nepřátele lidstva. Nebyli jimi Židé, ale jenom někteří Židé. Nebyli jimi ani „buržousti“, ale jenom někteří příslušníci superbohaté třídy vlastníků kapitálu. Ale především, i v jiných, ba dokonce ve všech národech a sociálních vrstvách, existují lidé nebezpeční pro lidstvo. A tom se pokusím v tomto textu velice stručně pojednat.


Nejprve o slovíčku predátor.
Slovník spisovného jazyka českého vydávaný koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let minulého století ještě heslo predátor neobsahoval. Nevyskytovalo se ani ve většině tehdejších naučných slovníků. Znali ho a někdy používali, jenom odborníci přírodních věd, laická veřejnost v těch souvislostech vždy hovořila jen o dravcích, či šelmách.

Po politické změně v poslední dekádě dvacátého století se naopak toto slůvko nějak podezřele rychle stalo součástí obecné češtiny, stejně jako třeba adrenalinové sporty, pozitivní myšlení, nebo i rádoby optimistické rčení, „jsem v pohodě“.

V mých očích je rovněž nápadné, že prakticky v každém televizním, populárním pořadu o přírodě se prezentuje zabíjení býložravců jako nezbytnost, „přirozenost“ potřebná masožravcům k přežití. Dokonce se prezentují názory o jakémsi nenahraditelném evolučním úkolu predátorů. A predátor je líčen nejen jako vrchol potravinového řetězce, nezbytný přirozený „lékař“ populace býložravců, ale dokonce velice užitečný evoluční prvek celého jsoucna.

Nenápadně, spíše jaksi „pod čarou“ se pak zdůrazňuje, že člověk je ve všech případech vrcholem prakticky každého potravinového řetězce, dneska dokonce i v říši hmyzu a tedy mimo jiné i vrcholným predátorem. Záměrně se tak do podvědomí lidí implantuje přesvědčení o přirozenosti predátorství, stejně tak potom agresivity coby jeho základního rysu, jako nezbytného, ba dokonce prospěšného jevu i v samotném lidském společenství. Honba za úspěchem, ziskem, stejně jako „soutěžení“ o vliv či moc, to všechno se vydává za lidskou přirozenost. Opět se tedy zaměňuje přírodnost člověčenstva za přirozenost lidskosti a navíc i v oblasti, kam vůbec nepatří. Dovoluji si tvrdit, že tímto trikem i celá neoliberální hypotéza o lidském společenství, je mimo jiné propagována na přesvědčení o nezbytnosti agresivity, dokonce o její evoluční nezbytnosti a na predátorství jako přirozeném fenoménu veškerého života na naší planetě. Přírodní predátorství, založené výhradně na fyzické síle tak pomýleně povýšila na konsolidační princip lidského společenství.

Pán a rab

Všeobecně uznávaný pilíř moderní filosofie, G. W. F. Hegel, přinesl do všelidského vědomí pojmy rab a pán. V tomto textu jeho myšlenku vzpomínám jenom proto, abych zdůraznil hlavní duchovní rozdíl mezi těmito dvěma vrstvami lidských bytostí. Hegel totiž tvrdí, že příslušník pánů má pud sebezáchovy potlačen touhou po moci, po nadvládě nad jinými lidskými bytostmi. Je proto schopen pro získání moci obětovat i život, což naprostá většina lidí ochotna není. Dokonce extrémisté mezi nimi volí černobíle, buď moc, nebo smrt.

Je nabíledni, že každý z lidí nepatří do jedné, nebo druhé skupiny, které jsou okrajovými případy. Naprostá většina je ochotná podřizovat se cizí vůli do určité meze a jiná zase je ochotná v boji o moc riskovat jen do určitého limitu. Takže většina lidí v každém společenství se nedělí jen na pány a raby, ale žije někde mezi těmito extrémy.

Vždy existovali, existují a budou existovat i lidé, kteří se snaží svůj život programově oprostit od této duální struktury a realizují se zásadně mimo boj o mocenskou pozici, ale ani nehodlají být částečnými, nadtož úplnými raby. Právě takoví jedinci v dávných časech, ve snaze nedostávat se konfliktů s jinými, odcházeli do dosud člověkem neobsazených teritorií a to i za cenu, že v nich byly pro život mnohem horší podmínky, než v jejich domovině. Čili emigrovali.

