napsal Leo K.
30.11.2015 Kosa zostra čili vlkovobloguje.wordpress.com
Polistopadový systém se už krátce po svém vzniku inspiroval antikomunismem. Byl vhodnou Klausovou strategií, která sloužila k omezování manévrovacího prostoru levicových stran a k volební mobilizaci voličů nelevicových stran. Ve volbách byl totiž klíčovým obrazem, takový, který mobilizuje k boji, obraz nepřítele.
Přestože je antikomunismus verbálně zaměřen proti komunistické straně, ve skutečnosti byl vždy zaměřen proti ČSSD. Vyhovoval jako vysvětlení všech následných dějů a proto se s ním levice potýká i dnes po dvaceti šesti letech.
Některé motivy prvních polistopadových vlád se však stejně dostaly na světlo jakoby nechtíc a nastal zvláštní jev. Šokující rozhovor expremiéra Jana Stráského v Hospodářských novinách z 8. března 2013 ponechala téměř všechna média, a samozřejmě i politická scéna, bez povšimnutí.
Jeden z nejbližších spolupracovníků Václava Klause po více než dvaceti letech přiznal, že Klausova ekonomická reforma byla ve skutečnosti cílevědomě prováděným rozkradením českého hospodářství. Kuponovou privatizaci Jan Stráský popsal jako cestu k urychlení zbohatnutí některých, tak aby si mohli další rozprodávaný státní majetek koupit. A pokud jde o to kradení:
„Ano, jedna cesta, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást. A cesty, jak lidi nechat zbohatnout, jsme hledali“.
Jan Stráský přesně popisuje těžko pochopitelnou nevzdělanost, chtivost moci, totální nezodpovědnost a ideologickou slepotu, s jakou se k odstátnění vlastnictví v tomto „mozkovém trustu ODS“ přistupovalo.
Původní článek Hospodářských novin je pouze v placené verzi, proto odkazuji na vyjádření V. Klause. http://ekonom.ihned.cz/c1-59625690-s-vyroky-straskeho-zasadne-nesouhlasim
Tomáš Ježek to potom poněkud upravil: K největším zpronevěrám a vyvádění majetku, podle někdejšího federálního ministra z let 1990 až 1992, došlo až v momentě, kdy se začalo s akciemi obchodovat.
„Zakladatelé investičních a privatizačních fondů se k majetku, který byl těch fondů, chovali jako ke svému vlastnímu, jako by jim patřil,“
vzpomínal Ježek. Bylo tak prý porušeno základní pravidlo, že majetek správců musí být oddělen od majetku spravovaného.
„Rozkrádán byl až soukromý majetek. Manažeři investičních privatizačních fondů vyváděli z jiných fondů a podniků, které již byly privatizovány, majetek ve svůj vlastní prospěch. To byly ty krádeže, ale to už nebyl státní majetek.“
Základní průšvih privatizace byl v tom, že ji Klaus nechal pět let bez dozoru. Zda v tom byl úmysl se už asi nikdy nedovíme. Tak se národ kuponových kapitalistů najednou ocitl místo ve znamení svobody, ve znamení ekonomické tísně, útlaku a pocitu bezmoci. Vzletné řeči z bohaté Prahy začaly čím dál víc dráždit lidi v chudších regionech, když pochopili, že jejich problémy nikoho nezajímají. A bylo jen otázkou času, kdy se této karty někdo chopí a začne k lidem mluvit jejich jazykem. Výsledky dnes vidíme všude kolem sebe. Antikomunismus, pod jehož vlajkou se spěchalo na západ, našel svůj paradoxní konec v označení Bruselu a západních států vůbec, za příliš socialistické a falešně solidární, a tak nezbývá než budovat pravý kapitalismus v jedné zemi. Když se na západě nepoučili, je to jejich chyba – my si svůj můžeme vybudovat sami. Stačí prý, když si uvědomíme, že dvacet šest let mrtvý nepřítel nespí, ale stále útočí – tentokrát ovšem ze západu v podobě kvót a také v podobě islámu, který přebírá roli „totalitního“ strašáka. Hloupost odrazuje a vede často přesně k tomu, proti čemu brojí.
Když se člověk setká s projevy soudobého omezeneckého antikomunismu, má skoro chuť stát se komunistou.
