Páně Halíkovo “drzé“ čelo a ostré lokty, aneb od totalitního posluhovače až téměř na kandidáta na prezidenta

Avatar
Původní autoři

Jiří Baťa
27. 12. 2015
Ani ne tak ze zájmu jako ze zvědavosti jsem si přečetl rozhovor Dany Braunové (Magazín PRÁVA, středa 23. prosince 2015) s kontroverzním člověkem jménem Tomáš Halík. V rozhovoru, který je veden dost familiárně a jednostranně, se Tomáš Halík svěřuje s řadou osobních věcí, které mohou na nejistého, nerozhodného či spíše pravicově smýšlejícího čtenáře dost emotivně zapůsobit. 


Nelze pochybovat, že člověk. který má na krku (kromě svatého křížku) šest životních křížků (přesně 67 let), kněz, teolog, vysokoškolský pedagog (profesor)psychoterapeut (možná i psychopat), ale také sociolog a publicista, nositel Templetonovy ceny (ekvivalent Nobelovy ceny), farář Akademické farnosti v Praze a v neposlední řadě nedávno jmenovaný viceprezident Rady pro výzkum hodnot a filozofie se sídlem v americkém Washingtonu („veledůležitá“ organizace pro české občany), něco za svůj život prožil.

Jak ze zmíněných profesí vyplývá, má pan Halík nebývale široký záběr zájmů, činností a bezpochyby i vědomostí. Pokud jde o téma víry, katolicismu, křesťanství a náboženství všeobecně, potud dobře a nic proti tomu, když je ochoten o tom mluvit (mj. on mluví rád, hodně a často, ale zcela jistě ne nezištně). Ovšem pokud jeho klasická náboženská či křesťanská rétorika vybočí do oblasti politiky, je zle. Už sama redaktorka Dana Braunová totiž záměrně položila T. Halíkovi otázku, týkající se prezidenta Zemana a pan teolog Halík, jak jinak, velmi ochotně se k jeho osobě vyjádřil. Že to nebylo nic lichotivého, nelze pochybovat.

Tomu ovšem předcházelo osobní vyznání T. Halíka z jeho dlouhé cesty za poznáním světa a člověka. Velmi takticky obešel své mládí a roky , kdy žil v totalitním režimu, čtenáři se z tohoto období jen svěřil se svým „hrdinským činem“, když v lednu r. 1969 nesl pod zimníkem přes Karlův most posmrtnou masku J. Palacha na Filozofickou fakultu. K tomuto činu pan Halík dodává, že cituji: „ … jsem si uvědomil, že byl mezi námi mladý člověk (vrstevník), kterému záleželo na tom, aby se tento národ pod ruskou okupací mravně nezkřivil…“ (zato dnes je mladý člověk z americké demokracie mravně silný, nezlomný a rovný jako sloup) a poté následovala jeho činnost v kněžství podzemní církve. Bezesporu, čin, který je třeba ocenit, není-liž pravda? Více se již o totalitní době nezmiňuje, ono také není proč, protože by totiž musel také přiznat svou politickou („světskou“) činnost, kterou však takticky zamlčel a paní redaktorka Braunová buď z nevědomosti, ale spíše záměrně na tuto dobu nepoukázala či ji nezmínila, neboť by se to vůbec nehodilo „do krámu“, tedy to obsahu tohoto rozhovoru. Takže zde jeden krátký úryvek jako upoutávka:

Halík odsouhlasil posrpnovou politiku strany a agilně plnil vše, co komunistům na očích viděl. Zastupoval vedoucího Brigády socialistické práce, byl důvěrníkem ROH, absolvoval podnikové školení pro nestraníky a dvouleté studium stranického vzdělávání a dokonce vzorně zahajoval školení nestraníků. V NDR absolvoval kurs sociálně psychologického výcviku. Další viz příloha. Z uvedeného tedy vyplývá, že počestný pan teolog Halík (kromě jiného) šel za svým snem a ideály cílevědomě již v době totalitního režimu, tedy za vlády komunistů, kterým tenkrát sloužil, dnes jim nemůže přijít na jméno.

