130 let od vydání II. dílu Kapitálu a dnešek (2. díl)

Avatar
Původní autoři

Miroslav Tejkl
25. 12. 2015
Druhý díl Kapitálu se zabývá koloběhem, obratem kapitálu a přeměnami forem, které na sebe kapitálová hodnota bere a v třetím oddíle knihy končí modelem reprodukce celkového společenského kapitálu v tzv.  reprodukčních schématech.


Model kapitalismu se soukromými osobami a krytými penězi

V popisovaném modelu dílčí jednotku kapitálu – která technicky vzato mohla existovat i předtím v dřívějších předkapitalistických historických etapách – obklopuje už i prostředí složené z ostatních kapitálových jednotek a dílčí kapitálová jednotka kapitálu závisí na ostatních, aby se zhodnotila a provedla celý svůj koloběh. Tato dominující závislost zhodnocování kapitálové jednotky na ostatních kapitálových jednotkách daná specializovanou výrobou „pro ty ostatní“, je známkou společenské ekonomiky v její první, kapitalistické fázi.

Celkový společenský kapitál závisí na celkových výdajích kapitálových jednotek a v nich najaté pracovní síly a tvoří zvláštní kvalitu. Zde Marx oživil dávno zapomenuté fyziokratické inspirace Ekonomickou tabulkou celkové reprodukce Francoise Quesnaye, ale tuto inspiraci jako nástroj přenesl na vyspělejší z podstaty kapitalistickou éru společenské ekonomiky, kde nejen pouze existuje, ale už výslovně dominuje kapitálový mechanismus (britský marxistický teoretik István Mészáros by možná použil slovo „metabolismus“) soukromého zhodnocování a prvotního (určujícího) rozdělování a zisk se stává dominující formou (čistého) společenského přebytku (nadhodnoty). V dobách Quesnaye v předrevoluční Francii se sice jednalo už o ekonomiku, kde samozásobitelství už ustupovalo ekonomice, která je už společenská, ale ještě tu dominovalo pozemkové vlastnictví nad kapitálem, státem nezdaňovaná renta privilegované aristokracie nad ziskem a třídní dominace dvorní i jiné parazitní šlechty nad sedláky, pachtýři a kapitalisty a vůbec ostatními (i větší sedlák-nájemce půdy najímal pracovní sílu – při žních významně, ale i mimo ně …).

V reprodukčních schématech skupiny soukromých subjektů (včetně dělníků placených soukromými kapitalisty) si navzájem poskytují příležitosti a provádějí realizaci (odběr), bez které by reprodukce nebyla dlouhodoběji možná, protože výrobce vyrábí pro jiné subjekty než je výrobce sám se svoji komunitou. Dalším, ale opět soukromým vlastníkům (a to přírodních zdrojů, pozemků a peněz) se Marx věnuje ve III. díle, ale ve svém modelu reprodukčních schémat s těmito dalšími soukromými vlastníky nepracuje.

Příliš asi neudiví, že nejen v reprodukčních schématech, kde se zřetelně jedná o model, ale i v celé knize Kapitál Marx odhlíží od veřejných rozpočtů a veřejných výdajů. Veřejné rozpočty a stát tu nehrají systémově podstatnou roli a Marx se jich dotýká vždy jen jaksi mimochodem, když si to vynucuje logika spontánně se vyvíjejícího textu – není to předmět a svébytné téma svébytné části díla. Přitom je zajímavé, že ve svém původním pracovním plánu z let 1858 – 1862 Marx počítal s tím, že jeho zamýšlené budoucí životní dílo bude obsahovat také celé části s názvy jako „Stát“, „Zahraniční obchod“ a „Světový trh“ (viz předmluva k prvnímu svazku Teorií o nadhodnotě, SNPL, Praha, str. 8). Nikdo neví, k jakým zobecňujícím závěrům by Marx dospěl, kdyby tento svůj původní plán dodržel …

Penězi (kromě jejich vzniku – viz I. díl Kapitálu) a úvěrem se Marx více zabývá ve III. díle.

V celém svém díle přitom vychází z výrazně historicky odlišné finanční infrastruktury společnosti než je ta dnešní. V Marxových dobách byl peněžní systém méně „státní“ než dnes – velmi významnou roli hrála tehdy směnka (oproti úvěru) a v jen trochu klidnějších a normálnějších dobách dominovalo zlato ale i směnka významné banky ve státě emitující oběživo jako krytí tohoto oběživa. Tedy nikoli nekryté exogenní (konečné) peníze s nuceným oběhem (fiat money, fiat currency) jako je tomu prakticky všude dnes. Přitom krátkodobé a kvalitnější směnky zejména národních bank mohly nakonec krýt oběživo ve větším rozsahu než samo zlato nebo jiný drahý kov. Tak tomu bylo i v případě bouřlivě rostoucí Marxovy vlasti už dlouho před první světovou válkou, kde dostatečně kvalitní a dostatečně krátkodobé (ne delší jak 3 měsíční) směnky německé Říšské banky zajišťovaly dvě třetiny krytí oběživa – kdežto zlato jen jednu třetinu.

Také (endogenní) vznikání peněz „z ničeho“ jako dluh („out of air“) při poskytování úvěrů komerčními bankami, tak typické pro dnešní dobu, mělo jiný (podstatně nižší) řád významu. Role významných bank jako „institucí poslední instance“ nebyla (bez ohledu na už tehdy klíčovou roli úvěru) všeobecná a banky si bez podstoupení přílišného rizika nemohly dovolit tak malé zlomkové rezervy konečné hotovosti jako je to dnes typické a chrlit tolik úvěrů v podobě „peněz jako dluh“ – jako je to dnes běžné a pravděpodobně i nezbytné pro tu současnou reprodukci sociálněekonomického systému velmi pozdního kapitalismu. Dnes už vznikají obrovské potíže, když banka emisního typu – jako například Evropská banka – roli banky poslední instance v dostatečné míře nehraje a nesplňuje.