Jan Campbell: Transformace EU a V4

Avatar
Původní autoři

Jan Campbell
17.1.2016 Vaše věc
Přidávám se do řady těch pisatelů, kteří se v té či oné formě již vyjádřili a budou ještě delší dobu vyjadřovat k problému vztahu Polska k EU po posledních volbách a jednotlivým členským zemím, především tzv. V 4. Nedělám si nárok, že rozmyšlení bude pro mnohé čtenáře akceptovatelné. Již z toho důvodu, že příspěvek má omezený prostor a schopnost průměrného čtenáře se koncentrovat a dát do souvislosti dění je prý, podle výzkumu odborníků, pouhých deset minut.


Stalo se prý na jedné rádoby mírové konferenci, že jeden delegát tvrdě vyžadoval splnění polských požadavků. Vzhledem ke složení účastníků jednání mu přišel jako vhodný následující argument: Když Polákům nedáte, co požadují, budou velmi nespokojeni, povstanou a udělají pogrom. Jeden účastník se polekal a byl připraven k ústupkům. A když jim vyhovíme? Delegát se zarazil. Budou velmi spokojeni…budou mít radost…opijí se…a…a…bude pogrom. Tak uvádí Jan Schneider ve své nedávno vydané knize „Štein Schneiderova sbírka vtipů na židovský způsob“ jeden z mnoha vtipů na straně 368.

Nic proti Polákům, nic proti Židům, nic proti nikomu, kdo je způsoben k pogromu, nebo kdo může být obětí pogromu, jen když bude vládnout spravedlnost. Skutečností je, že Polsko a všechny jeho vlády, včetně té současné, byly a budou i nadále konfrontovány s restitučními nároky, politickým modelem tzv. Mezimoří pod vedením Polska, role tzv. „nárazníkového státu“ a podobných. Na druhé straně se Polsku nabízí příležitost ohlásit nároky na kus rozpadající se Ukrajiny, jehož první část již byla ohodnocena „odborníky“ na cca 5 miliard USD. V zakalené vodě vždy byla a je šance na úlovek ryby větší, než ve vodě čisté.

Kalení vody přispívá podle svých možností USA. Ty vnímaly starou vládní gardu Občanské platformy (PO) jako pruskou kliku a vnímají současnou vládní gardu jako hlídacího psa amerických zájmů ve střední Evropě, schopného současně hlasitě štěkat směrem do Moskvy a Bruselu. Kalení vody přispívá i Evropská unie. Pod úderem migrační, ekonomické, finanční, a podle některých odborníků i demografické krize, se EU postupně „rozsýpá“ a nabízí tím Polsku možnost se vidět jako „přirozený vůdce Střední a Východní Evropy“. Předběžným výsledkem je polský pokus spojit proti Rusku Českou a Slovenskou republiku, Maďarsko, Litvu, Rumunsko a další. Na druhé straně nabídky EU je dohled EK nad Polskem, ztráta podpory SRN a odkaz od výmyslů sociálního inženýrství, jako „děkuji“ za volební podporu církve PiS.

V kontextu napsaného a mnohými autory na téma zveřejněného, včetně Stratfor, si dovoluji napsat, že z trojice gard schopných vládnout Polsku zůstává ve hře, ať se to líbí, nebo ne, na prvním místě gerontologická garda americko – židovská, na druhém pruská. Ruská garda prohrála, nebo se stáhla do stínu dění. V tomto hodnocení situace se nachází léta trvající uvedené restituční nároky proti Polsku. Ale i klíčová otázka Co je pro Polsko, EU, a tím i ČR, výhodnější?“ a nabízející se odpovědi, mající vztah k názvu příspěvku.

Polsko potřebuje „ruskou hrozbu“ z mnoha důvodů. Nebudu se o nich rozepisovat. Napsali o nich jiní, povolanější. Skutečností je, že Evropě, a v ní se nacházející EU a NATO by mohla pomoci třetí síla. Tu by mohla vytvořit dohoda středoevropských zemí.

„Jelikož Evropa začíná být více rozdělená, přednosti v oblasti ekonomiky a bezpečnosti, které se měly stát součástí partnerství v Evropské unii, už nejsou tak očividné nebo bezpochybné pro některé země Střední a Východní Evropy. Pouze z tohoto důvodu Polsko a Maďarsko kritizují a budou kritizovat instituce EU. Budou hájit opatření ohledně zmrazování procesu integrace kontinentu, a současně se pokoušet vrátit své zemi národní výsadní práva, která byla předána Bruselu”, píše Stratfor ve zprávě. A pokračuje: „Polsko a Maďarsko se odlišně dívají na roli Ruska. Slovensko, stejně jako Maďarsko, také podporuje pružnější pozici vůči Rusku, jelikož má obavy o svou energetickou bezpečnost. Litva, ačkoliv sdílí vztah Polska k Rusku, nesouhlasí s jeho euroskepticismem”.

