31. 10. 2015 zdroj a původní zdroj Le Figaro
V čem je tajemství popularity Vladimíra Putina? Ruský prezident je zosobněním autoritativního státníka, zatímco západní lídři jsou stále neschopnějšími, píše Carolin Galaktéros v článku zveřejněném v deníku Le Figaro. Caroline Galactéros je vojenský stratég, vedoucí seminářů na vojenské akademii, odbornice na strategickou rozvědku, autorkou knihy “Pravidla světa, pravidla války.”
“Jako velcí dravci, kteří přežili a jsou nepochopeni v rozvíjejícím se světě, navzájem se ucítí, vzájemně se uznávají, respektují jeden druhého a v jistém smyslu se sjednocují. Pohrdají slabostí svých partnerů, kteří jim vykládají o morálce, aby zamaskovali svůj bezmocný idealismus nebo svůj cynismus. Považují za nezbytné zachování zásady centralismu v rozhodovacím procesu a vlády nad svým “lidem”, který nesnižují na “obyvatelstvo”, ale mají v úmyslu jej vést k horizontům moci a vlivu, byť kontroverzního, ale přinejmenším jednoznačného a jasného. Pro ně je kolektiv víc než souhrn mimořádných zájmů. Musí ztělesňovat něco víc než sami sebe. Pochopili, že klíčem k dlouhodobé popularitě je nebát se být náhle nepopulární,” píše autorka článku.
Blízký východ se stal ústřední arénou konfrontace mezi dvěma modely politiků a v tomto boji již evropské demokracie ztratily vedení. Rusko, Čína, Írán, autoritativní postavy Asada, Erdogana nebo al-Sisi – každý z nich svým vlastním způsobem ztělesňuje změnu v modelu moci. Na západě se snaží je zesměšňovat, srovnávat je s krvežíznivými vůdci islamistických skupin, které hájí své právo na získání statusu “státu.” Pravdou je, že naše staré státní struktury již nejsou schopny potlačovat agresivitu a vliv těchto “nových aktérů”.
Naše staré země staví “zdi” a směšné ploty na ochranu před různými “vetřelci”, které nemohou ani ovládat ani identifikovat. A to všechno proto, že byla realizována touha odstranit hranice a všechno promíchat, byly zavrženy hodnoty a pravidla chování. Nyní se Evropa štěpí, trhá se, je brána útokem. Zmatený Západ se plácá ve své utopii a uplatňuje na všechny problémy horizontální vizi lidstva. Pokud jde o západního “politika”, ten existuje. Ale nemá nic společného se státníkem. Naši politici se plácají v “normálnosti” jako v zázračném bahně. Už dávno odmítli riskovat, aby vedli své dobře živené a ustrašené spoluobčany.” Už dlouho se nemluví o tom, aby se “vládlo”, ale jen o tom, aby se “řídilo”, aby se organizovala spolupráce a “sociální dialog”, čímž je paralyzován rozhodovací proces. Už nezaznívají přísliby něčeho velkého a dobrého. Ale nečinnost vede k explozi, nepřijetí politiky, odmítání povinností, lhostejnost občanů západních zemí se zvyšuje. Populisté si mnou ruce a jsou připraveni profitovat ze situace, píše autorka článku.
Toto odmítání překonávat překážky, rizika, odmítání odvahy a volby vede západní politiky k odmítnutí politické moci, která se odváží postavit svou pověst na rozporu, výlučnosti a někdy i na příkladnosti. Riskovat neoblíbeností s cílem vytvořit budoucnost je již nepřijatelné v západním politickém světě, který má sklon všechno nazývat avanturismem, demagogií a dokonce i fašismem. Máme jen všední politiky, třesoucí se před přímou demokracií nebo prostým hlasováním svých spoluobčanů, rozhněvaných jejich impotencí.
…Naše politická třída není spokojená se svou průměrností, právě povýšenou na důstojnost . Nikdo by neměl vyčnívat. Proto je třeba svrhávat autokraty nebo vyhlášené despoty, nebo je alespoň bičovat. Ale proč? Aby byli nahrazeni takzvanými “umírněnými”. Pokud je tomu tak, pak jde o naprosté planetární fiasko. Ne, jde o velkou porci závisti a žárlivosti v těch směšných anatémách. Postavy Miloševiče, Saddáma Husajna, Kaddáfího, Asada jsou jednoduše nesnesitelné. Jak mohou zůstávat u moci, nehledě na jejich násilí? Proč je národy, v jejichž čele stojí, s takovou vytrvalostí chrání? Tito vůdcové jsou si dobře vědomi toho, co čeká jejich země a je samotné, proto dělají všechno, aby zůstali u moci a čelili bezohlednému a zdravému rozumu odporujícímu rozkolu ve svých zemích.
“V současné době patří k těm, kteří “zůstávají naživu” v této rozsáhlé kampani “boje proti politické abnormalitě” Vladimír Putin, který je pánem situace. To je přece skandál! Tento muž se odváží mít vlastní vizi a mluvit o světlých a temných okamžicích dějin Ruska! A jde to! Jeho popularita neslábne. Nový car si je dobře vědom toho, že historie je vlastní krev národa. Bez vědomí minulosti není budoucnosti. Vladimír Putin vytvořil vazbu mezi prvními cary, “bílými” a “rudými” a sebou samým. Nejde o to jej soudit, ale o to jej pochopit. Dělá politiku v Rusku, nyní na Blízkém východě, a my jsme se ještě nevzpamatovali po jeho vojenském zásahu do událostí v Sýrii,” uzavírá autorka článku.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