Pan „profesor“ Halík, jakkoliv se především prezentuje v oblasti teologie a náboženství, má i nadále pod kůží silně zadřenou svou mladickou politickou aktivitu. Pravda, politika s náboženstvím by měla mít málo společného, nicméně v případě pana Halíka je politická angažovanost daná, jak výše zmíněno, praxí v předlistopadových letech. To, že i jiní představitelé církve se „montují“ do politiky, to je už tzv. nepostradatelnost v zájmu církve svaté zvláště, když se jim nabízela a nakonec i splnila vidina církevních restitucí v řádech miliard korun. To se potom bez politiky, resp. bez politické angažovanosti církev a její služebníci neobejdou.

Pan kněz a teolog Halík však jde v politice ještě dál a hlouběji, než by bylo zdrávo. On totiž není zaměřen na politiku jako takovou, ale především na politiku personální. Politika obecně má nesmírně široké spektrum činností, díky byrokracii často zbytečných, nicméně pan Halík se zaměřil na několik nosných témat: Rusko, Putin, Zeman, imigranti. Že by mu, jako katolickém knězi mělo být po Rusku a jeho prezidentovi Putinovi s prominutím kulové, je nabíledni. Ovšem pan Halík dovede být velmi nekritický když se vyjadřuje, že „ To by velmi vyhovovalo na internetových sítích všudepřítomné propagandě Putinova Ruska, jehož pravoslavný fundamentalistický mesianismus není o nic lepší a o nic méně nebezpečný, než ten islámský“. To je hodně, ale opravdu hodně za hranou politické a náboženské korektnosti, je to sprostá a nehorázná lež a pomluva. Díky takové rétorice si pan Halík zřejmě vykoledoval výše zmíněnou Templetonovu cenu! Neměl by se také omluvit za tuto pomluvu, jak to podobně žádá Schwarzenberg od prezidenta Zemana stran Řecka?

Aby toho nebylo málo, nelze se nezmínit o jeho „kuřím oku“, Miloši Zemanovi.Je až neuvěřitelné, jak umí být pan Halík pokrytecký. Na otázku, co si myslí o tom, že kardinál Duka celebroval mši za prezidenta Zemana, odpověděl Halík ve smyslu, že si myslí, že církev nemá dělat ozdobný oleandr moci, že to je rakousko-uherská minulost, které se musíme zbavit. Halík chápe, že pan primas chce udržovat korektní vztahy s představiteli státu (i v církvi je třeba občas použít nadbíhání a patolízalství, kulantně řečeno), ale když se prezident (Zeman) chová tak, že dává svým chováním a vystupováním špatný příklad, apeluje na to nejhorší v nás a spojuje s tím mravně nejnižším ve společnosti a naši společnost táhne morálně dolů místo nahoru, je povinností pastýřů církve mu otevřeně říct, konstatuje „božský“ moralista Halík, i když opak je pravdou.

Na adresu imigrantů pan Halík konstatuje, že sice není všechno zlato, co se třpytí (ne všichni imigranti jsou k záchraně oprávněni), ale že je třeba tyto věci řešit s rozumem. Bez paniky a hysterie, která zachvátila řadu lidí u nás a političtí darebáci to rozdmýchávají. Těmi politickými darebáky má pan Halík, kromě jiných samozřejmě na mysli i prezidenta Miloše Zemana a lidi, kteří o imigrantském nebezpečí a islámu mluví otevřeně a varovně. Podle pana Halíka „někteří“ mohou na jisté věci reagovat a vyjadřovat se k nim jak je libo (svoboda slova), zatímco „ostatní“ by zřejmě měli držet hubu a krok, být v řadě a nevyskakovat, protože se to panu Halíkovi nelíbí. Má však smůlu, prezident Zeman se kvůli němu nehodlá „mírnit“ ve svých názorech, ale naopak by měl hóóódně brzdit a mírnit se pan „velekněz“ Halík. Pokud by toto všechno bylo váženému čtenáři málo, odkazuji na přílohu, snad si profil a názor na pana Halíka upřesní či poopraví. Pravda, není málo převlečkabátníků, ale u pana Halíka je to o to absudrnější, že přes jeho „pohnutou“ politickou minulost (a činnost) je z něho dnes uznávaná demokratická celebrita „pravdy a lásky“, která si dokonce dělá čáku na prezidenta. Říká se, „Kdo umí umí, kdo neumí…“, ovšem způsobem, kterým se Halík dostal téměř až na piedestal slávy (díky Templetovově ceně) je na teologa a katolického kněze svým charakterem velmi ubohé a odsouzení hodné, slušně řečeno. Apropó, pomyšlení, že by se tento člověk měl stát prezidentem, tak si raději hodím smyčku!


