Evropská invaze v dějinném kontextu

Pavel Omelka
13. 11. 2015
Od začátku tzv. uprchlické krize se objevují články, které se snaží srovnat dnešní dění s nějakou situací, která se již kdysi odehrála a nějakým způsobem ji do kontextu těchto dějinných událostí subsumovat. Dnešní události se srovnávají se zánikem Říše Římské, s rokem 1938 a někdy dokonce i s rokem 1968.


Myslím, že pokud budeme vnímat současnost ne v kontextu našich dějin, ale v kontextu dějin Evropy, tak tvrzení o tom, že se opakuje pád Říma, sice obstojí, nicméně jsme příliš daleko v dějinách.Chceme-li, dnešní události dějinně zařadit, pak je mi to velice líto, ale musíme zabrousit do roku 1936 a bude nás z toho mrazit v zádech.

Večer 6.března 1936 v 20 hodin 30 minut oznamuje Harasová kancelář, že členové diplomatického sboru v Berlíně jsou na zítřek pozvání na Wilhelmstrasse, kde se jim má dostat důležitého sdělení v souvislosti s locarnskými dohodami. Nicméně v noci ze 6. na 7.března Hitler stále ještě váhá. Konečně na úsvitu 7.března zvolá: „Francie je uprostřed volebního období rozdělena, rozervána stranickými boji. Francie bude sice protestovat, ale bez pomoci Velké Británie nebude jednat. Kupředu!!!“ A Hitler je rozhodnut. O dvě hodiny později vstupují německé jednotky do Porýní. Zmatek, dezorganizace, roty nevědí, kde jsou jejich prapory, prapory nevědí, kde jsou jejich pluky. Rozmístění vojsk není připraveno. Pěchota nedostala jedinou patronu, dělostřelectvo jediný náboj. Letadla jsou vybavená kulomety, ale nemají na palubě žádné střelivo. Führer má přeci jenom obavy, proto vydá rozkaz, aby jednotky nezabíraly kasárna. Zůstanou v polních táborech v okolí měst pro případ možných komplikací. Hitler se snaží předejít mezinárodní ohlas, aby usnadnil Velké Británii „vyčkávací“ postoj, pospíšil si s prohlášením „Ozbrojené síly v Porýní se nadlouho nebudou zvyšovat.“

Stanley Baldwin – (1867 – 1947), britský konzervativní politik, v letech 1935-1937 ministerský předseda (rovněž již dříve ve dvacátých letech)

P.E.Fladin – (1889 – 1958), francouzský ministerský předseda v roce 1935. Ve Francii v březnu 1936 probíhaly volby, v kterých v dubnu 1936 zvítězila Lidová fronta.

V Paříži od 9 hodin ráno zasedá na ministerstvu vnitra ministerská rada. Předseda pan Albert Sarraut. Po jeho boku je Fladin, Paul-Boncour, tři ministři národní obrany a Georges Mandel, tehdy ministr spojů. Georges Mandel povídá: „ Jde o to, abychom věděli, budeme-li považovat porušení rýnské hranice za válečný akt; odpovíme-li úderem na úder, nebo budeme-li formulovat právnické protesty. Můžete mi na to odpovědět?“

Od 10 hodin kameloti pobíhají po ulicích a vykřikují: Německé jednotky vstupují do Porýní!“ Paříží proletí vlna paniky: „Znamená to mobilizaci?“ ptá se každý. Všechno je lepší než válka, protože jakákoliv válka znamená nyní v Evropě konec našeho kapitalistického systému! Kam to spějeme?“ odpovídají představitelé podnikatelských kruhů.

V Londýně se snaží všechny britské listy včetně protinacistických jako News Chronické a Daily Herold führerová počínání ospravedlnit. Vkládají do tučných titulků úzkostnou úvahu jednoho bankéře ze City, kterou řekl jednomu z našich diplomatů: „jen aby se některý francouzský poručík nedopustil na hranicích nějaké neopatrnosti!“

Ostatně již ve 14 hodin telefonuje Baldwin Fladinovi: „Dopustili byste se závažné chyby, kdybyste podnikli nějaké akce dříve, než je projednáte s námi, účastníky locarnských dohod. Britská vláda naléhavě žádá Francii, aby neučinila rozhodnutí, které by mohlo ohrozit jednání příští schůze účastníků Locarna v Paříži 10.března.“ začíná politika vyčkávání. Tisk ji hlásá docela otevřeně. Druhého dne ráno – 8 .března – zasedá v Elysejském paláci znovu ministerská rada. „Vyhlásíte-li mobilizaci, poškodíte tím morální stav armády, protože víte dobře, že nic nepodniknete,“ říká ministr války, generál Maurin, maje na mysli intervenci. ˟

Všichni asi víme, jak to nakonec dopadlo. Hitler bez jediného výstřelu obsadil Porýní. V tom okamžiku se ještě dalo něco dělat a Československo a kupodivu i Polsko volalo po nutné akci. Dohodové mocnosti projevily naprostou schopnost se nedohodnout a následky si neseme dodnes. Tehdejší neschopnost Beneše a vlády pochopit, že nám nikdo z dohodových mocností nepomůže, nás dovedla až k onomu březnu 1939. A Hitler opět ušetřil spoustu střeliva.