Poselství Stratforu musí být vzato na zřetel při hledání odpovědi na titulek příspěvku. Jinak ČR skončí mezi dvěma kameny: Novodobé Mezimoří (intermarium) na základě zakládající a nezkorumpované myšlenky V4, a Střední Evropa (Mitteleuropa) jako mlžení oživovacího procesu a transformace projektu Boehmen, Maehren und Oesterreich pod vedením SRN. Ta se podle některých hodnocení transformovala do EU – Pruska.

Náčrt odpovědi na titulek příspěvku obsahuje několik prvků a odpovědí na příkladové otázky: Jsou polská rusofobie a germanofobie patologickou, chronickou, nebo ne? Můžeme jako zajatci a účastníci historických procesů při hledání odpovědi na otázky ignorovat Pilsudského, Dmowského, Kramáře, Berana a podobné osobnosti? Můžeme si dovolit ignorovat neúspěch Versailleské smlouvy a podobných dohod?

Polským ministrem zahraničí po osamostatnění byl Roman Dmowski (1864 – 1939). Jeho příklon k Rusku vycházel z racionální úvahy. Pro Habsburky i Romanovce byli Poláci pouze lokálním problémem, pro Hohenzollerny problémem existenčním. Tj. otázkou bytí či nebytí Pruska. Z geopolitického hlediska té doby byl zřejmě nejvýznamnějším hráčem Hannoverský dům, později House of Windsor, který přihlížel, vyčkával a kalkuloval, jak se dostat na dirigentský pult evropského orchestru. Dnes je britský House of Windsor nahrazen americkým White House. Zde se bude rozhodovat o Polsku, ne v Bruselu. V době opravdového nebezpečí pro White House dojde k dohodě s Moskevským Kremlem. Předpokládám, že Poláci jsou si toho vědomi. Před první světovou válkou to byla volba mezi Berlínem a Londýnem, v současné době je to volba mezi Bruselem – Berlínem a Washingtonem. Nehledě na North Stream a podobné německo – ruské projekty.

Zmínil-li jsem se o Dmowskem, nemohu se nezmínit o Karlu Kramářovi (1860 – 1937). Jeho orientace na Rusko a strana Národní demokracie se podobají Dmowskému. Také on byl krátce ve Versailles jako Dmowski. Stejně jako byl Dmowski nahrazen I. Paderewskim (1860 – 1941), byl K. Kramář nahrazen E. Benešem (1884 – 1948). V této historické rovině lze najít jeden z kořenů paktu Molotov-Ribbentropa, neúčast USA ve versailleské hře, a v neposlední řadě, i blud Francouzů o tom, že jsou velmoc, která může něco garantovat. Současný stav v EU potvrzuje napsané, ale i skutečnost, že USA nechají rozkolenou a oslabenou EU sobě napospas, protože jejich zájmová priorita je Asie a Pacifik.

Vrátím-li se k základním trendům polské politiky, personifikovanými J. Pilsudskim (1887 – 1935) s orientací na Berlín a Dmowskim s orientací na Moskvu, a vezmu-li v úvahu pouze veřejně známé z odposlechů Radka Sikorského, pokračovatele Pilsudskeho orientace, je očividná hodnota orientace Dmowského. USA, a tedy ani NATO negarantují Polsku jeho bezpečnost a pozici v Evropě, o kterou Polsko usiluje. Na tomto místě je potřeba si uvědomit i nepříjemnou alternativu: NATO negarantujJsou nutné ekonomické sankce, jestliže politický dialog bude bezvýslednýe nikomu v Evropě bezpečnost, spíše dovoluje si představit výprask od Ruska v různých formách. V obnovené nukleární paritě nebudou USA riskovat protiúder RF na své teritorium kvůli evropským etnickým konfliktům a fobiím. Generál de Gaule věděl: NATO s USA mu bylo lhostejné, pokud šlo o bezpečnost Francie.