Tomáš Halík – skutečný životopis
který se u mnoha naivních lidí těší jakési neopodstatněné oblibě. Není divu, neboť se zde jedná o mazaného odborníka na manipulaci a “sociální” neboli operativní psychologii.
Operativní psychologie byla vyučována na Vysoké škole ministerstva pro státní bezpečnost Německé demokratické republiky (Stasi) v Postupimi u Východního Berlína, kde Tomáš Halík absolvoval během několika let kurzy, díky kterým později v ČR získal atestaci z psychologie. Toto je jeden z mnoha údajů, které Halík před jinak někdy i nadšenou veřejností zatajuje, nebo překrucuje. Proto je na místě prezentovat Halíkův neautorizovaný životopis, ze kterého vychází najevo to, jaký je Halík skutečně  nebezpečný hypnotizér a sebestředný manipulátor veřejného mínění s cizí temnou agendou:
T. Halík je synem otce, který v roce 1918 demonstrativně vystoupil z katolické církve a od roku 1945 do roku 1953 pracoval na Ministerstvu informací (de facto ministerstvu cenzury), tedy v nejhorších letech, kdy byla tímto úřadem naprosto zlikvidována svoboda tisku a svobodného projevu. V roce 1954 (sic!) se Halíkův otec stává editorem díla Karla Čapka, tedy v době, kdy Čapek byl komunisty považován za nepřátelského spisovatele. Kde se vzala ta vyvolenost?
Sám Tomáš Halík pak dílo otce vydává v roce 1976. Kdo asi tak mohl v době tvrdého normalizačního utahování šroubů publikovat? Režimu nepřátelské osoby rozhodně ne! Halík v roce 1972 píše svou v podstatě jedinou samostatnou „odbornou práci“, a to „Křesťanství jako utopie“. Byl za ni oceněn Ústavem ateismu. Podle svých slov však konvertoval koncem 60. let ke křesťanství. Co mu tedy lze vlastně věřit? Normalizační kariérista Halík neváhal a zaměstnal se v letech 1972-1975 v Chemoprojektu! zároveň i přednášel v Chemapolu („proslulý“ podnik zahraničního obchodu).
V roce 1975 Halík povýšil a začal pracovat jako psycholog (doklady o tomto jeho vzdělání chybí) na Institutu Ministerstva průmyslu České socialistické republiky, kde připravoval vedoucí kádry (de facto řadu polistopadových tunelářů). Zůstal tam až do roku 1984. Během této doby publikoval s jistým Kuchyňkou práci, která posloužila mj. i Vysoké škole SNB. Ale i tady se v podstatě pouze připodepsal, neb koncepčně pracovat Halík nikdy neuměl.
Pak se stává psychterapeutem na Protialkoholním oddělení Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice UK, kde přečká až do převratu.
Halík odsouhlasil posrpnovou politiku strany a agilně plnil vše, co komunistům na očích viděl. Zastupoval vedoucího Brigády socialistické práce, byl důvěrníkem ROH, absolvoval podnikové školení pro nestraníky a dvouleté studium stranického vzdělávání a dokonce vzorně zahajoval školení nestraníků.V NDR absolvoval kurs soc. psych. výcviku. Zahrál si také roli psychologa ve filmu normalizačního režiséra Jireše (Katapult).
Odmítl podepsat Chartu 77, sám se však nikdy se neúčastnil žádného protikomunistického hnutí, nepodepsal žádný protistátní dokument. Jako údajně tajně vysvěcený kněz sloužil první mši v roce 1990. Proč tedy byl (jestliže byl) vysvěcen na kněze? Po listopadu 89 Halík se pokouší intenzivně pronikat do církevního prostoru. Přímo do politiky nemluví, ale je známý tím, že neustále zkoumá, co kdo ví o jeho minulosti. Rád by dělal kariéru, ale bojí se svého stínu. Pro nové vedení církve je podezřelý ze spolupráce s StB, ale podobných podezření je všude kolem tolik, že mu v tomto ohledu nakonec nikdo moc pozornosti nevěnuje. Stane se generálním sekretářem České biskupské konference, prezidentem České křesťanské akademie, kterou založil prof. Zvěřina (docházel přece před listopadem do podzemních teologických kroužků) a učí na Katolické teologické fakultě. Pokouší se hezky po estébácku diskreditovat odpůrce prof. Wolfa coby psychicky nemocného člověka. Nakonec však musí opustit fakultu (jeho názory jsou v rozporu s učením církve) a je fakticky vyhozen i z pozice gen. sekretáře ČBK.