Většina ostatních pak svůj život uskutečňovala a dodnes realizuje ve veřejném prostoru takovým způsobem, aby si zajistila co nejspokojenější existenci.

Lidští predátoři
V toku času existence člověčenstva na této planetě, se nejméně v posledních deseti tisíci letech začala konsolidovat vrstva pánů. Každý příslušník panské skupiny však nebyl nepřítelem lidstva. Naopak lidé přemýšliví, aktivní, podnikaví, ba i soutěžící, člověčenstvu prospívali, i když při tom nejvíce, či nejdříve sobě. Na tomto místě jenom zdůrazňuji, že neoliberální tvrzení, že všechny bytosti jsou soutěživé, nejenže není zdaleka pravdou, ale vůbec není většinovou metodou chování jedinců ve společenství. Z čehož plyne, že většina lidí se stará především o sebe a v celospolečenských problémech se neangažuje, ba dokonce je někdy ani nesleduje.

Pro lidskou společnost a pro lidství celkově jsou největším nebezpečím lidé, kteří si za prostor své aktivity vybrali „politiku“, čili rozhodování o věcech společných, kteréžto zákonitě přerůstá v boj o co největší osobní vliv až viditelnou moc nad společenstvím. Právě tato vrstva je v mých očích kadlubem lidských predátorů. Současný lidský svět má velice daleko nejen do dokonalosti, ale dokonce do i do slušnosti. Proto v uvedeném semeništi možného zla pro celek, se zákonitě objevují individuality rizikové pro svou komunitu. S narůstající globalitou lidstva dokonce pro celou planetu.

Přírodní predátorství je založeno na hrubé fyzické síle a přesto i v něm se za dlouhou dobou evoluce vyvinuly techniky „podrazů, či podvodů“. Lidští predátoři začínali svou dávnou kariéru rovněž fyzickou silou. S potřebou zajistit dosaženou pozici, vliv až moc pro svou rodinu, rod, či klan, se v lidech vyagragovala potřeba hromadění majetku, jež bylo zapotřebí především k zajištění zbraní, jediného to prostředku reálné moci. Hovořil-li Marx kupříkladu o zisku jako motoru kapitalismu, vždycky si byl vědom toho, že smyslem zisku je akumulovat bohatství a cílem akumulace majetku, bohatství a kapitálu je získávání co největší moci.

Člověk je tvorem svobodné vůle, vzhledem ke své civilizační „nevyspělosti“ dokonce až příliš široké svobodné vůle. Proto lidští predátoři celá tisíciletí používají v boji o moc nejen sílu, ale i aliancování, komploty, podvody a všelijaké podrazy. Tyto „technologie“ mocenského válčení v lidstvu hypertrofovaly až do systémů, které dnešní společensko-vědní odborníci dovedou nejen přesně popisovat, ale i analyzovat a někdy i částečně predikovat.

V poslední době mne v tomto směru kupříkladu zaujala velmi pečlivě vyargumentovaná hypotéza pana Valenčíka o nové podobě boje v rámci institucí moci, kterou nazval „Hrou na Titanic“. Osobně si myslím, že v historických systémech boje o moc se kvalitativně neobjevují nové jevy, ani metody. Všechno už tu bylo. Kdyby Valenčík s takovou přesností analyzoval i starší, ba až dávné systémy mocenských rvaček, našel by v nich, třeba i jen v zárodcích, všechny jevy, které přisuzuje teprve dnešku. Každá současnost je totiž lidem, neúčastnícím se boje o moc nepřehledná, záhadná až iracionální. Mimo jiné i proto je obecným míněním, že politika je špinavost.

Zásadní podle mého názoru ale je, že díky globalizaci se v současnosti potácí nad propastí stěžejní mocenská instituce, jíž je národní stát. Pravdou ale je, že tato instituce vzhledem k toku času lidské civilizace je mladičká, existující snad jen dvě století. I za tak krátký čas se ale na ni navázaly pro veřejný život zdánlivě závažné jevy suverenitou počínaje a historickým smyslem existence jednotlivých etnik konče. Jinými slovy má současný stát pro lidi velmi silný existencionální kontext. Měli bychom si v zájmu další globalizace alespoň už připouštět, že lidstvo žilo bez existence národních států a bude existovat i po jejich zániku.

