Marek Řezanka
1.11 2015 Literární noviny
Chceme-li porozumět dnešním problémům v naší společnosti, měli bychom se přesunout do 70. let dvacátého století, do doby normalizace. Normalizačním procesem totiž skončila jedna důležitá éra. Éra šedesátých let – období mimořádného kulturního i vzdělanostního vzepětí Československa. Byla nahrazena dobou ponížení, frustrace, rezignace. Namísto duchovního rozvoje se společnost ponořila do ulit individualismu a hlavním hodnotovým motivem se stalo materiální poměřování.
To vše potom plynule vyústilo v devadesátých letech, na něž se vzpomíná jako na roky divoké privatizace a absence důležitých zákonů na ochranu před vážnou hospodářskou kriminalitou.
Možná si ještě vybavíme kauzu lehkých topných olejů, jež zasahovala i mimo naše hranice, například do Maďarska.
Nové hodnoty? Ale no tak…
Jak jsme na tom byli v devadesátých letech s hodnotovým systémem? Československo – jehož vznik jsme si před pár dny připomenuli, se rozpadlo. Česká republika se vydala cestou klausovského kapitalismu, který opovrhuje čímkoli sociálním, který nerozlišuje „čisté peníze od špinavých“, a který pomáhá upevňovat pozici těch, kteří dříve legálně či ilegálně kumulovali finanční zdroje.
Naučili jsme se novému slovu – tunelování – které ale nemá nic společného s prorážením otvorů do kopců a skal.
Prestiž učitelů poklesla k bodu mrazu. Děti se naučily, že hlavní slovo má sponzor školy, tedy bohatý tatínek některého ze spolužáků. Naučily se, že se mohou chovat v podstatě jakkoli a nikdo je nemá k čemu nabádat.
Ono květnaté porevoluční heslo: „Paní učitelko, už nám nemusíte lhát“, jaksi vzalo za své. Dnes vycházejí ze škol žáci a studenti, kteří neznají základní historická fakta a mají nedostateční obecný přehled. Jsou manipulovatelní médii, a jen těžko si na něco mohou vytvořit relevantní názor.
Byly zpřetrhány mezigenerační vazby. Ti starší byli označení za kolaboranty s minulým režimem. Celá generace byla nálepkována jako „totalitní“ s tím, že „mladých je budoucnost“. Kolikrát již zaznělo, že doplácíme na staré, kteří jsou údajně „neflexibilní“ a myslí „postaru“?
Snad si ještě vybavíme nedůstojný klip o „přemlouvání báby“ – jako by senioři neměli právo na svůj politický názor – a měli se snad za něj stydět. Skoro se zdálo, že se zformuje nějaké hnutí pod názvem „Staré tady nechceme“. Toto hnutí by pak šlo ruku v ruce s dalšími podobnými (v imaginární rovině), například „Bezdomovce tady nechceme“. Zajímavé je, že když roste vlna odporu proti bezdomovcům, jež chceme toliko někam zatlačit, abychom se na ně nemuseli dívat a cítit je, neroste odpor proti bezdomovectví. Tedy proti příčinám tohoto neutěšeného stavu.
Byli jsme krmeni opakováním „evangelia“, jak se „máme starat pouze o sebe“ a jak je solidarita „fuj“. Z pohledu mocných to bylo pochopitelné. Není nad rozdělenou až atomizovanou společnost, kde jedni nejsou schopni podržet druhé – a nadnárodní korporace tak mají ráj na zemi. Za přečtení jistě stojí kniha I. Švihlíkové, Jak jsme se stali kolonií. Raději se nedívejme na srovnání naší minimální mzdy se západoevropskými zeměmi. Byl by to tristní pohled.
Nyní se všichni diví, proč je naše společnost individualistická a atomizovaná.
V kapitalismu to již tak chodí, že se první na ráně v případě destrukce sociálního státu ocitají imigranti a etnické menšiny. Na ty asociální politika dopadá přednostně. Též není nic nového, že zbídačení a kriminalita k sobě mají blízko. Zde bych doporučil k přečtení Kellerovu publikaci: Posvícení bezdomovců. Člověk zbavený důstojnosti a domova přestane pěstovat kulturu, ale i hygienické návyky – a nestará se o to, co je či není správné. Pokud nespáchá sebevraždu – stará se o jediné – o přežití. Na vše ostatní zvysoka kašle, jako všichni ostatní kašlou na něho.
