Lužičtí Srbové mají právo na svůj domov! (otevřený dopis)

Avatar
Původní autoři

14.1.2016

Vážený pane Ing. Danieli Beneši, předsedo představenstva společnosti ČEZ, a. s.,

Vážený pane JUDr. Danieli Křetínský, předsedo představenstva Energetického a průmyslového holdingu, a. s.,

Vážený pane Ing. Vladimíre Šístku, předsedo představenstva společnosti Czech Coal a.s.,

Vaše společnost má zájem o koupi lužického podílu společnosti Vattenfall. Chcete tedy převzít těžbu hnědého uhlí, výrobu elektrické energie a další činnosti.

Představitelé společnosti Vattenfall a politici německých spolkových zemí Saska a Braniborska v minulých letech zveřejnili záměr zbourání a přesídlení několika dalších vsí a městeček v Lužici. Důvodem je pokračování povrchové těžby hnědého uhlí. Některá z těchto sídel mají být odstraněna úplně, jiná částečně, tyto plány se týkají více než 3 000 obyvatel.

Řízení o přesídlení byla již v některých obcích zahájena. Je s podivem, že bourání sídel a přesídlování obyvatel se dodnes děje podle zákona, který pochází z nacistické doby. Většina obyvatel ohrožených sídel chce své domovy uchovat. Své jasné stanovisko dávají najevo na řadě protestních akcí, které se každým rokem v Lužici konají.

Chápeme důležitost elektrické energie pro tu část lidstva, která ráda zdůrazňuje svoji vyspělost. Připouštíme, že i my každodenně elektrickou energii využíváme. Chceme však zároveň upozornit, že výroba elektrické energie z hnědého uhlí má mimořádně drastické následky na lidské životy, přírodu a krajinu.

Vážený pane předsedo, jistě i vy připouštíte, jak obtížné je žít léta nebo dokonce desetiletí v obavách ze ztráty domova. Nejspíš také budete souhlasit s tím, že stěhování je zásadní změnou v lidském životě, v řadě případů dokonce otřesem – zvláště pokud probíhá pod nátlakem. Dodáváme, že domovem není jen byt či dům, k domovu patří také sousedé, okolní ulice, náves, přilehlá krajina, místa, kde lidé prožívali své mládí, kde žili jejich předkové.

Povrchový důl nenahraditelně ničí i veškerá místa, která můžeme označit jako svatá. Mezi ně patří místa, kde stojí kostely a kde byly zřízeny hřbitovy (často na místech někdejších ještě mnohem starších předkřesťanských svatyň), místa, kde rostou prastaré stromy, kde pramení voda, kde došlo k významným událostem, v Lužici také pozůstatky desítek hradišť, svědků dávných bojů místních slovanských kmenů o politickou nezávislost a národní svébytnost.

Každým rokem se v  Lužici koná Den odbagrovaných vsí, vzpomínková akce na některou z vesnic, která byla v důsledku povrchové těžby hnědého uhlí zbourána. Od někdejších obyvatel při těchto příležitostech bývá slyšet i slova, že zničení rodné vsi – ačkoli uplynulo již třeba třicet let – ještě nedokázali překonat a že se jim to snad ani nikdy nepodaří.

Momentka z jedné z demonstrací proti likvidaci vesnic Lužických Srbů

Povrchová těžba hnědého uhlí tvrdě zasahuje do lidských osudů bez ohledu na to, děje-li se v severních Čechách, Lužici nebo jinde. Chceme však poukázat, že škody způsobené povrchovým dolováním uhlí v Lužici mají ještě jeden rozměr zásadní důležitosti. Dobýváním uhlí velmi utrpěl slovanský národ Lužických Srbů.

Lužičtí Srbové jsou původními obyvateli Lužice. V 10. století podlehli německým výbojům. Období pro lužickosrbský národ příznivější byla střídána dobami tvrdého útlaku. Velmi těžkým podmínkám čelili Lužičtí Srbové zvláště v té části Lužice, která se po roce 1815 stala součástí Pruska. Také nacismus a druhá světová válka Lužické Srby krutě zasáhly. V důsledku tohoto vývoje v rozsáhlých oblastech Lužice ztratili Lužičtí Srbové svůj jazyk a kulturu, poněmčili se.

Povrchová těžba hnědého uhlí probíhá v Lužici nepřetržitě už více než 100 let. Za tu dobu bylo vysídleno zcela nebo částečně 136 sídel, přes 25 000 obyvatel Lužice, v převážné většině Lužických Srbů, ztratilo své domovy. Národní vědomí Lužických Srbů je velmi úzce spjato s domovem, tedy převážně s vesnickým prostředím. Ztráta domova měla za následek poněmčení drtivé většiny přesídlených Lužických Srbů. Ve střední a Dolní Lužici bylo právě dobývání hnědého uhlí jednou ze zásadních příčin toho, že se zde v nejnovější době Lužičtí Srbové ocitli na samé hraně etnického a jazykového přežití.