Valenčíkovy aspekty v chování států a jejich představitelů nejsou proto v mých očích nové, pouze celá problematika je díky globalizujícímu se lidství složitější. Což je dáno obrovským rozsahem dnešního politického prostoru globalizujícího se lidstva, přílišnou rozdílností kultur zapojujících se do globalizace a nesrovnatelně vyspělejších technologií především ve dvou oblastech, zbrojařské a komunikační. Komunikacemi je vytvářena daleko vyšší šance na totalitnější způsoby spravování společnosti, manipulaci s vědomím jedinců i celku, dozorem nad lidmi a v konečném pak i nadvládou jedněch nad druhými. Nadvláda samotná je pak realizována pořád ještě především za pomocí zbraní. Současná vyspělost zbraní pak nejenže už samou svou existenci ohrožuje přežití lidstva, ale především v „poddaných“ vzbuzuje bezmocnost eventuelní vzpoury. Jednoduše řečeno, i lidští predátoři mají dneska daleko větší možnosti k ovládání celého lidstva.

Závěrem této části textů si dovolím malou rekapitulaci. Predátoři lidského společenství se rekrutují z jedinců, kteří za hlavní smysl svého života pokládají hromadění majetku, bohatství a kapitálu. Ne ovšem jen pro něj samotný, ale jako prostředek k získání možnosti spravovat věci veřejné, tedy rozhodovat o jiných lidech, manipulovat s jejich vědomím a v posledku je ovládat. Charakteristickým rysem pak je, že toho všeho dosahují „společenskými hrami“ obsahujícími podrazy, podvody, kabinetní piklování a v neposlední řadě nerespektování práva země ba celého mezinárodního společenství. Nejvyššími z predátorů se v minulosti stávali ti, kdo povýšili boj o moc nad svou existenci. Dneska podle mého soudu pak ti, pro něž se pojmenované činnosti staly závislostí podobnou drogové. Ne všichni z nich musí být akutním rizikem pro celou společnost. Dokud ovšem se ona celá nestane predátorskou.

Predátorská společnost.
Vždycky jsem předpokládal, že vyspělá společnost najde jednou způsoby, jak rizika, vznikající lidstvu z aktivity predátorů odstranit, nebo alespoň omezit. Cestu jsem viděl kupříkladu až v genetických manipulacích. Platilo to do doby, než jsem se seznámil s pracemi dvojice Koukolík, Drtilová. Teprve tehdy jsem v prvé řadě opustil definitivně názor, že všichni lidští predátoři jsou jednoznačně nebezpeční lidstvu. Za druhé jsem si uvědomil, že jedna jejich skupina, kterou uvedená dvojice definovala jako deprivanty, je tou vůbec nejnebezpečnější a bohužel nikdy její příslušníky nepůjde eliminovat genetickou cestou. Deprivace je totiž výsledkem vlivů působících až po narození člověka.

Pokud by v globalizující se společnosti existovali predátoři pouze jako jednotlivci „soutěžící“ o moc, tak by šlo o jev, který systémově by až tak zásadně neohrožoval celé lidstvo. Problém ovšem je, že tato lidská sorta zneužila známou Marxovu výzvu: „Proletáři všech zemí spojte se“. Vždycky jsem tvrdil, že jde o největší Marxův omyl, ba dokonce vědomá zrada na lidstvu. Tím, že „prozradil“, jak se mají chovat odpůrci pánů, dal jim samotným návod upevňující jejich nadvládu. Marx při své genialitě přece musel vědět, že obrovská masa podrobených se prakticky nikdy nesjednotí, ale naopak jejich vládci se sjednotí velice snadno. Což si uměli zajistit již v minulosti mimo jiné společným jazykem. Už kdysi latinou, dneska jim posloužila angličtina.