Soustředí se proto na „akademickou“ kariéru. Má totiž pocit, že se vrátí éra 1. republiky a on by mohl být oním profesorem, jenž má plat na úrovni ministra a zásadním způsobem hovoří do věcí veřejných. Postupně se tedy stane docentem a profesorem. Připíná si tituly a doufá, že v tom spočívá všechna moc a sláva. Je tu však jeden problém. Není schopen sepsat řádnou odbornou práci, jež by byla alespoň na domácí scéně respektována. Stane se tedy profesorem sociologie, aniž by kdo znal nějakou jeho seriozní odbornou práci, sociologický výzkum … Tváří se jako teolog a psycholog, ale důkazy nalézt nelze. Jde tak daleko, že nakonec sám sebe označí za filozofa. Při zoufalé úrovni analytického a syntetického myšlení Halíka, jeho neschopnosti vypořádat se s elementárním zákonitostmi přírodních věd, je tato sebeprojekce opravdu hodně tragikomická.
Nakonec najde východisko. Začne psát knihy o sobě, jež jsou protkány citáty moudrých (on sám si žádnými vlastními názory moc jistý není). Knihy a jejich překlady jsou bohatě dotovány (zejména z Německa, neboť Halík ostře hájí zájmy Sudetských Němců a EU a nadbíhá v Německu kdekomu), a tak nehrozí žádné riziko pro nakladatele. Kniha vždy vyjde za dotační peníze a Halík z ní dostane svůj příjem (jedna z odměn za veřejné politické vystupování). V knihách se neustále opakuje a vydává každý rok jednu (jak pravil kritik: vždy se jedná o několikrát použité ponožky). Jednoho dne se osmělí a trik vyjde. Přihlásí své knihy jako odborné práce do tzv. RIV a díky tomu dostane na katedru FFUK a velmi slušné peníze. Je to evidentní podvod po všech stránkách.
Halíkovi však akademická půda nestačí. Není to pořád ono. Žádné fanfáry, komže, trůny, o kterých tak často snil. Chce být politikem, minimálně prezidentem ČR. Co naplat, že všechny jeho minulostní politické úvahy mají mimořádně infantilní úroveň a jeho prognózy se svojí přesností blíží nule. Je sveřepě přesvědčen o své vyvolenosti. Halík tak dlouho olizuje Havlovi boty, až se dočká veřejně vyřčené věty: Halík by mohl být prezidentem. Od té doby podepisuje jakoukoli petici a dohání to, co jako slouha předlistopadového režimu zameškal. Rád by se zviditelnil i na toaletním papíru. Peníze také nezanedbává a napojí se zejména na penězovody z EU. Vystupuje kde to jen jde, zvláště na církevní i akademické půdě v různých zemích. Nikdo však neví, co tam říká a pro koho to dělá. Zpětná vazba chybí. Víme jen, že všechny jeho cesty jsou placeny a že Halík by nikdy nic neplatil ze svého (další jeho pozoruhodný charakterový rys).
Před rokem se v médiích objevily informace o Halíkově temné minulosti. Halíkovi přátelé zapracovali a tvrdě lobovali za to, aby mu byla udělena Templetonova cena. Zvláště si dali záležet, aby v odůvodnění byla pochválena jeho vylhaná předlistopadová minulost (Templeton sám se dal slyšet, že o Halíkovi nikdy neslyšel.). Dále je oceněna Halíkova práce na poli mezináboženského dialogu. Halík, kromě jednostranných řečí ex katedra, prakticky nikdy žádný mezináboženský dialog nevedl. Brání mu v tom faktická neznalost. Není prostě schopen obstát ve vyhrocené diskusi. Ve skutečnosti totiž nerozumí ani Islámu, ani svému oblíbenému budhismu. A přitom je to tak jednoduché. Nechť religionista konečně napíše odbornou práci. Cena je však doprovozena nemalou finanční částkou. A tak se jistě dočkáme nové odrůdy impotentního Fóra 2000, což je přehlídka ztraceného času a vyhozených peněz. Halík se v podstatě neustále prezentuje a vnucuje veřejnosti sám.