Vážený pane předsedo, chceme konečně upozornit, že dalším rozšiřováním povrchového dolu Wochozy je bezprostředně ohroženo i Slepsko ve střední Lužici. Tato oblast je nejmenší ze tří oblastí dnešní Lužice, ve kterých se ještě uchoval lužickosrbský jazyk. Skládá se pouze ze sedmi vesnic a městečka Slepa. Podle současných plánů mají být vesnice Mułkecy, Miłoraz a Rowno odtěženy úplně, ves Trjebin částečně, městečko Slepo také částečně. Dohromady se přesídlení týká asi 1700 obyvatel, Lužických Srbů a Němců. Zničena by byla téměř polovina této malé oblasti, ve které i přes nepřízeň osudu dokázali Lužičtí Srbové zachovat svůj jazyk i kulturu.

Chceme podtrhnout: Slepsko je jedinečně zachovalou národopisnou oblastí. Patří k těm výjimečným evropským místům, ve kterých se hra na lidové nástroje bez přestávky předává od středověku až do současnosti. Na místní třístrunné velké a malé housle a dudy (gusle, guslicki, kózoł) hrají v současnosti umělci místního souboru Serbski folklorny ansambl Slepo, hře se učí mladí pokračovatelé tradic.

Lidé na Slepsku mluví svérázným nářečím lužické srbštiny a tento svůj jazyk si chtějí uchovat. Vydali již mluvnici „slepjanštiny“, nedávno také zpěvník lidových písní, sestavuje se slovník, v tomto mikrojazyce vycházejí i literární texty.

Střediskem lužickosrbského života na Slepsku je Njepilův dvůr v Rowném (selský dům spojený s osobností Hanzo Njepily, mimořádně zajímavého srbského písmáka z přelomu 18. a 19. století). Také této vsi hrozí úplné zničení. Njepilovu dvoru v lepším případě přenesení na jiné místo.

Ptáme se – pokud by plány na těžbu uhlí byly uskutečněny – mohli by vůbec Lužičtí Srbové na Slepsku takový otřes překonat? Podotýkáme, že pokud by Lužičtí Srbové na Slepsku nepřežili, padl by s konečnou platností jeden ze tří základních pilířů lužickosrbské kultury a identity v Lužici a došlo by k nevratné škodě celoevropského významu.

ČEZ – nech Lužici na Pokoji. …. Nedáme se prodat!

Vážený pane předsedo, chceme poukázat na skutečnost, že vztahy mezi Lužickými Srby a Čechy byly v předchozích staletích úzké a dodnes jsou velmi živé. Horní Lužice již od 1075 s přestávkami přímo náležela českému státu, Dolní Lužice od roku 1373. Čeští panovníci obě Lužice prohlásili za nedílné části Koruny české a právě toto období patří v dějinách lužickosrbského etnika k těm příznivějším.

Avšak i po odtržení Horní a Dolní Lužice od českého státu v roce 1635 pokračovaly bohaté vztahy Lužických Srbů s českým prostředím. Důležitou událostí bylo založení Lužického semináře v Praze na Malé straně v roce 1728. Mezi stovkami studentů, kteří prošli Lužickým seminářem, bylo mnoho pozdějších významných představitelů lužickosrbského kulturního života a předních postav národního obrození.

Již v roce 1907 byla v Praze založena Společnost přátel Lužice, která účinně podporovala Lužické Srby zvláště po nástupu nacimu v Německu ve 30. letech minulého století a která ve své činnosti pokračuje i v současnosti.

Také v dnešní době mají Lužičtí Srbové silný citový vztah k Praze a České republice. Současný český stát dokonce považuje Lužické Srby formálně za krajany.

Vážený pane předsedo, mějte na paměti, že malé etnikum Lužických Srbů mělo ve svých pohnutých dějinách hlavní zastánce v obraně proti postupné likvidaci své etnické a jazykové identity právě mezi Čechy – a že v případě tlaku právě české firmy na vystěhovávání zdejších obyvatel byste se podíleli také na pošlapání starého tradičního přátelství mezi našimi národy i na zradě našich vlastních dějin.

Vážený pane předsedo, chceme nadále využívat všech demokratických prostředků, abychom pomohli obyvatelům Lužice v uchování jejich domovů!

– – –

Pokud chcete podpořit boj Lužických Srbů o záchranu jejich domovů a tím i kulturní svébytnosti, zkopírujte laskavě text otevřeného dopisu a pod něj uveďte:

jména, povolání či vztah k Lužici, datum, podpisy