Nejméně od vzniku prvních celosvětových institucí, počínaje OSN, si začala vrstva predátorů vytvářet prostor pro konsolidaci svých panství v jedno globální. Řečeno obecně, predátoři všech zemí se spojili. Jejich nespornými institucemi jsou veřejně viditelné jako Světová Banka, Mezinárodní Měnový Fond, Světová Obchodní Organizace a další. Ovšem vůbec nejvlivnějším je pak nástroj současných predátorů, se zkratkou NATO. Právě tato instituce potvrzuje, že rodící se světapáni jsou skutečně z rodu predátorů.

Kromě zmíněných viditelných institucí se příslušníci globálních predátorů scházejí na uzavřených setkáních, z nichž nejpopulárnější je například Davos, ale vlivnějších, protože utajenějších, jako je Trilaterální komise, Bilderberg a mnohé další, o nichž se veřejnost nejenže nedoví, ale o nich nemá ani tušení. Existence zmíněných neformálních i formálnějších, především ale nevolených institucí mi dává oprávnění hovořit o této lidské skupině jako o mafii, dokonce bych řekl o jakési „nadmafii“, čili společenství kmotrů všech mafií na planetě.

Politolog Robejšek nedávno tuto skupinu, podle mého názoru, nejen velmi konkrétně vymezil, ale charakterizoval její zásadní mafiánský charakter. To když napsal, cituji: „V posledních třech dekádách postupně vznikl mocenský kartel politiků a finančního průmyslu. Jeho motto lze vyjádřit jednoduše: Banky financují státy a státy chrání banky. Banky umožňují vládám financovat chybnou politiku a státy umožňují bankám vydělávat na ekonomicky disfunkční finanční ruletě. Ruka ruku myje. Příkladem je zrušení Glass-Steagallova zákona prezidentem B. Clintonem anebo vytvoření evropské bankovní unie“. Konec citace. Stačí si jen uvědomit, že státy ani banky nejsou ničím jiným, než operačním „sídlem“ nejvyšších predátorů.

Predátorský punc této globální mafii pak definitivně ztvrdil český filosof Šmajs, který nedávno začal šířit koncepci „Ústavy Země“. Její nezbytnost pro další existenci lidstva odůvodnil hypotézou, že lidská civilizace dospěla do stavu predátorské kultury. Člověk se už stal predátorem celé Zeměkoule. Predátorsky vytěžuje planetu. I on ovšem vypozoroval, že ne všichni příslušníci lidského rodu se chovají predátorsky. A když konkretizoval dnešní predátory, vyšel mu soubor jedinců skoro stejný, o jakém hovoří Robejšek. Doplňuje, že novost situace spočívá v tom, že dneska, cituji: „…dnešní situace je nová v tom, že vznikla predátorská globalizovaná kultura a že tu není žádný alternativní společenský řád… systém, který přírodu poškozuje, to nejsou neorganizovaní občané, ale banky, velké korporace a globalizovaná ekonomika a technosféra… Zeměkouli pustoší samovývoj predátorsky nastavené kultury, expanze umělých struktur nynější spotřební ekonomiky a technosféry“. Konec citace.

Eurposlanec Keller mimo jiné o nich, jako vědec korektně říká, že jsou to lidé nesouměřitelně bohatí. Jsou ovšem lidé, k nimž patřím i já, kdo tvrdí, že jsou odporně či odpudivě bohatí.

Jak dál s predátory?

Pokud se predátoři již zorganizovali a dokonce se chovají jako mafie, pak souboj s nimi bude představovat mnohem tvrdší bitvu, než byl marxistický „třídní boj“. Že se sami nikdy nevzdají svého privilegia vládnout, je z napsaných důvodů odvoditelné. A pokud jsou mezi nimi odpudivé zjevy schopné obětovat pro svou moc i svůj život, musíme být připraveni na cokoliv, tedy především na to, že půjde rovněž o naše životy.

