Břetislav Olšer
27.11. 2015 Rukojmí
Eichler: “Libye byla dominantně akcí tehdejšího francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho a britského premiéra Davida Camerona. Afrika se zbavila jednoho z nejhorších krutovládců, který měl ambice se stát mluvčím celé Afriky….”
Ano, nejde o nesvéprávného člověka, nýbrž o potencionálního profesora, doc. PhDr. Jana Eichlera, CSc., který vystudoval Vojenskou akademii v Bratislavě.
Co vrtalo prezidentu Zemanovi v hlavě, když zaváhal s podpisem jeho profesury? Šlo především o Eichlerovo působení v pozici propagandisty útvarů ČSLA do roku 1979, dále pak v letech 1979 – 1983 na rezidentuře tehdejší Vojenské zpravodajské správy GŠ ČSLA v Paříži jako její kmenový příslušník a v letech 1984 – 1989 pak v pozici hlavního ideologa Hlavní politické správy ČSLA. Prostě, politruk profesorem, snadno a rychlokvašně, jako kdysi na plzeňských právech.
Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc…
Nevím, jak zná pan Eichler, rezident vojenské rozvědky minulého režimu, Afriku a speciálně Libyi, ale já jako novinář procestoval všechny státy severní Afriky, od Maroka, přes Tunisko, až po Egypt, byl jsem v Keni, několikrát i rasistické JAR. Zažil jsem druhou intifádu v Izraeli, ,navštívil jsem Pásmo Gaza, Sýrii i Libanon a Jordánsko,
Vím toho tedy poměrně dost, ale zřejmě ne tolik, jako soudruh politruk Eichler. Přesto, mě napadlo, že kdyby měl kdokoli jiný s podobnou kvalifikaci z totality, zdali by ho vůbec speciální komise mohla navrhnout na profesora? Můj oblíbený bulvár Lidové noviny přinesl s panem PhDr. Janem Eichlerem, CSc. celostránkový rozhovor. Snad tato jeho kompromitace některému z prezidenta Zemana bojkotujících rektorů otevře oči, že obhajují někoho, kdo mluvil o Kaddáfím, ministryní zahraničí Spojených států Riceovou označeného jako znovu objeveného přítele její země, že to byl jeden z nejhorších afrických krutovládců…
“Zbývá ještě dlouhá cesta, kterou musíme ujít, věřím ale, že tato návštěva dokazuje, že USA nemají trvalé nepřátele,” prohlásila Riceová po uvítání na letišti v Tripolisu. “Má návštěva ukázala, kam až dospěly vztahy mezi USA a Libyí, ale je to teprve začátek příběhu, ne jeho konec,” upozornila. Před schůzkou s Kaddáfím jednala Riceová se svým libyjským protějškem Muhammadem Šalghamem. Posuzovali spolu možnosti spolupráce, především v otázce vývozu libyjské ropy a v otázce Libyjců studujících v USA. Pokrytci nebo lháři? Obojí…
Mám známou novinářku z Kamerunu, která napsala: „Podívejte se, je to opět evropský pohled. Z pohledu mnoha Afričanů měli obyvatelé Libye za Kaddáfího bezplatné školství a zdravotnictví, studovali v zahraničí, těšili se i řadě jiných sociálních výhod. O tom se obyvatelům mnoha dalších afrických zemí může jen zdát. Ano, Kaddáfí protěžoval svůj klan, byl diktátor, ale podle mého názoru dělal pro své lidi víc než jakýkoliv jiný diktátor na světě. Za Kaddáfího měla Libye nejméně uprchlíků z celé Afriky. Pokud se dopouštěl zločinů, proč ho velmoci neodstranily dříve? Podle mého názoru se velmocem opravdu znelíbil až v době, kdy začal prosazovat větší ekonomickou nezávislost Afriky, snažil se, aby z afrického bohatství profitovali víc samotní Afričané, a nikoliv cizinci…“
Mým čtenářům a panu Eichlerovi věnuji následující fakta pro oživení jejich paměti; v době, kdy Kaddáfí přebíral v roce 1969 vládu nad Libyí, patřila patřil tento stát k nejchudším zemím světa, ale v roce 2011 už měla jako nejbohatší africká země nejnižší podíl obyvatel žijících v chudobě z celé Afriky. Během jeho vlády stoupla gramotnost z 10 na 88 procent. Vytvořil zdravotnickou síť na dobré úrovni. Průměrný věk dožití byl za vlády tohoto zločinného krutovládce nejvyšší na africkém kontinentu – muži 75 let, ženy 80 let; tedy vyšší než v České republice. Veřejný dluh byl druhý nejnižší na světě. V roce 2002 stál u zrodu Africké unie, jejíž snahou je postupná integrace afrických zemí.
