Lužičtí Srbové mají právo na svůj domov! (otevřený dopis)

14.1.2016

Vážený pane Ing. Vladimíre Šístku, předsedo představenstva společnosti Czech Coal a.s.,

Vaše společnost má zájem o koupi lužického podílu společnosti Vattenfall. Chcete tedy převzít těžbu hnědého uhlí, výrobu elektrické energie a další činnosti.

Představitelé společnosti Vattenfall a politici německých spolkových zemí Saska a Braniborska v minulých letech zveřejnili záměr zbourání a přesídlení několika dalších vsí a městeček v Lužici. Důvodem je pokračování povrchové těžby hnědého uhlí. Některá z těchto sídel mají být odstraněna úplně, jiná částečně, tyto plány se týkají více než 3 000 obyvatel.

Řízení o přesídlení byla již v některých obcích zahájena. Je s podivem, že bourání sídel a přesídlování obyvatel se dodnes děje podle zákona, který pochází z nacistické doby. Většina obyvatel ohrožených sídel chce své domovy uchovat. Své jasné stanovisko dávají najevo na řadě protestních akcí, které se každým rokem v Lužici konají.

Chápeme důležitost elektrické energie pro tu část lidstva, která ráda zdůrazňuje svoji vyspělost. Připouštíme, že i my každodenně elektrickou energii využíváme. Chceme však zároveň upozornit, že výroba elektrické energie z hnědého uhlí má mimořádně drastické následky na lidské životy, přírodu a krajinu.

Vážený pane předsedo, jistě i vy připouštíte, jak obtížné je žít léta nebo dokonce desetiletí v obavách ze ztráty domova. Nejspíš také budete souhlasit s tím, že stěhování je zásadní změnou v lidském životě, v řadě případů dokonce otřesem – zvláště pokud probíhá pod nátlakem. Dodáváme, že domovem není jen byt či dům, k domovu patří také sousedé, okolní ulice, náves, přilehlá krajina, místa, kde lidé prožívali své mládí, kde žili jejich předkové.

Povrchový důl nenahraditelně ničí i veškerá místa, která můžeme označit jako svatá. Mezi ně patří místa, kde stojí kostely a kde byly zřízeny hřbitovy (často na místech někdejších ještě mnohem starších předkřesťanských svatyň), místa, kde rostou prastaré stromy, kde pramení voda, kde došlo k významným událostem, v Lužici také pozůstatky desítek hradišť, svědků dávných bojů místních slovanských kmenů o politickou nezávislost a národní svébytnost.

Každým rokem se v  Lužici koná Den odbagrovaných vsí, vzpomínková akce na některou z vesnic, která byla v důsledku povrchové těžby hnědého uhlí zbourána. Od někdejších obyvatel při těchto příležitostech bývá slyšet i slova, že zničení rodné vsi – ačkoli uplynulo již třeba třicet let – ještě nedokázali překonat a že se jim to snad ani nikdy nepodaří.

Momentka z jedné z demonstrací proti likvidaci vesnic Lužických Srbů

Povrchová těžba hnědého uhlí tvrdě zasahuje do lidských osudů bez ohledu na to, děje-li se v severních Čechách, Lužici nebo jinde. Chceme však poukázat, že škody způsobené povrchovým dolováním uhlí v Lužici mají ještě jeden rozměr zásadní důležitosti. Dobýváním uhlí velmi utrpěl slovanský národ Lužických Srbů.

Lužičtí Srbové jsou původními obyvateli Lužice. V 10. století podlehli německým výbojům. Období pro lužickosrbský národ příznivější byla střídána dobami tvrdého útlaku. Velmi těžkým podmínkám čelili Lužičtí Srbové zvláště v té části Lužice, která se po roce 1815 stala součástí Pruska. Také nacismus a druhá světová válka Lužické Srby krutě zasáhly. V důsledku tohoto vývoje v rozsáhlých oblastech Lužice ztratili Lužičtí Srbové svůj jazyk a kulturu, poněmčili se.

Povrchová těžba hnědého uhlí probíhá v Lužici nepřetržitě už více než 100 let. Za tu dobu bylo vysídleno zcela nebo částečně 136 sídel, přes 25 000 obyvatel Lužice, v převážné většině Lužických Srbů, ztratilo své domovy. Národní vědomí Lužických Srbů je velmi úzce spjato s domovem, tedy převážně s vesnickým prostředím. Ztráta domova měla za následek poněmčení drtivé většiny přesídlených Lužických Srbů. Ve střední a Dolní Lužici bylo právě dobývání hnědého uhlí jednou ze zásadních příčin toho, že se zde v nejnovější době Lužičtí Srbové ocitli na samé hraně etnického a jazykového přežití.