Jeli už mafiánství základním rysem konsolidace společenství lidských predátorů, pak podle mne jednou z počátečních metod boje s nimi ve veřejném prostoru, by měla spočívat v odmítání utajování jejich činnosti. Občanská společnost by neměla tolerovat žádné jejich opatření, které s ní nebylo dostatečně prodiskutováno. Takže z toho mi vychází zásadní forma počátečního boje s mocí predátorů, jíž je široká občanská neposlušnost vždy, když její nařízení jsou vyprodukována pouze v kabinetech moci. Je přece naprosto nepřístupné, aby nějaká madam pozvala do své země milion uprchlíků, aniž se o tom s obyvateli poradila. Žijeme-li v demokracii, pak nikdo nesmí o nás rozhodovat v náš neprospěch, i kdyby byl zvolen přímou volbou. Jestliže je demokracie dokonce politickým systémem chránícím zájem menšin, pak by měl zákon jasně stanovit menšinu představující právo veta pro jakékoliv rozhodnutí mocných. Konkrétně v případě uprchlíků kolik stačí procent občanů, kteří si tak velké množství najednou nepřejí ve své zemi přijmout.

Současné chování dnešních mocných nejenže je diktaturou, ale začíná mít, minimálně díky televizním manipulacím a monitoringu veškerých komunikací občanů, rysy tyranie. Všechny deklarace lidských práv kodifikují, že proti ní lze užívat všech prostředků boje. „Proletáři se sice už nikdy nesjednotí“, leč veřejnost pro svou záchranu ba záchranu existence lidského druhu, musí kdykoliv a kdekoliv odmítat občanskou poslušnost vždy, když mocní rozhodují proti jejím zájmům. A co je podle mého soudu nejdůležitější, její jednotlivé skupiny odporu si musí pomáhat. Hovoří-li se dneska o solidaritě, pak solidarita i s tou nejmenší skupinkou odporu proti moci musí být chápána ostatními ovládanými jako součást jejích vlastního boje s mocnými a proto ji musí ji podporovat, ne jen lenivě souhlasit, či dokonce jenom proti ní nevystupovat. Začněme s tím, že každý, kdo rozhoduje o nás bez nás, navíc v hlubokém utajení, bude v našich očích diktátorem, tyranem, spolutvůrcem nejhnusnější totality, jež kdy existovala.

Za nejsložitější považuji boj s deprivanty. Už proto, že jak se zdá, bude „věčný“, jako souboj s každou blbostí, jak říkával rád klasik. Zásadní metodou „soutěže“ s nimi je asi angažovaná činnost co největšího spektra veřejnosti, která může svými zkušenostmi s jejich konkrétními jedinci zajistit, že většina deprivantů bude odhalena na cestě ke kariéře a bude z veřejného života vyloučena dříve, než se dodere do mocenských pozic. Oni jsou ale vesměs velmi inteligentní, takže svou deprivaci na cestě ke kariéře dobře skrývají. Mělo by proto naše právo počítat s mimořádnými opatřeními pro případ že se deprivant dobere vysoké moci, třeba i nejvyššího mocenského postu. Pokud jeho činnost prokazatelně uškodí většímu celku, měla by být dána široká možnost doslova neprodleně ho zbavit jakékoliv veřejné činnosti. Při tom jsem si vědom, že se to dobře říká, ale jen těžce plní. Ovšem v těchto případech opravdu platí ono, když se kácí les, létají třísky. Ten les o moc bojujících není zase tak početný a podle mého posouzení v jejich nepočetné vrstvě se zase až tak moc nestane, když z boje o moc ten, či onen vypadne poněkud nezaslouženě. Třeba si může i dle tomu kodifikovaného práva vypracovat novou šanci.

Na celosvětový souboj s globálními predátory bohužel nemám ani vzdáleně nějakou metodu. Musel bych totiž poklesnout na jejich úroveň a stát se „sociálním inženýrem“, nebo dokonce válečným inspirátorem.

Myšlenka na úplný závěr
Nejstrašnější na homo predátorech je fakt, že „žerou“ příslušníky vlastního druhu. Z hlediska globalizujícího se lidstva nemáme tedy v nich mezi sebou jen predátory, ale doslova a do písmene kanibaly.

Pokud se snad za kanibaly oni sami nepovažují, pak neuznávají rovnost mezi lidmi a jsou tedy minimálně určitým druhem rasistů. Takže proti nim jsme oprávněni zasahovat nejen jako proti tyranům, ale i jako proti rasistům.