Poláci, jak předpokládám, by rádi instalovali v Kremlu nějakého Grisku Otrepjeva (první ruský samozvanec 17. století), kdyby mohli. Sikorski a manželka Applebaumová pravděpodobně vědí odkud a kam vítr věje. Poláci se proto rádi spolehnou na USA jedině, když jejich pozice bude garantována globální dohodou, a ne pouze NATO či EU. Tato paradoxní úvaha vychází z historických skutečností, ke kterým patří výsledky a následky politické linie Pilsudského a také jeho projekt “Miedzymorze”, tj. výše uvedené Mezimoří (Intermarium). Následky jsou ve své podstatě katastrofální, protože věřil ve věčný Versailleský mír. Podobně se mýlil Beneš, často zvaný “francouzský lokaj”. Československo trvalo pouhých 20 let. Alternativou Benešově politice ve třicátých letech mohla být snad jen Beranová politika vůči Německu. Ta, jak se mi jeví, byla prozíravější. Ale T. G. Masaryk pravil, že „kdyby nebylo Beneše, nebylo by samostatnosti.“ Podobně se mýlí i dnešní lídři nejenom ČR, také označovaní za „americké lokaje“. Věří v mír pod záštitou NATO, vedené USA a předstírají samostatnost v jednání a konání. Zde se nabízí důležitá otázka, na kterou nemám jasnou odpověď. Co musí být uděláno, aby se vyřešil protiklad mezi národně – konzervativně – katolickou orientací současné PiS a současným neo-konservatismem USA? O čem skutečně jednali, a na čem se skutečně dohodli prezident Duda a Orban během nedávného šestihodinového jednání? Možná se dovíme něco po návštěvě prezidenta Dudy v Praze v březnu t.r., když se bude prezident nebo premiér umět ptát. Nevěřím, že se oběda nebo večeře zúčastní Andrej Babiš. Ten v dnešním rozhovoru pro Právo (16.1) zaujal stejně tvrdé stanovisko vůči EU – krizím a vůči kancléřce Merkel, jako Orban, Kaczynski a Fico. Tento postoj se může stát hitem. Při trvajícím ignorování reality ze strany EU, EK a vlády ČR, hit může vést i k předčasným volbám.

Ty nevylučuji, stejně jako že pragmatický Washington bude podporovat projekt Mezimoří. Proč jinak by se tak často o něm zmiňoval Stratfor? Proč by nebylo možné si představit druhým politikům, vojákům a čtenářům, že nový pán ve White House ohodnotí dědictví Obamy pravdivě a dohodne se s Moskevským Kremlem na novém rozdělení Evropy bez velké války. USA dobře vědí, že nejsou na globálním smetišti jediným kohoutem, který při východu slunce probouzí svět. Proč jinak by USA a EU pospíchaly s TTIP? Podle posledního, dnes zveřejněného prohlášení liberální komisařky pro obchod, Cecilie Malmstroemové je „TTIP nejtransparentnější dohodou, jaká se kdy objevila ve světě a lídři a představitelé SRN ji nebudou muset číst v čítárně velvyslanectví USA, ale v čítárně Ministerstva obchodu SRN”. Jsem prostě beze slov z takové transparence, demokracie a samochvály paní komisařky, jež po odchodu z funkce přejde přímo do důchodového ráje bruselských úředníků.

V každém případě jakékoliv pokračování projektu Mezimoří, Miedzymorze, Intermairum nebo Cordon sanitaire – je zcela jedno jak se bude nazývat, bude představovat podobně jako TTIP představuje, existenční výzvu, ohrožení a další oslabení EU v její současné podobě. Taková EU je bezpochyby v národním zájmu USA a snahy o udržení statusu lídra západního světa a euroatlantického společenství.

Washington ví, že se může spoléhat na SRN tak dlouho, dokud nedojde v Evropě k většímu konfliktu. Washington potřebuje krýt svá záda v konkurenčním boji s kontinentálním spojenectvím Ruska s Čínou. Předpokládám, že SRN, nehledě na současnou situaci, kterou charakterizuje oslabené EU a oslabující se USA, se vždy bude snažit dohodnout s Ruskem. Rusko není hlavní výzvou pro USA. Tou je ČLR. Pro Rusko a USA, především až odejdou američtí gerontos (starý člověk, od pojmu gerontologie, který použil poprvé Ilja Iljič Mečnikov /1845-1916/ v roce 1903), může být „finlandizované“ Mezimoří akceptovatelné z mnoha důvodů. Ty dávJsou nutné ekonomické sankce, jestliže politický dialog bude bezvýslednýají na obsah nového příspěvku.

Proto lídři ČR by měli vědět, že při sólové hře současných amerických gerontos naplněnou restitučními požadavky, to bude nejenom pro Polsko nebezpečné, ale i pro samotnou ČR a další. ČR by se mohla stát dobrovolně, nebo vynuceně spolkovou zemí SRN. Prohlášení hlavy frakce CDU/CSU v Bundestagu Volker Kaudera, který řekl v interview Der Spiegel, že země EU musí “najít odvahu pro sankce, jestli budou zjištěna porušení evropských hodnot” a „Polská vláda musí vědět, že v Evropě nelze porušovat některé základní hodnoty”, stejně jako slova předsedy bloku CDU/CSU v Evropském parlamentu Herbert Reula, podporující zavedení trestních opatření proti Polsku, nelze brát na lehkou váhu. „Jsou nutné ekonomické sankce, jestliže politický dialog bude bezvýsledný“. Pro lídry ČR to znamená, že v případě liknavosti a opožděném rozhodování, kam, kdy, jak, s kým a proč, to může znamenat, že ČR bude osamocena a spadne do kategorie skanzenu pro turisty z ČLR. Souhlasu netřeba.