Za co se bít?

Marek Řezanka
10.10.2015  Literární noviny

Nemělo by ujít naší pozornosti, co se v těchto dnech na „domácím dvorku“ odehrává. Je to boj, který považuji za stejně zásadní jako hrozbu, jíž v tomto případě čelíme.

Kde se vede klíčový boj…

Jedná se o boj zaměstnanců za to nebýt stažen z kůže podle toho, jak se té které firmě zrovna zamane. Je to boj klíčový – a pokud ho zaměstnanci prohrají, můžeme ho považovat za prohru celé naší společnosti. 

Možná nám neuniklo, že se stávkovalo, a to hned několik dní.

Stávkujícím pracovníkům se po devíti dnech podařilo dojednat v kolektivní smlouvě na rok 2015 navýšení platů o dvě procenta i omezení množství nařízených přesčasů o víkendech. Podle předsedy ZO OS KOVO IG Watteeuw ČR, Zlatomíra Vyhňáka, je výsledek rozumným kompromisem.

Někdo se snaží z lidí získat vše, a dokonce za hranou zákona, to se v ČR v žádném případě dít nesmí. Firma se nenachází v žádné banánové republice,” vyslal Josef Středula veřejnosti jasný vzkaz.

Společnost IG Watteeuw loni podle výroční zprávy mírně zvýšila tržby z vlastních výrobků a služeb na více než jednu miliardu korun. Zisk se podařilo téměř zosminásobit na 113 milionů korun. Ve zprávě se uvádí, že se podařilo výrazně snížit náklady.

A právě o ono snižování nákladů jde. Je to proces, který má povahu přímo invazivní a zcela nekřesťanskou. Proces, který zaměstnancům vyhlašuje válku. Vlastník stále utahuje šrouby, aby za méně peněz získal ještě více muziky. Plně se spoléhá na systém a na to, že mu tento postup bude do nekonečna vycházet. S limity růstu se zde nepočítá.

Krátce poté, kdy se stávkujícím mohl na tvářích objevit aspoň nepatrný úsměv, přichází zpráva, že zdaleka ještě není vyhráno. Co se týče celé České republiky, tak o výhře nemohla být řeč. Jedna vlaštovka jaro nedělá – to víme. Vyhráno ale nemají ani sami stávkující. Vlastník prý na dohodu s odbory nehodlá přistoupit.

Bude se to řešit příští týden, kdy přijede vedení společnosti z Belgie. Už sbíráme podpisy na případnou novou stávku a čekáme, jak jednání dopadne,” nechal se slyšet odborový předák Zlatomír Vyhňák.

Boj o naši budoucnost

Uvědomme si, že tady se nebojuje pouze o podmínky pár zaměstnanců. Tady se válčí o princip, o podstatu fungování určitých vztahů. Vede se boj o to, kdo si co (ne)bude moci dovolit.

Měli bychom zapomenout na poučky pana Klause, který sociální stát nenávidí a který razí ideu „starání se sama o sebe“ (nutno dodat, že on se touto svou teorií řídí beze zbytku, ovšem na úkor druhých). A nebo ještě jinak – měli bychom se začít o sebe starat. O sebe ve smyslu „našich zájmů“, abychom pochopili, že zůstávat izolovaní a rozhádaní je přesně tím, o co jisté kruhy za každou cenu usilují.

V tomto kontextu pak uvažujme i o dopadech možné ratifikace TTIP na zaměstnance. Ve vzduchu se vznáší hrozba, že podmínky, které si ta která firma nadiktuje, budou svaté – a jejich narušení bude okamžitě trestáno astronomicky vysokými arbitrážemi.

Cena života

Připomeňme si jednu zprávu, která proběhla médii – a zřejmě nezanechala takové zděšení jako podvody německé automobilky: Manažer hedgeového fondu Martin Shkreli a šéf farmaceutické firmy, který v srpnu za 55 miliónů dolarů (dnes 1,3 miliardy korun) koupil práva na výrobu léku Daraprim, názorně předvedl, jak zájmy na maximalizaci zisku jdou proti zájmům naprosté většiny lidí a jsou zcela nemorální a antihumánní. Společnost hned zvýšila cenu léku proti toxoplazmóze, který používají i pacienti s AIDS nebo s rakovinou, o více než 5000 procent. 

Dokud hledisko zisku přebije hlediska ochrany lidského zdraví, životního prostředí či zaměstnaneckých práv, do té doby se společenské problémy budou toliko prohlubovat. A do té doby také nemůžeme mluvit o demokracii a lidských právech – protože oboje bude přehlasováno ziskem „vyvolených“.

Za co (ne)padnout…

Všem, kdo se velkohubě ohánějí hájením národních zájmů (třeba ODS), je zapotřebí připomínat starý výrok:Hic Rhodus, hic salta (zde je Rhodos, zde skoč).

Nenechme si pro zástupné problémy zavázat oči před problémy klíčovými. Nechceme-li se nechat zotročit, zbavit poslední špetky práv a nehodláme-li mít Zákoník práce tak leda jako zdroj papíru v místech, kam i knížata chodí pěšky, je na čase, abychom viděli toho druhého a byli ochotni a schopni se brát za jeho práva jako za svá vlastní.

Podaří-li se nám, že lékaři nepůjdou proti učitelům, učitelé proti dělníkům, dělníci proti úředníkům, úředníci proti živnostníkům, živnostníci proti zaměstnancům a zaměstnanci proti nezaměstnaným, máme šanci a máme v ruce zbraň, které se „elity“ ovládající média mohou začít oprávněně bát.

Dopustíme-li že budou vítězit vlastníci firem a budou si prosazovat jakékoli podmínky, které jim vyhovují, budeme porobeni. Pak už budeme dobří za jediným účelem – jít padnout na nějakou aktuálně žhavou frontu s tím, že se zdůrazní, že jsme tam padli za vlast a naše skvělé „západní hodnoty“.