Deziluze mas vždy hrozí sociálním výbuchem a proto je na místě potřeba najít nového nepřítele. Vždyť platí divide et impera, což je ovšem třeba přeložit jako rozeštvi a ovládej. Po definitivní porážce všeho socialistického a vybudování kapitalistické společnosti se všemi výdobytky, k nimž patří masové bezdomovectví, pracující chudina a ghetta, je agresivní nacionalismus šancí sluhů, jak se udržet v čase ohrožení. Volání po utužování již dost antisociálního systému, stejně jako další rozdělování a střežení těch dole je logickým pokračováním antikomunismu jinými prostředky. Jde o pokračování třídní války bohatých proti chudým, kdy je označen nepřítel, který nepatří do společnosti a sociální dno je zase jednou vytěsněno úplně mimo náš obzor. Dějiny prý se opakují, co se nejprve jeví jako tragédie, je při opakování fraškou. Mě to tak nepřipadá. Vybraná společnost, kterou na začátku stvořil V. Klaus a spol. a která se postupem času vydělila sice mimo dohled společnosti, ale ponechala si v ní, prostřednictvím svého disponibilního majetku, rozhodující slovo, diktuje svým ochotným sluhům stále stejnou strategii a stále úspěšnou. Nač také měnit něco, co je úspěšné?
A tak jednou jsou to komunisté, podruhé Cikáni Rómové, jindy jsou pojmenováni jako nepřizpůsobiví, ve vhodnou chvíli lze zacílit na eurohujery či na „prasata, která nevolí Knížete“(Hřebejk) a teď jsou „in“ lidé, kterým nevadí islám. A tragédií, jak jí rozumím já, je, že se vždy najde nezanedbatelná část společnosti skákající na stále stejný špek. Skeptikům, kteří operují souvislostmi s uprchlickou vlnou, se sebezničující politikou Bruselu neodporují. Mají pravdu. Ale nelze nevidět, že kdyby tu vzniklo jakékoliv hnutí, které by ostrakizovalo judaismus, už by dávno byli jeho aktivní představitelé ve vazební věznici a chystal by se odstrašující proces s použitím § 355 tr. zákona. Že tomu tak není u hnutí, které ostrakizuje islám, vypovídá o vládě a jejich loutkovodičích možná víc než by si přáli.
Předchozí odstavec konstatuje existující stav. Nevypovídá o mých preferencích, což je častou projekcí totalitních představ: „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“ Ano, jednotu potřebuje totalita. Tam, kde je přirozená rozdílnost, nelze dosáhnout 99,99% souhlasu. Dosáhnout vždy konsensu, tedy shody všech, by byl sice ten nejspravedlivější způsob. avšak čekat než se zkonsolidují zájmy všech členů společnosti, může být nekonečné a rozhodování tak ztrácí efektivitu. Princip majority však v žádném případě neznamená, že ta část lidu či společnosti, která není součástí většiny, zcela většině podléhá. Opak je pravdou. Menšina respektuje hlas většiny, ale její hlas musí být slyšen. Skutečná demokracie se projevuje tím, že jejich práv musí být dbáno s naprosto stejnou intenzitou, jako u většiny, neboť i oni byli původně svobodnými jedinci, kteří dobrovolně vytvořili společnost a část své suverenity si ponechali. Tvrzení, že se menšina vždy a za všech okolností musí podřídit většině je tedy nesprávné. Princip majority nemá vést k nesprávnému přesvědčení, že lid je jakýsi homogenní odindividualizovaný útvar, který funguje jen jako celek. Jakmile lid funguje jako celek, věc zavání totalitou a totalita s vypjatým nacionalismem a motivována obrazem nepřítele je vždy hra s fašismem. Hra s kartou nepřítele, který za vše může.
Dalším pseudo–argumentem je obrana Evropských hodnot. Operuje se křesťanským dědictvím, o kterém má ovšem převážně sekulární obyvatelstvo značně mlhavou představu. Především je třeba říct, že křesťanské dědictví není obrazem Bible, ale jenom jedné její části, zvané příhodně Nový zákon. To proto, aby se odlišila od části zvané Tóra (Zákon). Nový zákon je skutečně pozoruhodným dílem, který odráží i antickou kulturu na hony vzdálenou od kultury semitských kmenů žijících v prostředí orientálních despocií Předního východu. V duchu naprostého odevzdání se, jak nám ukazuje islám. Jako pacifický ateista jsem v roce 2013 protestoval, když tehdejší doktorant Jan Špaček začal na populárně vědeckém serveru Osel uveřejňovat seriál Historie Boha ostře zaměřený proti věřícím spoluobčanům. Ale dnes jsem mu dodatečně vděčen. Protože Jan Špaček rozumí věroučné Bibli jako Martin Konvička Koránu, tak spočítal Hospodinovi fauly a došel k číslu 371186 lidí, které Izraelský Hospodin zabil přímo aniž by tam byla zahrnuta Potopa, Sodoma a Gomora a egyptští prvorozenci! http://www.osel.cz/7240-biblicke-nasili.html
Proti takové ohromující statistice se i pan Konvička jeví jako amatér. Ostatně ani Blok proti islámu není jeho vynálezem. Měl hotový vzor v EDL (English Defence League), viz http://www.theguardian.com/uk-news/2013/sep/06/edl-tower-hamlets-counter-demonstration stačilo jenom trochu přizpůsobit českým podmínkám.
