2. 12. 2015 zdroj
Provokace s útokem na ruský bombardér na syrské obloze, doplněná ve stylu blízkovýchodních teroristických útoků druhou vlnou – útokem oddílů Turkmenů na záchrannou operaci – zjevně kalkulovala s tím, že Moskva odpoví tvrdě, silou a proto nepromyšleně. Právě taková reakce byla očekávána Ankarou i Bílým domem. Taková reakce by umožnila obvinit Moskvu z “podněcování příhraniční epizody” a zmást evropské a severoamerické občany do té míry, že už nebude tak důležité, kdo na koho vystřelí první.
Polemická přestřelka mezi Moskvou a NATO, která by potom následovala, by navždy pohřbila vznikající rusko-francouzské vojenské spojenectví proti DAEŠ, což také bylo hlavním cílem provokace proti ruskému bombardéru.
Odpověď Moskvy následovala, ale vůbec ne taková, jak bylo očekáváno Ankarou a Bílým domem. V řadě téměř obligátních pro podobné situace ekonomických a diplomatických sankcí vypadal jeden krok skoro technicky, bez vlastního politického obsahu.
Ale právě tento krok vyvolal vlnu komentářů a publikací významných politických vydání.
Je možné s jistotou říci, že právě toto “technické” gesto vyvolalo ostrou změnu rétoriky Erdogana, který nyní “lituje toho, co se stalo” a slibuje, že se bude snažit “nedopustit něco takového v budoucnosti.” Vždyť od tohoto okamžiku se z politika, který dělá pro USA a NATO špinavou práci při zadržování Rusů, změnil v dobrodruha, který nadělal problémy vojenské infrastruktuře NATO a tzv. “operaci koalice” v této oblasti na dlouhé roky dopředu.
Jde o dodávku na syrské válčiště nejnovějších systémů S-400 “Triumph”.
Političtí analytici v amerických vydáních okamžitě podotkli, že vlastně vojenská potřeba tohoto kroku nebyla. Rusko má již dlouho u syrských břehů v pohotovosti raketový křižník “Moskva”, který je vyzbrojen námořní verzí S-300 systémů “Fort” (Rif-M). Ke krytí dokonce i masového úderu přímo na leteckou základnu Hmeymim jsou síly křižníku více než dostačující.
Nejen to. Dosah systému “Fort” při změně dislokace křižníku (jak to již řekl generálporučík Sergej Rudskoj, náčelník hlavní operační správy Generálního štábu Ozbrojených sil RF) umožňuje kontrolovat celý prostor turecko-syrského leteckého koridoru.
Erdogan však provedl politickou provokaci vojenskou cestou a obdržel od Putina politickou odpověď také vojenskou cestou.
“Co se stane s ruským pozemním komplexem S-400 po ukončení ruské vojenské operace v Sýrii?” To je hlavní otázka, kterou si navzájem analytici v politických publikacích kladou. A většina z nich se kloní k závěru, že tento komplex, a také ty další, o čemž nikdo nepochybuje, zůstanou v bojové službě, ale už pod kontrolou syrské armády.
Před sestřelením ruského bombardéru poskytovala Moskva Sýrii značnou vojenskou pomoc, ale odmítala dodávat systémy, které jsou s to změnit strategickou rovnováhu v regionu ne ve prospěch NATO.
Formální zákaz tohoto neexistoval, Asad o to žádal mnoho let, od roku 2007, ale Vladimír Putin toto záměrně Sýrii odmítal, a bojoval “svými zbraněmi a ze svého území,” přičemž se snažil nevytvářet napětí pro vzdušné operace tzv. “koalice 69”. Tím konkrétně pozorovatelé vysvětlují použití ruského strategického letectva a raket lodí Kaspické flotily.
Právě tím se vysvětlovalo i riskantní z hlediska možných ztrát mužstva rozhodnutí použít přímo ruské VKS na základně Hmeymim – místo toho, aby tam byla dodána letadla a letištní zabezpečení. Syrská armáda má více než dost zkušených pilotů, kteří jsou vyškoleni k boji právě na Su-24 a Su-34 (a také na stíhačkách krytí Su-27SM) a mohla by snadno provádět tyto úkoly samostatně. Vladimír Putin vzal v úvahu obavy partnerů, jak se tehdy myslelo, pro boj proti chalífátu – především NATO a Turecka jako opěrné země aliance v regionu – a neměl v úmyslu zanechat po operaci nový poměr sil na jižním křídle NATO a v oblasti akcí “koalice 69” až po Afghánistán včetně.
Ale teď budou muset NATO a USA vyvinout hodně úsilí, aby přesvědčily Vladimíra Putina vzít moderní systémy protivzdušné obrany a moderní útočné bombardéry po skončení ruské operace zpět do Ruska a neponechat to vše Asadovi. A jak se zdá, bude muset tvrdě zapracovat právě Recep Erdogan – odsud jeho už v podstatě panické prohlášení, že nad Sýrií (!) sestřelená turecká letadla budou považovány za akt agrese.
Nyní je zřejmé, že NATO akurátně ustupuje stranou a nechává Recepa Erdogana samotného řešit problém, který způsobil celému bloku. Není náhodou, že Pentagon ve včerejším prohlášení (článek byl zveřejněn 30.listopadu, poznámka překladatelky) podruhé změnil svůj postoj k incidentu s ruským bombardérem, znovu se vrátil k verzi původních prohlášení – Američané nemají údaje, které by potvrdily, že ruské letadlo přeletělo přes území Turecka.
Diplomatické nástroje vlivu na Rusko USA a NATO nemají – odmítnutí dodávky moderních systémů protivzdušné obrany a úderných letounů do Sýrie a Íránu bylo prostě spojeneckým gestem Moskvy. Neexistují žádné mezinárodní dokumenty, které by Rusko v tomto rozhodnutí omezovaly. Zvlášť teď, po společné syrsko-ruské vojenské operaci, nemusíme být vojenskými analytiky, abychom předpověděli, jako součást kterého společného systému protivzdušné obrany budou v Sýrii rozmístěné komplexy trvale fungovat. Američané nemohou proti tomu nic namítnout – právě oni trvali na právu umístit prvky národní protiraketové obrany na cizím území. Díky provokaci Erdogana může toto právo nyní využít i Rusko.
To vše je nyní předmětem důležitého vyjednávání, jemuž se už NATO nemůže vyhnout. A odmítnutím telefonátu Recepa Erdogana Rusko jasně ukázalo, že tureckou stranu jako důstojného partnera v tomto vyjednávání nevidí.
Bude hovořit s USA a NATO, a jak ti potrestají Recepa Erdogana, který jim nadělal tolik problémů, bude sledovat z povzdálí.
Ředitel ruského Institutu nástrojů politické analýzy Alexandr Špunt speciálně pro “Aktuální komentáře”.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
