Blízkovýchodní konfrontace mezi Ruskem a USA: vítězství a problémy

Avatar
Původní autoři

22. 11. 2015   zdroj
Bez ohledu na to, jak plodná nyní budou jednání o syrském urovnání, USA se zde ještě pokusí situaci zvrátit, soudí Rostislav Iščenko. Několik posledních dnů přineslo ze syrské fronty mnoho pozitivních zpráv: Zaprvé, armáda Bašára Asada s podporou ruských VKS byla konečně s to prolomit ve svůj prospěch průběh bojů v oblasti Aleppo a je blízko k dosažení strategického úspěchu (jak v čelení chalifátu, tak i v boji s proamerickými povstalci).


Zadruhé, USA veřejně pod tlakem Ruska přiznaly, že souhlasí s vyloučením svých spojenců, Austrálie a Japonska, z formátu jednání o urovnání syrské krize.

Zatřetí, Rusko našlo potenciální “konstruktivní opozici”, připravenou k jednání s Asadem o své účasti v poválečném formátu syrské moci.

Začtvrté, USA souhlasily s uznáním “An-Nusry”, hlavního protivníka Asada, do té doby kandidující na titul “umírněná teroristická” organizace, za špatnou (“neumírněnou”) teroristickou strukturu.

Zapáté, Kerry vyjádřil přesvědčení, že proces politického urovnání v Sýrii začne v nejbližších týdnech.

Na první pohled jsou hlavní cíle Moskvy dosaženy, zůstaly k realizaci pouze mezinárodní právní procedury, nezbytné k legalizaci nové politické reality. Nespěchal bych však s oslavami vítězství.

Co může Obama

Nevylučuji, že americký ministr zahraničí Kerry může vyjadřovat skutečnou pozici prezidenta Obamy, čelícího v různých obdobích své vlády s různým stupněm úspěšnosti jestřábům Washingtonu. Obama očividně nemá rád balancování na pokraji jaderného Armagedonu. Kromě toho vyžadovala koncepce, o kterou se Obama opíral, když šel k moci, obětování výhradní světové hegemonie USA (sdílení břemene vedení s jinými mocnostmi) a zaměření se na domácí ekonomické a sociální problémy.

Pokusy o stažení vojáků z Afghánistánu a Iráku, souhlas s provedením reformy MMF a vzdát se blokovacího podílu USA při rozhodování Fondu a mnoho dalších (méně nápadných) kroků Obama prováděl právě v rámci dané koncepce, která je někdy nespravedlivě nazývána “nový izolacionismus.”

Nyní utrpěli ve vnitropolitickém boji američtí jestřábi, kteří nebyli s to adekvátně posoudit situaci při rozpoutávání syrského a ukrajinského dobrodružství, předpovědět rozsah a rozhodnost akcí Ruska, dobu trvání a ožehavost krize, jež unavila americké spojence (což dramaticky snížilo jejich spolehlivost), řadu podstatných porážek. Obama získal zpět v letech 2012-2014 ztracený prostor pro vnitropolitické manévrování.

Přesto si nemyslím, že se mu podaří dlouho udržet iniciativu ve svých rukou.

Zaprvé, sedm let, které uplynuly od jeho prvního zvolení, strávil v pozičním boji s politickými oponenty a nebyl schopen dosáhnout strategického průlomu.

Zadruhé, je odstupujícím prezidentem (“chromá kachna; lame duck”); rozběh kandidátů pro prezidentské volby v roce 2016 byl již zahájen a všichni Obamovu politiku kritizují. Takže je velmi nepravděpodobné, že bude schopen provést zahraničněpolitická rozhodnutí, která budou vyžadovat významné ústupky od Washingtonu a budou chápána americkými politiky a společností jako největší geopolitická porážka v celé historii USA.

V naprostém souladu s americkou tradicí budou od Obamy požadovat převedení řešení krize k rozhodnutí příštího prezidenta, který obdrží “mandát důvěry” lidu (a co je nejdůležitější, establishmentu) USA.

Blízkovýchodní rozložení 

Je zde také významný aspekt, který nedovolí USA, aby souhlasily s urovnáním v existujícím formátu. Je to v rozporu s celou tradicí americké zahraničněpolitické aktivity a základními, koncepčními pojmy zajištění národní bezpečnosti USA.

