Davos o lavině : „Globální systém přišel o kotvy a ke zhroucení tíhne svou samotíží.“Všechnu ekonomickou munici proti propadu už jsme vystříleli.“

Avatar
Původní autoři

Ambrose Evans-Pritchard 

23.1.2016   Střípky ze světa

Rub žvástu o „růstu“ zasvěcenýma očima
„Situace je horší než v roce 2007. Všechnu ekonomickou munici proti propadu už jsme vystříleli,“ zaznělo právě naDavoském fóru. Z úst Williama Whitea, šéfa revizní komiseOECD. A dřív hlavního ekonoma Banky pro mezinárodní platby (BIS).


S mozaikou z jeho slov přichází Ambrose Evans-Pritchard, editor rubriky „mezinárodní byznys“ v britském deníku The Telegraph. Do extraligy ekonomické publicistiky patří už řadu let. Na Davoská fóra ho zvou rok co rok. Z Whiteova expozé cituje i další věty, z nichž běhá mráz:

„Světový finanční systém je krajně nestabilní a na hraně laviny bankrotů, které otestují sociální a politickou stabilitu…Dluhy rostou už celých osm let a všude po světě dosáhly úrovně, schopné vyvolat spoušť. Příští recese ukáže, že se jich spousta už nikdy nesplatí. Spoustu věřících, že vlastní hodnotná aktiva, přejde humor. Jedinou otázkou zůstává, dokážeme-li realitě pohlédnout do očí.“ Zda se té lavině „postavíme racionálně nebo chaoticky“.

Nepůjde totiž o nic méně, než „jak ustát masivní odpis dluhů“ – a tím i  „přeskupení na poli vítězů a poražených“ – „aniž to vyvolá politickou bouři“. K prvním na ráně patří i „evropské banky, které už přiznaly, že mají nesplácených pohledávek za tisíc miliard EUR“. A to přitom „před sebou nepochybně strkají i další špatné dluhy, jež nikdy neavizovaly“.

„Evropské bankovní systémy se možná nevyhnou rekapitalizaci, vymykající se všem dosavadním představám.“ Už podle dnes platných „nových pravidel ´sanace´ jim bude muset ze svého pomoci každý, kdo má na účtu víc, než 100.000 eur pod garancí“.

Přichází-li s tak vážným varováním právě William White – upozorňuje Evans-Pritchard – dá se na to vzít jed. Právě White totiž patřil k „oné hrstce hlasů z řad centrálních bankéřů, co mezi roky 2005 a 2008 říkala nahlas a bez příkras, že západní finance čeká pád a globální ekonomice hrozí drsná krize“.

V Davosu nazval pravým jménem i dnešní stav: „Kvantitativní uvolňování a nulové úroky, jež byly stimulem velkých centrálních bank, se rozplynuly napříč východní Asií a rozvojovými trhy“. Plodí jen „úvěrové bubliny a boom dolarových půjček, který se ve světě volných kapitálových toků dal udržet pod kontrolou jen těžko“.

Takže to „do bažiny zatáhlo i tyto země“. Součet jejich veřejných a soukromých dluhů dosáhl bezprecedentních 185 % HDP. V případě zemí OECD je to dokonce 265 %. Od roku 2007 se to v obou případech rovná růstu o 35 procent. „Po krizi, zahájené Lehman Bros., byly rozvojové trhy součástí řešení. Dneska jsou součástí problému i ty.“

Co bude spouštěcím mechanismem příští krize, se dost dobře určit ani nedá: „Globální systém přišel o kotvy a ke zhroucení tíhne svou samotíží.“ Metastázovat je s to i čínská devalvace. „Měnové války vedou všechny klíčové země.“ I když mluví o „kvantitativním uvolňování“ a dušují se, že „nemá s konkurenční devalvací nic společného“. Tu „hru s nulovým výsledkem“ si dosud dopřávali všichni ostatní. Čína, jež mezi ně nepatřila, ji teď může rozjet o to víc.

„Politika kvantitativního uvolňování a hravě dostupných peněz, prováděná Federálním rezervním fondem USA a jeho grandy, utrácela de facto na úkor budoucnosti.“ Teď je z ní „drogová závislost na jedu“. Tím rychleji „ztrácí tažnou sílu“. „Budoucnost nakonec dožene každého.“ Co si kdo napůjčoval, „zítra už neutratí“.

O vytloukání klínů klínem je to už od roku 1987. Tehdy předešlo pohromě, hrozící po americkém burzovním krachu. Mámivou bezstarostnost, již to vyvolalo, znásobil zvrat z prahu „90. let, kdy se součástí globální ekonomiky z ničeho nic staly Čína a východní Evropa“. Díky „levnému vývozu, jímž zaplavily svět, nastal ´pozitivní šok nabídky´“. „Propad cen zpracovatelské produkce, kamuflující divokou inflaci v cenách aktiv“. Tím snáz pak „politiky vedly k nečinnosti ukolébavky, které se dnes všechny ukazují jako liché“.

Zvlášť „děsivé dilema stojí před Fedem, pokoušejícím se z kvantitativního uvolňování vybřednout a obnovit rovnováhu“. Je však v „dluhové pasti. Věci se mají špatně natolik, že se žádné správné řešení už ani nerýsuje.“ Pokud „Fed úrokové sazby zvedne, bude to šeredný mazec. Pokud je nezvýší, půjde to s kopce ještě víc.“

„Z té změti už snadná cesta nevede. Vlády by mohly začít aspoň tím, že ve své špinavé práci přestanou záviset na centrálních bankách.“„Vrátit se k prvenství fiskální politiky.“ Znásobit „investice do infrastruktury“ v naději, že „se vrátí v podobě vyššího růstu“.

„Spoléhat na centrální banky, jde-li o problém kupní síly, bylo vždycky nebezpečné.“ Ty „jsou s to řešit leda problém likvidity“. Politika, která to neumí rozlišit, si „zadělává na kalamity“. A „my jsme teď nosem u zdi“.