Ale vraťme se ke křesťanskému dědictví. Nový zákon sepsalo několik autorů z nichž nade všechny vyniká postava Pavla z Tarsu, židovského (ale hlavně helénského) vzdělance, jehož učení nepostrádalo nic ze současných antických filosofických škol. Znal stoiu (jeden čas byla živá domněnka, že známý stoik Lucius Annaeus Seneca byl křesťan protože je známo že Senecův bratr Gallio se v Korintu zastal sv. Pavla) i novoplatonismus, ale jeho křesťanství se otevřelo všem. To byl rozdíl od antické výlučnosti. Jeho křesťanství je inspirováno postavou Ježíše, promluvami a jeho skutky. Tím se výrazně liší od muslimskému Koránu, který je deklarován jako zapsané Boží slovo, slovo od slova. Proto se křesťanství v průběhu staletí mohlo proměňovat, kdežto Korán zůstal stejný. Křesťan se mohl ptát, v islámu je otázka bezpředmětná: „Bůh to tak řekl“ Křesťanské dědictví Evropy v proměně staletí se podařilo vyjádřit třemi slovy:
Liberté, égalité, fraternité. Česky volnost, rovnost, bratrství. To je to skutečné antické a křesťanské dědictví, na které se kde kdo odvolává a jehož význam překrucuje a zatemňuje. Dnes totiž vykládáme pojem volnost jako svobodu a bratrství jako solidaritu. Poznání, že člověk se prostě musí rozhodovat, ať chce či nechce, (a je tedy odsouzen ke svobodě jak později říkal Jean-Paul Sartre) vedlo roku 1948 ke vzniku Všeobecné deklarace lidských práv OSN. Musí-li se však rozhodovat za cenu své osobní svobody, je evidentní, že jde pouze o formální krasořeč, deklaraci bez právních důsledků, která má omluvit známé přísloví o vlku a koze. Už německý sociolog G. Simmel si povzdechl:
„Naše doba je vcelku jistě svobodnější než kterákoli dřívější, a přece mám z této svobody tak malou radost.“
Dvacáté století s fašismem a komunismem oživilo zájem o politickou svobodu jako nutnou podmínku dobré vlády, ale vládnoucí „elity“ taktně zatajily tu základní podmínku svobody vůle. NEZÁVISLÉ rozhodování ve smyslu antického dědictví, které je možné pouze tehdy, není-li ten, kdo se rozhoduje na výroku jakkoliv (v dnešní době hlavně existenčně) závislý.
O rovnosti se raději vůbec nemluví – a když už, tak jenom a hodně hlasitě jako o rovnosti před zákonem. V tomto případě se rovností rozumí rovnost člověka a státu před zákonem takovým způsobem, aby nebylo rozlišováno mezi lidmi skrze jejich ekonomický či společenský status, věk, pohlaví, etnickou příslušnost a další diskriminační měřítka.
Krásná deklarace, která ale zcela opomíjí, že rovnost před zákonem je zásadně porušena už nerovností majetkovou. Kdo má více majetku, může mít lepšího advokáta, „lepšího“ soudce, „lepšího“ prokurátora. Pardon, „lepšího“ státního zástupce. Říká se, že existuje sedm základních předpokladů, má-li se člověk obrátit na soud: správný případ, správný advokát, správné důkazy, správní svědci, správný soudce, správná porota a správné štěstí. Peníze dělají divy!
U nás je princip rovnosti ukotven v Listině základních práv a svobody, viz Hlava 1 Článek 1 Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
MUDr. Boris Šťastný (až do srpna 2013 ODS) to však okamžitě popřel v návrhu doprovodného usnesení k vydání zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací:
„Jsme vedeni přesvědčením, že lidská odlišnost je přirozenou a ničím a nikým nevymýtitelnou součástí lidského bytí, součástí, která doprovází lidstvo od samého počátku existence a bude lidstvo provázet až do jeho zániku. Jsme vedeni přesvědčením, že přirozené rozdíly mezi lidmi a vzájemné vztahy s nimi související nemůže žádný zákon uměle odstranit.“
Citované znění se na internetu zachovalo, ale nelze ho doložit původním odkazem http://www.diskriminace.cz/dt-zakon/podane_pozmenovaci_navrhy.doc
protože doménu diskriminace.cz vlastník uvolnil k prodeji. Před takovým velikánem se musí červenat i Deklarace nezávislosti USA. kde se praví:
„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni svým stvořitelem jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svou oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou, že kdykoli počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit…“
V některých státech se dokonce rovnost pokrytecky deklaruje jako zásada stejného startu, zásada stejných možností. Takže rovnost se praktikuje tak, jak říká staré přísloví:
Zákon ve své majestátní rovnosti zakazuje chudým, stejně jako bohatým, spát pod mosty, žebrat na ulicích a krást chleba.