Vážený pane předsedo, chceme konečně upozornit, že dalším rozšiřováním povrchového dolu Wochozy je bezprostředně ohroženo i Slepsko ve střední Lužici. Tato oblast je nejmenší ze tří oblastí dnešní Lužice, ve kterých se ještě uchoval lužickosrbský jazyk. Skládá se pouze ze sedmi vesnic a městečka Slepa. Podle současných plánů mají být vesnice Mułkecy, Miłoraz a Rowno odtěženy úplně, ves Trjebin částečně, městečko Slepo také částečně. Dohromady se přesídlení týká asi 1700 obyvatel, Lužických Srbů a Němců. Zničena by byla téměř polovina této malé oblasti, ve které i přes nepřízeň osudu dokázali Lužičtí Srbové zachovat svůj jazyk i kulturu.

Chceme podtrhnout: Slepsko je jedinečně zachovalou národopisnou oblastí. Patří k těm výjimečným evropským místům, ve kterých se hra na lidové nástroje bez přestávky předává od středověku až do současnosti. Na místní třístrunné velké a malé housle a dudy (gusle, guslicki, kózoł) hrají v současnosti umělci místního souboru Serbski folklorny ansambl Slepo, hře se učí mladí pokračovatelé tradic.

Lidé na Slepsku mluví svérázným nářečím lužické srbštiny a tento svůj jazyk si chtějí uchovat. Vydali již mluvnici „slepjanštiny“, nedávno také zpěvník lidových písní, sestavuje se slovník, v tomto mikrojazyce vycházejí i literární texty.

Střediskem lužickosrbského života na Slepsku je Njepilův dvůr v Rowném (selský dům spojený s osobností Hanzo Njepily, mimořádně zajímavého srbského písmáka z přelomu 18. a 19. století). Také této vsi hrozí úplné zničení. Njepilovu dvoru v lepším případě přenesení na jiné místo.

Ptáme se – pokud by plány na těžbu uhlí byly uskutečněny – mohli by vůbec Lužičtí Srbové na Slepsku takový otřes překonat? Podotýkáme, že pokud by Lužičtí Srbové na Slepsku nepřežili, padl by s konečnou platností jeden ze tří základních pilířů lužickosrbské kultury a identity v Lužici a došlo by k nevratné škodě celoevropského významu.

ČEZ – nech Lužici na Pokoji. …. Nedáme se prodat!

Vážený pane předsedo, chceme poukázat na skutečnost, že vztahy mezi Lužickými Srby a Čechy byly v předchozích staletích úzké a dodnes jsou velmi živé. Horní Lužice již od 1075 s přestávkami přímo náležela českému státu, Dolní Lužice od roku 1373. Čeští panovníci obě Lužice prohlásili za nedílné části Koruny české a právě toto období patří v dějinách lužickosrbského etnika k těm příznivějším.

Avšak i po odtržení Horní a Dolní Lužice od českého státu v roce 1635 pokračovaly bohaté vztahy Lužických Srbů s českým prostředím. Důležitou událostí bylo založení Lužického semináře v Praze na Malé straně v roce 1728. Mezi stovkami studentů, kteří prošli Lužickým seminářem, bylo mnoho pozdějších významných představitelů lužickosrbského kulturního života a předních postav národního obrození.

Již v roce 1907 byla v Praze založena Společnost přátel Lužice, která účinně podporovala Lužické Srby zvláště po nástupu nacimu v Německu ve 30. letech minulého století a která ve své činnosti pokračuje i v současnosti.

Také v dnešní době mají Lužičtí Srbové silný citový vztah k Praze a České republice. Současný český stát dokonce považuje Lužické Srby formálně za krajany.

Vážený pane předsedo, mějte na paměti, že malé etnikum Lužických Srbů mělo ve svých pohnutých dějinách hlavní zastánce v obraně proti postupné likvidaci své etnické a jazykové identity právě mezi Čechy – a že v případě tlaku právě české firmy na vystěhovávání zdejších obyvatel byste se podíleli také na pošlapání starého tradičního přátelství mezi našimi národy i na zradě našich vlastních dějin.

Vážený pane předsedo, chceme nadále využívat všech demokratických prostředků, abychom pomohli obyvatelům Lužice v uchování jejich domovů!

Pokud chcete podpořit boj Lužických Srbů o záchranu jejich domovů a tím i kulturní svébytnosti, zkopírujte laskavě text otevřeného dopisu a pod něj uveďte:

jména, povolání či vztah k Lužici, datum, podpisy