Albertov

V minulosti skupina nevychovaných mladíků a děvčat nestoudným způsobem narušila veřejný akt setkání evropských prezidentů. Pan prezident Zeman se chystá položit květiny k pamětní desce na Albertově, uctít si památku studentů Opletala, Sedláčka a dalších, popravených nacistickým režimem. Rozhodujeme se nepřipustit další dehonestaci symbolů naší státnosti, cti a důstojnosti pana prezidenta a zapojujeme se jako iniciativa do pořadatelské služby Pietního aktu na Albertově.

S čtrnácti denním předstihem zjišťujeme počty účastníků, upřesňujeme ústroj a vybavení. V pátek a v pondělí probíhají koordinační schůzky organizátorů, vyhodnocují se možná rizika a přijímají se opatření. Opatření přísně v mezích zákona, tak aby nedošlo k narušení pořádku.

V úterý ráno mezi 10 a 11 hodinou se scházíme v Restauraci pod Slavínem. Zablokoval jsem ji pro nás jako pro uzavřenou společnost, abychom mohli v klidu provést poučení pro pořadatelskou službu. Do jedenácti hodin restaurace vře. Je to koncert bohatosti a krásy českého jazyka. Dialekty od Plzně po Ostravsko se mísí v nádhernou symfonii. Servírka s vlhkýma očima mi říká, víte, já su z Moravy, a když to slyším, jak taky každý „zpívá“ po svojem, tak je mi tak hezky u srdce.

Do dvanácti probíhá oběd, jídla dost, k pití nealko pivo a kofola a nezbytné kafe všech variací. Zachytávám, že u pultu servírka nalévá Cinzáno. Ještě než se nadechnu, servírka spustí: „To je pro mne a pro kolegu. My si na vás musíme připít.“ Rozhovor končí tím, že jsem chudší a ona bohatší o odznak Vojáků v záloze. Po poučení a pár proslovech ukládáme na jedno místo batohy a vše, co by mohlo být považováno za zbraň; zavírací nožíky, kesry, pepřové spreje. Nejtěžší zbraní ve sbírce je teleskopický obušek.

Platíme, odcházíme. V tom okamžiku do restaurace vbíhá komando URNY, vchod restaurace je obklíčen, všude samé majáky. Družstvo v restauraci váhavě zastavuje. To co vidí, asi neodpovídá tomu, co čekali. Ptám se: „Chlapi, hledáte něco?“ Odpovídá po chvilce váhání: „Máte tu zbraně?“ Reaguji: Vše, co se dá považovat za zbraň, je tamhle nahoře, jdeme na demonstraci, tak musíme být čistí. To víme.“ Ticho, zdánlivě se nic neděje, na policejních linkách to musí vřít. Mezitím přibíhá hlavní koordinátor, kde jsme, co se děje, lidé se už scházejí.

Organizuji dozaplacení účtů v restauraci, které svým zásahem URNA přerušila a jdu s koordinátorem za velícím zásahu. Po konzultacích jsem přednostně prolustrován. Fotografie občanky zepředu i ze zadu, dlouhý záběr na místo trvalého bydliště, dlouhé natáčení obličeje i celé postavy. Následuje pauza, kdy jsou data počítačově zpracována, pak osobní prohlídka. Chlapi mezitím vybalují transparent „Vojáci v záloze podporují prezidenta“. Jednání kluků ze zásahovky je důsledné, korektní a velmi slušné. Jako by si uvědomovali: „Vždyť za pár let bych mohl být mezi nimi.“

Operativně se přizpůsobujeme situaci, označujeme organizátory jinými odznaky a já čekám na kluky vycházející z osobní prohlídky, abych jim určil místo a předal odznak. Evidentně se nelíbím „hujerovi

v kukle“, který mne vykazuje na druhou stranu. Upozorňuji ho, že jsme organizátoři akce a žádám ho, aby po prohlídce posílali lidi za mnou, protože díky jejich zásahu se podmínky změnily. Startuje na mne, že jim bráním ve výkonu služby a snažím se je ovlivnit. Kontruji tím, že jediný, s kým diskutuji je on, a odcházím na druhou stranu ulice. V hlavě mi zní úryvek z Bible: „Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.“ (Mt7,6)

Jen tak tak se stíháme rozmístit, začínají proslovy. Albertov je plný, nemám profesionální odhad na takové davy, ale tipuji 10 – 15 tisíc lidí. V závěru projevu pana prezidenta se vzadu objevuje skupinka asi 50-ti odpůrců. Jejich pokus je hned eliminován skandováním „Zeman je náš prezident“. Tato skupinka se ještě na závěr snažila nějakým způsobem vyprovokovat reakci přítomných různým „překážením“, ale rozcházející lidé je příkladně ignorovali. Vojáci, kteří se po ukončení dostali k sobě, ještě vytvořili pochodový tvar a s Markem Obrtelem v čele odpochodovali zpět k naší základně.

Úkol byl splněn. Zvítězil klid, mír a pořádek nad chaosem a anarchií.

Vrtá mi v hlavě, kdo zavolal policii, že v té restauraci jsou extremisté se zbraněmi. Že by ta studentka kinematografie s kamerou, kterou mí chlapi tři hodiny vyháněli ode dveří, a ona se vehementně domáhala vstupu? Či někdo jiný, na vysokém postu, třeba s dvojí, či přímo cizí státní příslušností? Kdo ví..

pplk.v.v. Ing. Ivan Kratochvíl