Lukáš Senft v Deníku Referendum proto říká:
Jsme podivná civilizace, která odmítá řádně platit zaměstnancům, protože „na to teď prostě nejsou finance“, ale zároveň produkujeme chipsy s příchutí chobotnice. Úzkostlivě podporujeme jakoukoli firmu na úkor jakéhokoliv zaměstnance. Ale proč vlastně? Etapy vychvalovaného ekonomického růstu přece nepřinášejí důstojnější život občanům – většinou jen přibude zbytečných výrobků a příchutí smažených brambůrků. Jak se tedy prolomit z naší situace? Pro začátek je třeba učinit několik kroků:
* Navýšit minimální mzdu a zároveň zkrátit pracovní dobu.
* Přísně zdanit nadnárodní firmy a korporace a hlídat úniky do daňových rájů.
* Zavést nepodmíněný základní příjem, který by každému poskytoval záchrannou síť před osidly lichvy a chudoby (financí pro tento krok by bylo dostatek při důsledném nastavení daně pro zmíněné globální koncerny).
* Štědřeji odměňovat veřejně prospěšná povolání. Zdravotní sestry a lékaři nebo například učitelé a sociální pracovníci vykonávají nezbytné služby za almužnu, která jejich postavení paradoxně cejchuje jako zahanbující – tolik Lukáš Senft.
Podle mého skromného mínění by postačil druhý a třetí bod. Zvláště třetí bod by znamenal úplnou revoluci, protože by poprvé v dějinách lidstva srovnal nabídku a poptávku na trhu práce. Lze jenom spekulovat, co by to udělalo s ohodnocením práce, ale určitě by nebylo třeba takových institutů jakým je např. minimální mzda. Rovnost, jinými slovy sociální spravedlnost je klíčovým pojmem. Věděl to už Napoleon, když řekl:
„Lidé nechtějí svobodu, chtějí rovnost.”
Právě rovnost je klíčem, který otevírá dobře utajená vrátka k řešení nepravostí ve společnosti. Vnímáme nerovnost a pokoušíme se jí řešit sbíráním víček aby byla nějakým zázrakem či jinou charitativní akcí zaplacena operace postiženého dítěte a posloucháme řeči, že „i za komunistů si školní děti platily obědy,“ zatímco soud otevřel kauzu firmy Oleo Chemical, ve které čelí žalobě podnikatel Ivo Rittig obviněný z krácení daně, zpronevěry a legalizace výnosu trestné činnosti. Pronásleduje mě myšlenka čím to je, že bohatí v procentuálním vyjádření, kradou více než chudí. Vždyť to nepotřebují!
Proč pro děti neexistuje široká paleta neplacené zájmové činnosti? Proto, abychom mohli vykázat rostoucí statistiku dětských gangů? Aby se ti zbývající vyžívali v počítačových hrách? Před nějakým rokem jsem viděl dokumentární záznam z USA, kde právě tehdejší prezident Bush podepsal nějaký zákon – už si přesně nepamatuji, ale týkal se uvolnění režimu zdravotních pojišťoven. Nějakým zvláštním působením osudu se obrátil na náhodnou ženu, která toho hbitě využila, aby sdělila veřejnosti, že i nyní už má tři pracovní smlouvy denně. Bush nemrknul ani okem, jenom se podivil – tři pracovní smlouvy denně? Ta žena je hrdinka! Správná americká žena! Jakkoliv to byla neetická reakce, obdivuji jeho pohotovost. Občas se mlhavé náznaky řešení mihnou i v naší politice. Vrátím se do roku 1993, kdy Zeman „vykoupal“ republikána Sládka na participativní ekonomice https://www.youtube.com/watch?v=RPwNQLk-4XU
Měl pak v letech 1998 – 2002 možnost vytvořit pro participativní ekonomiku podmínky. Nebýt Pirátů, kterým se daří všude, kde jsou na radnicích, prosazovat alespoň program otevřeného města, participativního rozpočtu – viz
http://www.piratskelisty.cz/clanek-1461-ondrej-profant-na-brnenskem-openaltu
tak nebýt jich, tak si můžeme o participaci přečíst jenom články z jiných zemí. Rovnost je zkrátka to, co nahání politikům strach. A tak přemýšlím jestli absence diskuse o rovnosti, stejně jako absence jakýchkoliv dílčích kroků není vlastně to, co ničí Evropské hodnoty daleko důsledněji než proud uprchlíků, ale byrokratické vedení EU jim bude vděčno za zdůvodnění proč o rovnosti už 220 let jenom sníme. Možná, že se paradoxně díky uprchlíkům vyhneme označení obyčejného fašismu.