Když jej někam nepozvali a on si myslí, že by tam měl být, požádá oddanou služku, aby mu zařídila pozvánku, protože pak to vypadá, že byl chtěn. Zprávy o svých zahraničních vystoupeních si píše sám a žádá poté Českou křesťanskou akademii, aby tyto jeho zvěsti o sobě sama rozeslala na různé adresy, a tím je objektivizovala. Žena, která tak činí, nikdy na žádné podobné akci nebyla a poslušně na sebe bere odpovědnost za Halíkovu sebeprezentaci.
Halíkova témata a charakter
Halík tvrdí, že akcent na rodinu je nebezpečný a povzbuzuje fašismus (!). Důraz na pouhé občanství, tedy na atomizaci společnosti na jednotlivce, je naopak v pořádku. Halík tak hloupě glorifikuje sovětský model, kdy loajalita k státu byla důležitější, než loajalita k rodině. Halík tak dnes prosazuje společnost, jež bude ovládána jeho nadnárodními chlebodárci.
Halík prosazuje multikulturní koncept, který opomíjí tradiční uspořádání naší společnosti. Zbaběle se vyhýbá praktické pomoci pronásledovaným křesťanům, nenávidí slovanské pravoslaví, ale úlisně řeší problémy muslimů v ČR.
Halík je na objednávku ochoten zdůvodnit cokoli proti našemu tradičnímu světu. Nejkřiklavější bylo jeho prosazování bombardování Jugoslávie. Stačilo, aby tento nehorázný zločin podporoval Havel a Albrightová. I v jiných případech však rád zmíní nutnost globalizace a papouškuje, co si zejména Jiří Pehe přeje. Rád volá do zbraně, ale když na něho někdo zadupe, rychle chameleonsky obrací.
Halík se tváří nadnárodně, normální vlastenectví má za neonacismus a fašismus 2. republiky a všechno české mu připadá malé. Opakuje: Neumíme si vládnout sami, a proto nám musí vládnout EU. Tváří se jako součást elit, které jsou nadřazeny místnímu obyvatelstvu. Je však pouhým otrokem oněch samozvaných elit.
Halík obdivuje bohaté a mocné (např. Bakalu). Sponzoroval jej mj. i syn bývalého předsedy vlády ČSR Korčák ml. Rád se nechává vozit limuzínou, působí mu rozkoš překračovat pravidla silničního provozu, neb si tak potvrzuje svojí výjimečnost (sám řídit neumí). Štítí se chudobných, i když o nich s nechutí občas slovo prohodí. Bojí se konfrontace s normálními muži, protože ví, že je psychicky i morálně slabý. Je zbabělý a svoje problémy řeší udavačstvím a kuloárním jednáním.
Halík se bojí konfrontace s lidmi, kteří fundovaně odporují jeho „myšlenkovému“ světu. Vždy utekl před podobnou diskusí, jelikož by vyšla najevo jeho nejistota a nevzdělanost. I při přátelské diskusi, v níž vystupují lidé jemu blízcí, a to v oborech, ke kterým se hlásí, víceméně mlčí, protože se bojí své nedostatečnosti.
Halík je relativně zdatný rétor, jenž nikdy nic relevantního neřekne, klouže po povrchu a vytváří zdání, že ví cosi, co ostatní nemohou postřehnout. V osobním kontaktu však překypuje materiálním konformismem a vulgárností. Jeho neustálé narážky na vliv zednářů mají zjevně působit dojmem, že je součástí mocných, kteří hýbou světem. Tento jeho komplex vytváří koktail: Čapek – pozůstalost – zednáři – jedináček – touha po výjimečnosti – narcismus – matka (o níž nechce mluvit) – touha po kariéře za každou cenu – uzavřenost – úzkost – strach z normálních lidí – nedostatek opravdových přátel – jednání za zády.