V dnes vzniklé na Velkém Blízkém východě konfiguraci se výrazně posilují pozice Ruska v Sýrii a Egyptě. Írán v podstatě vytváří neformální protektorát na značné části Iráku. A konečně proíránští povstalci v Jemenu dost účinně bojují se saúdskou koalicí.

V budoucnu celkové posílení pozic Ruska a Íránu v regionu zajišťuje, že pod patronací Teheránu se jemenští Huthisté stanou přinejmenším součástí koaliční vlády, možná vytvoří i samostatnou vládu v zemi.

Pokud se pozorně podíváme na mapu, vidíme, že realizace tohoto scénáře, a v případě, že USA půjdou na významné ústupky v Sýrii, se stane téměř nevyhnutelnou, povede ke kontrole hlavních tras dodávek energií ze zemí v Perském zálivu Ruskem a Íránem (se spojenci).

Pod záštitou Ruska (v Sýrii rozmístěné prostředky protivzdušné obrany a obnovovaná Středomořská eskadra) Egypt bezpečně kontroluje Suezský průplav a Sýrie potenciální cesty uložení pozemních potrubí k pobřeží Středozemního moře. Írán je kdykoli schopný blokovat lodní dopravu v Hormuzském průlivu a z území Jemenu dostává podobnou možnost v úžině Bab-al-Mandeb. Ucelený suchozemský útvar svazových států od Severního ledového oceánu po Arabské moře a od Balúčistánu po Libyjskou poušť zcela uzavírá možnost jimi nekontrolovaného tranzitu ropy a zemního plynu ze Střední Asie (jak do Evropy, tak i k teplým mořím).

Mezitím vidělo Britské impérium do padesátých let dvacátého století, a pak jeho nástupce USA, svou vedoucí pozici právě při kontrole míst produkce a cest dodávek energie, získávané na Blízkém východě (především v zemích Perského zálivu).

Je možné, že by mohlo být upuštěno od strategie vojenské kontroly klíčových bodů v tomto směru, ale jiná neexistuje. Odmítnutí USA bojovat v Sýrii povede k tomu, že jejich spojenci v Saúdské Arábii, Kuvajtu, Bahrajnu, Kataru, Spojených arabských emirátech, kteří již uvažují o hledání nového patrona, okamžitě opustí bývalého hegemona.

Nebezpečí tvrdé odpovědi

Tato situace hrozí nejen ztrátou zahraničněpolitické prestiže a mezinárodní váhy. Při takovém scénáři vývoje událostí očekávají USA s vysokou pravděpodobností (téměř jistě) velmi silné hospodářské, finanční a za nimi i sociální a vnitropolitické otřesy. Nebezpečí je tak velké, že ve srovnání s tím, co se dálo na konci 80. let – začátkem 90. let se Sovětským svazem, se může zdát lehkým vánkem brízy na pozadí uragánu.

Proto jsem si jist, že bez ohledu na to, jak plodná nyní budou jednání o syrském urovnání, USA se zde ještě pokusí situaci zvrátit. S největší pravděpodobností nastane zhoršení současně s dalším výbuchem situace na Ukrajině. Ale tady to nezáleží na tom, co chce a nechce Obama – on to rozhodovat nebude.

Američtí jestřábi nemají kam ustupovat. V důsledku jejich mnohaletých systémových chyb, v důsledku systémové pochybenosti kurzu, který realizují po uplynulé dvě dekády, systém, který se snažili zakonzervovat, byl rozmetán a je blízko k agónii.

Při tom ani z pohledu svých názorů na zahraniční politiku USA, ani z hlediska svých vnitropolitických a ekonomických zájmů, jestřábi (neokonzervativci) nemohou ustoupit. Pro ně to bude znamenat politickou smrt a zkázu pro ně jedině přijatelného světa.

Proto čím více vítězství nyní dosahujeme, tím je více důvodů očekávat úsilí o tvrdou odpovědět – možná poslední (a tedy obzvlášť urputný) pokus americké vládnoucí elity, aby unikla před pro sebe katastrofální geopolitickou porážkou.

Nepřítel nespí, dokonce ani když s tebou vyjednává. Rostislav Iščenko, prezident Centra systémové analýzy a prognózy


Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová