Proč osmadvacátého špunty nebouchají…

Avatar
Původní autoři

Marek Řezanka 
26. 10. 2015

Dne 28. 10. si připomínáme vznik samostatného československého státu. Toto datum by nám tedy mohlo posloužit k jisté reflexi, kam jsme se od té doby dostali a kam směřujeme.

Je na místě zdůraznit, že československý stát v hranicích, v nichž v roce 1918 vznikl, dávno neexistuje. Neexistuje již ani Československo.

Co nám zbylo z masarykovského odkazu?

Bavíme-li se o České republice, nabízí se otázka, zda si ještě vůbec něco z masarykovského odkazu uchovala.

Ve spojitosti s tímto odkazem mě okamžitě napadají dvě zásadní Masarykova díla: Rusko a Evropa a Otázka sociální.

Snad více než kdy jindy bychom potřebovali diskuse právě na tato dvě témata. Na vztah Ruska a Evropy a na osud sociální otázky ve stávající fázi kapitalismu.

Neidealizujme si žádnou dobu a nikomu nestavme vyumělkované pomníky. Spíše se zamysleme nad jistými hodnotami a jejich slučitelností se současnou systémovou etapou.

První republika rozhodně nebyla Rájem pro všechny. Její společnost byla kapitalistická a  prošla si krizemi i sociálními bouřemi. Byla to doba, kdy Baťové nahrazovali malé Bursíky (Lásky mezi kapkami deště). Byla to doba, kdy Evropa po jedné světové válce směřovala nemilosrdným tempem k válce druhé. A kdy národnostní konflikt zakrýval skutečný konflikt sociální.

Ve dvacátých i třicátých letech 20. století se střílelo do demonstrujících a stávkujících. Zemřely přitom desítky osob. Jednalo se hlavně o horníky, dělníky.

Kdo by si však chtěl idealizovat Rakousko-Uhersko, měl by sáhnout po Sňatcích z rozumu od V. Neffa a  zaměřit se na osud dělnické rodiny Pecoldových. Takových Pecoldů přitom bylo nespočet.

Toto by si měli uvědomit v první řadě všichni ti, kteří označují období 19. a 20. století za epochu růstu a prosperity.

Přenesme se však do současnosti. Máme tady společnost, která byla odkojena Klausovou filosofií „každý se musí postarat sám o sebe“. Již se ovšem nedodává, že zatímco mnozí k tomuto nemají podmínky, jiní si absencí účinné legislativy a znalostí potřebných informací připravili takové prostředí, kdy se postarali o sebe i své rodiny na hodně dlouho dopředu.

Této společnosti je dokola opakováno, jak je hrozná solidarita s druhými a jak vše sociální je fuj a zavrženíhodné. Tato masáž způsobila generační odloučení a zamezila předání zkušeností ze starší generace na mladou. Ta se naopak ocitla ve stavu, kdy byla krmena nedostatečným vzdělanostním přehledem, a kdy vše nekriticky přejímala ze svého okolí, které jí už stanovilo, co je „in“, co „cool“ a kdy je naopak člověk „looserem“. Pomoc druhým byla brána více méně jako hloupost a slabost. Učitelé ztratili respekt i prestiž. Důchodci, invalidé, bezdomovci, nezaměstnaní – ti všichni byli označeni za „nežádoucí socky“. Do popředí se dostala potřeba hmotného zajištění za jakoukoli cenu.

Vysokoškolské studium bylo redukováno na honbu za titulem a penězi. Pokud ovšem někdo tvrdí (například programové prohlášení Svobodných), že vysokoškoláci si zajistí titulem výhodnou pozici na trhu práce – a proto by měli za vzdělání tvrdě platit – nežije v realitě. To by mu totiž neunikl počet narůstajících vysokoškoláků, kteří jsou rádi za jakoukoli – z pohledu své kvalifikace podřadnou – práci. A někteří neseženou práci vůbec. Mají být navrch zadluženi kvůli školnému?

Budování kapitalismu v České republice

Ať již byl Masaryk jakýkoli, jeho filosofie směřovala k nějaké formě demokratického socialismu. V Hovorech s T.G.M. zřetelně zazní:

Já nemám v kapse hotovou sociální doktrínu; řekl bych to tak – … vždycky jsem pro dělníky a lidi pracující vůbec, často pro socialism a zřídka pro marxism.

Naše společnost je však odkojena spíše na monologu V. Klause, kdy jsme mohli opakovaně slyšet, že nejhorším zlem je socialismus, že Evropa je zaplevelena sociálními právy a že jedinou vizí světlých zítřků je volný trh. Ano, ten již definitivně odumřelý volný trh, který je se stávajícím systémem stejně málo slučitelný jako demokracie, humanismus nebo lidská práva.

Zpřetrhali jsme mezigenerační dialog. Média již tak dlouho a konsistentně neinformují o  faktech, že se pro nás stala nedůvěryhodnými. A nic na tom nemění skutečnost, že se ze zahraničních rukou přesunuly do rukou českých oligarchů (Babiš, Bakala atp.).

Naše společnost je frustrovaná a  deprivovaná. Na jedné straně bylo umožněno různým Krejčířům, Mrázkům, Pitrům a jim podobným neomezeně kumulovat, na straně druhé se jiným utahovalo a utahovalo – až již pomalu nebylo kolem čeho.