Jak vznikaly nové elity…
Aby měl systém své zakonzervované opory, potřeboval, aby si určité elity uzurpovaly výsadní postavení. Proto bylo třeba, aby se nenavazovalo na vzdělanost a kulturnost let šedesátých, ale na kurs normalizační. Devalvováno je i vysokoškolské studium, na které sice dosahuje stále více lidí, jehož kvalita je však diskutabilní. Neklade se důraz na nějaké hledání a přemýšlení, ale na titul, jenž měl být vstupenkou k výnosnému zaměstnání (a to i za cenu zaplacených disertačních prací či koupených zkoušek). Ano měl. Ale ani to již neplatí. Stokrát mohou Svobodní prosazovat školné s tím, že vysokoškoláci pak mají „bezvadný život“, jenže: Kolik vysokoškolských studentů již dnes bere jakoukoli, klidně z hlediska své kvalifikace podřadnou, práci? A kolik jich o žádnou práci nezavadí?
Dávno již studenti nejsou nějakým „morálním hlasem“ společnosti. Ani jím být nemohou, když mají značné vědomostní mezery, především, co se historie týče.
Jak jsem již zmínil, řada učitelů se bojí k něčemu své žáky vést. „Pan učitel“ z povídky Boženy Němcově v podstatě vymizel. Přístup ke vzdělání nemají mít primárně chytří, ale bohatí. To právě školné ještě posílí.
Už na základních školách však můžeme sledovat alarmující trend, kdy se v kolektivu odehrávají malé třídní boje – a kdy jsou některé děti z kolektivu ostatních vyčleňovány, nechovají-li se stádně. To znamená, když nemají značkové oblečení, nenavštěvují kroužky – ani ne tak proto, že by něco uměly – ale že se to nosí – či nemají některé technické vymoženosti.
Jak definujeme „chudáka“?
„Zaslechla jsem, jak dvanáctiletý žák řekl svému spolužákovi – ty jsi tedy chudák bez iPadu“, svěřila se jedna vychovatelka ze základní školy. To není ojedinělý jev. Lidé se posuzují podle toho, co mají, ne podle toho, co umí a jací jsou. Nenazveme chudákem někoho, kdo si nakrade sta miliony a miliardy, protože se nekrade. Ne, ještě k takovým vzhlížíme s obdivem a závistí. Nenazveme chudákem toho, kdo druhému vyšplhá po zádech. Podaří-li se mu to, sklidí náš potlesk. Za chudáka máme toho, kdo prosazuje hodnoty, jež nevedou k zisku – a ještě ho třeba o zisk připraví. Na mysli mám zisk hmotný.
Nezapomínejme na vlády Topolánka a Nečase, kdy se pro řadu lidí zhoršila dostupnost ke kvalitní lékařské péči. Pohled některých doktorů na pacienta je pak zcela tržní, kdy rozlišují dva typy pacientů: ty, kteří na léčbu mají – a ty, kteří nikoli.
Naděje na resuscitaci?
Dokud budeme v zajetí hodnot: „Zisk nade vše“, budeme společností nemocnou. O to více, že mnoho lidí si své sociální postavení a jeho důvody vůbec neuvědomuje. Tito lidé pak často hlasují v přímém rozporu se svými zájmy a nezřídka se ztotožňují s něčím snovým, nereálným. Buď se identifikují s těmi, kdo je ovládají a manipulují jimi, nebo s těmi, kteří jim nabízejí „alternativu“, ovšem jenom naoko, aby ve výsledku byli opět těmi, kteří budou ovládat a manipulovat.
Dokud se nenaučíme sociální solidaritě a nedokážeme se v našem boji za naše společná sociální práva (a to jak uvnitř hranic našeho státu, tak bez ohledu na ně) semknout, budeme společností chorou. Společností, pro niž je hlavní hodnotou „být nahoře a mít moc“ na úkor co nejvíce lidí. Taková společnost ovšem nemá naději na opuštění kapaček a je na nejlepší cestě k exitu. Pokusme se ještě o její resuscitaci.