Doc. Dr. et Ing. Jiří Fajta, Ph.D…
Na summitu v Addis Abebě v únoru 2009, kde byl zvolen jejím předsedou, se vyjádřil pro projekt Spojených států afrických, což se samozřejmě zemím těžícím z africké chudoby moc nelíbilo. Navíc měla Libyjská centrální banka, pod přímou Kaddáfího kontrolou, téměř 144 tun zlata. Libye tak byla mezi 25 zeměmi světa s největší zásobou drahého kovu za 6,5 miliardy USD. Můžeme se potom divit, že libyjské obyvatelstvo mělo nejvyšší životní úroveň v Africe? Že produkovalo nejvíc ropy na černém kontinentu? A že HDP na obyvatele činilo přes 16 600 USD. A pokud jde o oficiální „Index lidského rozvoje“, který je průměrem tří indexů: indexu očekávané délky života, indexu vzdělání a indexu HDP (statistiku zpracovává každoročně OSN), a který nejlépe charakterizuje kvalitu života obyvatelstva, byla Libye v roce 2010, jako vedoucí africká země na 53. místě na světě, další africký stát byl Tunis až osmdesátý první. Ten, jenž předpověděl stěhování národů, se nechtěl dělit o ropu a zlato a musel být umučen
Libye prostě je, vlastně do bombardování byla, nejúspěšnějším africkým státem. Vzpomínky na minulost; měsíční podpora v nezaměstnanosti $ 730, měsíční plat zdravotní sestry $ 1.000, příspěvek při narození dítěte $ 7.000, nevratná dotace státu na získání bytu pro novomanžele $ 64.000, cena benzínu $ 0,14/ liter. Bezplatné je zdravotní péče, školní vzdělání, nájemné neexistuje, platby za energie v domácnosti se neúčtují, až polovinu ceny automobilu dotuje stát, alkohol se neprodává… Co z toho zbylo dnes? Jen země chaosu a násilí… USA k tomu stačilo je pár let; prostě země amerického snu a neomezených možností. Hlavně že bylo co krást a jak ožebračovat africké země…
Pokud to všechno pan Eichler neví, je to smutný příběh o tom, kdo u nás vlastní profesorský titul, pokud to však ví a dělá, že to tak není, je děs a nestydatost, že může podat žalobu na prezidenta Zemana, Počátkem roku 2015 se totiž našli lidé, kteří podepisovali petice, aby byl Zeman odvolán, jelikož není pro ně symbolem hlavy státu, když nechce podepisovat jmenování nových profesorů. Primitivní akt, ale zákonný. Takové je české právo. A jaké důvody prezidenta republiky vedly k odmítnutí jmenovat hned tři profesory? Zopakujme si důvody zbývajících dvou:
Doc. RNDr. Ivan Ošťádal, CSc…
V případě doc. Dr. et Ing. Jiřího Fajta, Ph.D. jde o informace týkající se návrhu na vyplácení odměn z komerční sféry generálnímu řediteli Národní galerie, tj. doc. Fajtovi. V kauze doc. RNDr. Ivana Ošťádala, CSc. jde o informace týkající se evidence „Agent“ u Státní bezpečnosti. Svazek, včetně vázacího aktu, se zachoval. Dále jde o poskytnutí adresy, v 80. letech, jako „krycí“ pro zasílání korespondence pro Státní bezpečnost ze zahraničí… Kde prezident přišel na tak důvěrné informace, má se snad kandidát na profesora bát, že se mu někdo bude hrabat v minulosti? Copak je to za podivnou argumentaci, zvláště od osob, kteří v případě některých funkcí trvají u jiných osob na lustraci?