Ani jedna strana nestojí proti systému…

V této situaci se v České republice hovoří o imigrační krizi. Tady se však v debatách často opomíjí jedna věc. Proti sobě se houfují ti, kdo jsou jako humanitní – a ti, kteří nehumánní. Jenže ti humanitní si až na výjimky nejsou ochotni přiznat, že často podporují stávající systém (mnozí ho dokonce velebí), který z logiky věci humánní ani humanistický není a nebude. Takže v praxi vidíme především limity současného systému. Právě tlak na tento systém by měl jít ruku v ruce s požadavkem na humanitu – tak to aspoň vnímám já.

Hlavně nevybočovat…

Zvykli jsme si jako na samozřejmost, že řada politiků je ve vleku různých lobby či  servilně sráží podpatky před těmi, kdo určují dvojí metry pro chápání demokracie a lidských práv (jako například, že Rusko je fuj, zato Saúdská Arábie nedotknutelný spojenec). Jako něco běžného bereme i fakt, že o některých zabitých se nemluví, zato jiní jsou ve zprávách každý den. Spojení „nebát se“ bylo nahrazeno terminem „nevybočovat“.

To jenom osud?

Frustrace a  deprivace naší společnosti není ovšem dána toliko tíživou sociální situací a pocitem zrady ze strany politických představitelů, kteří mají tendenci tuto situaci ještě zhoršovat. Nebo si snad někdo myslí, že senioři jásají, jak dostanou o pár korun přidáno – a o mnohem více korun vydají na bydlení, potraviny a léky? Nebo že pár stokorun navíc u  minimální mzdy naši společnost vytrhne?

Uvědomme si, že riziko bezdomovectví se dávno netýká jenom těch, kteří „nechtějí pracovat“. Mnoho nezaměstnaných by pracovalo a rádo – a někteří z nich velmi snadno ztratí střechu nad hlavou.

Kromě toho připočtěme fakt, že tisíce až desetitisíce těchto lidí trpí nějakou formou psychické či fyzické nemoci. Budeme je chtít eliminovat pomocí politiky ostnů, aby „nehyzdili“ naše ulice? Abychom se na ně nemuseli dívat? Budeme je snad někam deportovat? Shrneme to pokrčením ramen a konstatováním: Prostě osud?

Miliarda sem, miliarda tam, rozkradená zem, proč jen, proč, se ptám…

Výraz „nekrást“ chápeme v našich podmínkách pomalu jako vtip z oblasti černého humoru. Kolik jen jsme již zažili afér, kde lítaly vzduchem (nebo z okna?) desítky a stovky milionů, někdy i miliard – a postupně vyšuměly do ztracena? Jak jenom „uprchl“ Radovan Krejčíř? Jak to bylo s kauzami OKD, Mostecké uhelné, Setuzy, nefunkčních padáků, privatizace karlovarské Becherovky, letounů CASA, ProMoPro a mnohými dalšími?

Je nesmírně nemotivující vidět mizet miliardy – a nadto slyšet, jak musíte šetřit a uskrovnit se (což mnohdy znamená mnohem více než jen otočit každou korunu dvakrát).

Evropa není sociální…

Kromě zmíněných problémů, s nimiž se potýká naše republika, tu pak máme určité celoevropské trendy. Evropa tvrdě útočí na sociální stát – a nestačí se divit, že tam, kde už z něho nezůstává téměř ani špička nosu, lidé nejsou ochotni se s nikým dělit, aby si opasek utáhli ještě o trochu pevněji.

Je pravdou, že v tomto ohledu stále ještě vybočuje Řecko, kterému jsou na jedné straně vnucovány podmínky jako při  kapitulaci, které ovšem stále ještě žije z modelu, který si slovo „solidarita“ pamatuje velice dobře. U nás ovšem bylo toto slovo rozmačkáváno na střepy a drceno na prach od 90. let dvacátého století, tedy od nástupu divoké privatizace a boje proti „opatrnické politice bank“.

Aby toho nebylo málo, kromě ponížení Řecka stihla Evropa naprosto bojkotovat sílící fašistické tendence na vrcholné úrovni ukrajinské vlády. Nemluvě o tom, že Evropská unie již před tím zcela selhala, a to v počátcích ukrajinské občanské války, kdy se tvářila, že puč nevidí ani neslyší.

Takováto Evropa je nestabilní, neboť je Evropou oligarchů, ale nikoli lidí práce. Je Evropou protiruských sankcí, ovšem kyjevská vláda může minské mírové dohody porušovat, jak je libo. Je Evropou stranící nadnárodním korporacím, ale potlačující alternativní ekonomické modely. Je Evropou, která se vrací ke studenoválečné rétorice a z možného partnera si sama dělá nepřítele. Místo rovnocenných vztahů s Ruskem staví mezi něj a sebe zeď. Taková politika je nesmírně krátkozraká – a Evropě se leda vymstí. Vymstí se jí v podobě ztráty důvěry jednotlivých občanů. Naším zájmem přitom není rozpadající se znesvářená Evropa – ale takovou se bohužel stává. Vlastní vinou. Vinou asociálního kurzu, ať již šlo o prosazování fiskálního paktu nebo o tlak na řecké občany a jejich vlády.

Den k zamyšlení

Osmadvacátý říjen je za dveřmi. Spíše než na bujaré veselí využijme tento den na zamyšlení. Zamyšlení, na jakých základech může být Evropa skutečně jednotná a funkční – a co se za 26 let vývoje stalo s naší společností – a kdo všechno se na něm podepsal. Jedno je zjevné – není jediný důvod, aby se lahve se šampaňským odzátkovaly.