Je rok 2015, Evropou se hrne bez jediného výstřelu invazní armáda, paralyzuje silniční a železniční komunikace, ochromuje infrastrukturu, zaměstnává silové složky států, vyřadila z činnosti válečné lodě a dohodové mocnosti pod hlavičkou nové firmy, nyní EU, objevily, že vzácná schopnost se nedohodnout zůstala zachována dodnes. Je dějinnou shodou náhod, že stejně jako tehdy není v řídících strukturách osobnost, která je schopna dohlédnout konce své nečinnosti a míra entropie den ode dne narůstá (Kdo trochu rozumí fyzice, asi chápe, co to znamená). Prostě nejsou osobnosti. Máme jen aktivisty, feministky, ombucmanky, performery a spoustu dalších užitečných lidí, co spolu komunikují a vůbec hodně mluví. Neschopnou personální politikou a zničením evropského školství Evropa přišla o řídící kádry. Nikdo nikomu nepomůže. A nenechme se mýlit, zemím na periférii EU už vůbec ne. Jsme v tom sami. Šiklová a Štětina to nezachrání. Jaká to změna…

To bychom měli dějiny v Evropském kontextu, ale jak je to s námi? Všude se opakuje, že kvóty jsou nový Mnichov. Je potřeba se zamyslet sami nad sebou a pochopit, že dějinné souvislosti takových událostí si neseme s sebou již přes tisíc let. Ne, nezačalo to Mnichovem, nenechme se obalamutit.

Teď mě půlka národa ukamenuje, ale přenesme se do let okolo roku 900 n.l. U nás vládnou Přemyslovci a konkrétně v tomto období Václav. Panovník tolik protěžovaný zejména církví, pro jeho humanismus a nám po staletí dávaný za vzor pro jeho politiku vůči našemu sousedu. Po staletí se nám snaží vnutit myšlenku, že na západ od nás je někdo, kdo nám poskytne ochranu a za tuto ochranu je třeba platit. Ano, byl to právě Václav, který se zavázal saskému Jindřichu I. Ptáčníkovi, uznal jeho právo suveréna, uvolil se odvádět poplatek míru, oněch proslulých 120 volů a 500 hřiven stříbra ročně. Ano, tady někde to možná všechno začalo, pokračovalo Bílou horou a přes Mnichov 1938 se to na nás valí dnes. Jiný Václav podkopal o tisíc let později zbytky naší státnosti a druhý Václav zbytky naší ekonomiky. Někdo fundovaný, třeba z Ústavu pro falšování dějin (ÚSTR), by měl objektivně posoudit historický význam jména Václav pro chod našich dějin.

A teď jsme u toho. Možná se mýlím, ale dnes jsme úplně v prdeli, jako nikdy v dějinách. Přežili jsme Václava, Branibory, Habsburky, války, dva Václavy, ale invazi cizích nájezdníku takhle už přežít nelze. Máme možná pár let, spíše měsíců, abychom našli nového Boleslava. Ano, Boleslava, toho co sice odstranil svého bratra, ale pro naši státnost udělal víc, než tři Václavové dohromady. Pochopil, že můžeme být i pro silnějšího souseda rovnocenný partner. Nemusíme odvádět nějaký stupidní poplatek míru, přijímat kvóty, zavádět uprchlickou daň. Můžeme a vlastně již musíme zapomenout na celou naší předposr…st a začít se chovat jako partneři našich sousedů, ne jako vazalové. Ještě máme čas a možnost se bránit. Ještě je čas se připravit a postavit se asi jako poslední k obraně toho, co zůstane z Evropy. Je jen otázka času, kdy budou invazní síly plně vyzbrojeny. Pak nám plot na hranicích proti tankům a letectvu Evropského chalifátu nepomůže. Myslíte si, že přeháním? Vzpomeňte si na ten rok 1936.

˟ (Zdroj: G.Tabouisová, Předehra k tragédii, Praha 1967, str.265-237)