Jak prý prezident Zeman přišel k informacím z minulosti zmíněných kandidátů profesur? Ach, jak oprávněné rozhořčení jedné z již schválených a prezidentem jmenovaných profesorek. Jaké naši rebelující rektoři vychovávají studenty, když ČT učinila anketu pro pořad “168 hodin” mezi studenty před čtyřmi vysokými školami, kdy jim byla položena banální otázka: Co je to 17. listopad; a tihle mladí lidé většinou neměli ponětí, o co jde… To si má jmenováním takových profesorů dělat ostudu i hlava státu…? http://www.rukojmi.cz/clanky/596-vysokoskolak-zn-civava-co-je-17-listopad-nemam-poneti-ze-by-zalozeni-csr
Když však jde třeba o agenta Bureše, nikoho ani nenapadne, že je dehonestován člověk kvůli údajné spolupráce s StB? Každý, kdo kandiduje na cokoli, musí prostě v našem protiprávním systému počítat s tím, že pro jeho kádrování je alfou a omegou členství v KSČ, v Hitlerjugend, Waffen SS, KGB, Stasi a podobně. To není hrabání v minulosti? Mistrem v tomto hrabání je třeba Jaromír Štětina, Miroslava Němcová, Miroslav Kalousek a houf dalších. Jak někdo může říct, že komise schvalující profesory je dána zákonem, proti němuž nemá co namítat ani prezident? StB – Sacher
V parlamentním systému, když prý prezident jmenování podepisuje, tak jakoby v podobě notáře potvrzuje, že nedošlo k žádnému pochybení, takže má odpovědnost za správnost údajů, proto odmítá podpis, když zjistí podezřelá fakta. Proč je nemůže podepsat ministr školství; je snad ministr méně důvěryhodná osoba? Zároveň je to údajně vyjádření úcty k akademickým svobodám a vzdělání… Nyní je vše u soudu; trochu tedy “profesorské jmenovací techniky”; budoucí profesor musí před pětičlennou hodnotící komisí složenou z profesorů, docentů a dalších významných představitel daného vědního oboru. Tuto komisi navrhuje a schvaluje vědecká rada příslušné vysoké školy (fakulty, univerzity), jejím předsedou musí být profesor a nejméně tři její členové musí být odborníci z jiného pracoviště, než z vysoké školy, na které se jmenovací profesorské řízení koná.
Hodnotitelská komise však posuzuje pouze odbornost, nikoli morální profil uchazeče a jeho chování na veřejnosti; na některých vysokých školách se zřejmě tyto záležitosti neřeší a je jim to jedno; nezjišťuje, zda některými svými postoji či výroky nesnížil uchazeč autoritu akademického pracovníka či vysoké školy, zda nepropaguje názory neslučitelné s principy demokratické společnosti, nebyl trestně či kázeňsky řešen či dokonce soudně potrestán. To vše jim navíc zaštiťuje zákon, tak jaképak saky paky…?
Podle § 73 a 74 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách; jestliže kandidát tímto řízením projde úspěšně, vědecká rada prostřednictvím ministra školství navrhne prezidentovi republiky aby jej pro daný obor profesorem jmenoval. Jde přitom podle čl. 63 odst. 2–4 Ústavy o rozhodnutí prezidenta republiky, které ke své platnosti potřebuje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády a za které nese odpovědnost vláda… http://cs.wikipedia.org/wiki/Profesor
Ke podpisovým profesorským kompetencím prezidenta Zemana se vyjádřil rovněž prof. Václav Bělohradský, který křtil moji knížku “Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi”. Tento přednášející v italském Terstu politickou sociologii mj. řekl: “Prezident zvolený v referendu nemůže nikdy být jen “ceremoniářem”; kdo chtěl “prezidenta ceremoniáře”, měl zabránit jeho přímé volbě… V habsburské říši byli významní profesoři často jmenováni dvorními rady, ale třeba Masaryk čekal na jmenování císařem pánem třináct let, pořád totiž na něj docházely stížnosti a navíc byl nekatolík – tedy velká překážka…”
Jmenování dalších nových profesorů je tedy ohroženo. Zatímco Martin C. Putna, známý svým transparentem, na němž zdraví coby “katolická buzna”, se dekretu po podpisu prezidenta nakonec dočkal, ale dekret poté dostal “jen” z rukou tehdejšího ministra školství Petra Fialy. Jeho dočasný nástupce v čele resortu Dalibor Štys navrhl vládě tzv. prezidentskou novelu vysokoškolského zákona, která by přenesla kompetenci jmenovat univerzitní profesory z prezidenta republiky na ministra školství a prosadit ji třeba i formou zákonného opatření Senátu.
Inu, kdo chce prezidenta bít, vždycky si rektoři nějaký ten soud najdou…