Halík se rád vydává za velkého znalce umění. Budiž řečeno, že tato část jeho budování image je mimořádně směšná. Halíkův vztah k múzám je toporný a školometský. Prezentuje to, co bylo tisíckrát řečeno, tedy tzv. prověřené hodnoty. Mne si stařecké strniště a banálně posuzuje umělecký svět od Beethovena po Čapka. Chtěl by být prostě vším.
Halík nerespektuje dogmata katolické církve (zpochybňuje např. posmrtný život Zmrtvýchvstání…). Proč tedy působí jako její kněz? Jaké je jeho skutečné poslání?
Halíkovo nejbližší okolí a několik zrcadel pravdy
Nejdůležitější osobou, se kterou to Halík táhne od 80. let, je jistá RNDr. Scarlett Vasiluková – Rešlová, CSc. (CSc. se udělovalo až po schválení KSČ.) Tato vdaná žena s Halíkem dlouho vytvářela tandem, starala se mu o domácnost a organizovala mu život. Byla to údajně emigrantka, ale před listopadem s ním klidně v ČSSR publikovala článek. Sama měla po listopadu politické ambice, ale byla z toho „pouze“ stáž na Michiganské univerzitě. Dle svých slov jela před listopadem do Říma, aby tam ovlivnila příští jmenování pražského arcibiskupa. V čí prospěch? I ona se katolické víře vysmívá, leč s „katolickým knězem“ Halíkem setrvává dodnes. Dle různých pozorovatelů se jedná o vynucený vztah. Kým?
P. Odilo Štampacha považoval Halík za „to nejsympatičtější Odilo“ a nějaký čas s ním bydlel. Tento samolibý člen dominikánského řádu odešel ostentativně z katolické církve, veřejně se přiznal k zednářství a začal střídat církve jako boty. Hraje si na religionistu, nejraději se však také vyslovuje k politice, homosexualitě atd. Po teatrálním přiznání se ke svobodnému zednářství mu měl Halík vyhrožovat, že z něj udělají malou rybu. Kdo jsou oni ti, jež tak učiní? K O. Štampachovi existuje také inspirativní svazek StB.
K p Reinsbergovi se Halík také velmi rád vztahoval, neb byl významnou předlistopadovou církevní autoritou. Halík ho však měl raději až po smrti. Vyprávěl o jejich krásném vztahu, leč farníci P. Reinsberga hovořili jinak. Halík byl pro něho obyčejný oportunista a mimořádně nafoukaný egocentrik.
Také by byl rád, kdyby jej chválil zesnulý p. Oto Mádr, poslední skutečný teolog české katolické církve. On tak však nečinil a považoval jeho narcismus, nafoukanost a nedisciplinovanost za vážnou charakterovou vadu. Halík se pomstil a pohrdavě napsal, že Mádr pocházel z malých poměrů, čímž chtěl dát najevo, že jeho původ je mnohem významnější. Kdo však Halíka zná zblízka ví, že je to buran, který se obléká jako švihák z NDR a na recepci umí překvapit nedůstojnou poživačností a neznalostí etikety. Hraje si na něco, co nikdy tento domažlický syn starých rodičů nebyl. Mádr byl ovšem šlechtic ducha a vysoce jej převyšoval intelektuálně i mravně.
Prof. p. Petr Piťha měl Halíka duchovně formovat. Výsledek: Halík pomlouvá Piťhu kudy chodí a nesrovnatelně vzdělanější, kultivovanější a duchovnější Piťha je velmi zklamán tím, co z jeho učně vyrostlo.
Halík slouží velmi temným kruhům, ke kterým také patří tzv. Rhodesovi stipendisté (Templeton, Woolsey, Clinton, McFaul…). Nebylo by s podivem, kdyby Tomáš Halík v naší zemi zastupoval pod falešnou rouškou duchovního a intelektuála, mimořádně zrůdnou agendu, cílenou na manipulaci světového společenství ve prospěch úzkého kruhu “vyvolených”. Je na čase aby veřejnost prozřela a seznámila se s pravdou o tom, co je Tomáš Halík skutečně zač – nebezpečný manipulátor bez páteře a jakýchkoli skrupulí.