Podle volebních preferencí (údaj z 21. prosince), je Donald Trump nejpravděpodobnějším kandidátem na úřad příštího amerického prezidenta. Trump se stal populárním ani ne tak pro svůj postoj k aktuálním politickým problémům, ale proto, že je téměř pravým opakem politiků, kteří dnes ve Washingtonu vládnou. A též proto, že ze svých stanovisek zásadně neustupuje.
První svůj útok zaměřil Stephanopulos na skutečnost, že prezident Putin se o Trumpovi vyjádřil příznivě, na což prý Trump stejně příznivě reagoval. „To vám nevadí, že Putin vraždí žurnalisty?“ zeptal se Stephanopoulos Trumpa, a ten ho požádal, aby předložil důkazy, které by jeho obvinění Putina z vražd žurnalistů potvrzovaly. Stephanopoulost pochopitelně žádný takový důkaz předložit nemohl, čímž potvrdil Trumpovo dřívější prohlášení o tom, že američtí politikové si svá obviňování prostě jen vymýšlejí, a spoléhají se na to, že presstituky jejich výmysly dodatečně loajálně podpoří a tak z nich učiní pravdu. V souvosti s tím Trump uvedl, že vraždy žurnalistů má svědomí nikoliv Putin, ale Washington, ale dostal se pak taktéž do úzkých, když po něm i Stephanopoulos žádal jména takovýchto Washingtonem zabitých žurnalistů. Trump ta jména neznal, čímž odkryl slabinu své kampaně, již je nedostatek kvalitních poradců. Protože jaká tohle byla skvostná příležitosk k triumfálnímu Trumpovu protiútoku. Vždyť jen v Iráku, jak oznámila Komise pro obranu žurnalistů (CPJ), zabili Američané od začátku své invaze do země v březnu 2003 až do jejího skončení v prosinci 2011 150 žurnalistů a 54 jejích spolupracovníků.
Nedostek kvalitních poradců není ovšem Trumpovým hendikepem jediným. Další bych rád uvedl tímto výrokem prezidenta Putina: „Věřím, že žádný duševně zdravý člověk by se neodvážil na planetě Zemi použít atomovou zbraň.“ Avšak právě Trump nedávno prohlásil, že by tuto zbraň klidně použil – a to proti Islamskému státu (IS).“ Což se jeví jako hodně nebezpečný výrok.
Problém Trumpa spočívá i v tom, že za svými zády nemá žádné hnutí, nemá ani takové poradce, kterým by mohl důvěřovat, a některým problémům též prostě nerozumí. Takže to nejpodstatnější, čemu se naučil, je jeho přesvědčení, že voliči rádi přijímají silná a rozhodná prohlášení. Proto nediferencuje silná a inteligentní prohlášení od prohlášení vysloveně hloupých. Pokud jsou taky silná, má Trump za to, že musí fungovat.
Nedávno jsem viděl video, na němž jakási žena, označena za Trumpovu poradkyni, několikrát opakovala tento výrok neokonzervativního nacisty Williama Kristofa: „Jaký smysl má atomová zbraň, když se nemůže použít?“ Přitom i tento pan Kristof je členem Trumpova štábu a člověka napadne okamžitě otázka, jak se tam mohl dostat? A z této otázky se logicky vynořuje i otázka další: Nemáme dost důvodů domnívat se, že i když bude Trump příštím prezidentem, bude dál vládnout současný americký establishment, který se na Trumpa prostě nebude ohlížet?
Trump prostě nemůže být disidentským politikem bez disidentského štábu. Trump ví, jak se dělají obchody a establishment tedy zbuduje Trumpovo prezidenství na jeho obchodech. A v okamžiku, kdy Trump převezme úřad, stane se zajatcem právě těchto svých předchozích obchodů.
Ve Francii mohla Strana národní fronty Marie Le Pen přinést politickou změnu. V Britanii ji mohla přinést Nezávislá strana Nigela Faragea či labouristé Jeremy Corbyna. Avšak v USA žádná naděje na změnu, která by vzešla z voleb, neexistuje. Změna může vzejít buď z totálního státního zhroucení, či z krvavé revoluce. Protože americký establishment žádnou jinou změnu nepřipustí. A ještě pravděpodobnější je pak to, že tento establishment zavraždí Marii Le Pen, Nigela Faragea i Corbyna ještě předtím, než by tito změny ve Francii či v Britani stačili uskutečnit.
Taková jsou fakta, jež leží na stole. Jak si s nimi Rusko a Čína poradí, teprve uvidíme.
Vybral a přeložil Lubomír Man
