Rajko Doleček
1.1.2016
I když se na Televizi moc nedívám, Magazínu Práva s TV Programy si vždy alespoň prolistuji. V posledním Magazínu z 23. prosince 2015. mě zaujala vážná i usměvavá tvář našeho předního katolického intelektuála a teologa, profesora Tomáše Halíka v Rozhovoru Dany Braunové s nim „O Tajemství Vánoc, pochybování o Zemanovi“.
Příjemně působí profesorovo povídání o Adventu, jeho reminiscence na jeho expedici do Antarktidy a že jeho asi první kniha, kterou četl, byla od Karla Čapka, že patří k lidem, kteří si ducha a tradici Vánoc nedali vzít těmi, pro které jsou Vánoce svátkem konzumu a povrchnosti. Velmi hezky definoval základního ducha Vánoc, při kterém „centrální tajemství skutečnosti, kterému my říkáme Bůh, se ukázalo v lidství…“. Připomnělo mi to slova našeho pravoslavného katechety na gymnáziu v Bělehradě před asi 75 lety, který nám vykládal o tom, jak duše člověka touží po Bohu, srbsky řečeno, že je „bogočežnjiva“. Mé základní přesvědčení věřícího pravoslavného levicového, vždy bezpartijního intelektuála, říká něco podobného, že Vesmír bez Boha by byl smutný a prázdný. Moje pravoslavná maminka, Srbka, a tatínek, Čech, katolík, s kterým jsme v neděli chodili do pravoslavné katedrály, mě od začátku utvrzovali ve víře, naději a lásce, jako o nezbytných základech křesťanství a mezilidských vztahů. Tatínek si velmi vážil srbské pravoslavné církve pro její skromnost, historickou statečnost v dobách téměř 500 let zlé turecké poroby a militantního Islámu, pro její křesťanský patriotizmus a uchování národního povědomí o slavné minulosti. Jediný, kdo uměl alespoň trochu číst a psát během těch staletí násilí a útlaku byl pravoslavný pop (kněz) nebo kaludžer (mnich). Srbská pravoslavná církev nebyla nijak bohatá, byla chudá.
Líbila se mi profesorova poznámka o nezbytnosti kritických poznámek i v některých otázkách víry, jako prevence fanatizmu a fundamentalizmu. A také to, že je papež František důvodem jeho hrdosti, kterého ctí z celého svého srdce.
Tady jsem si vzpomněl na událost, které jsem si velmi vážil, na kterou jsem byl skutečně hrdý. Byl to můj rozhovor, v rámci československé televize, někdy začátkem 1990, s kardinálem Františkem Tomáškem v Arcibiskupském paláci v Praze, který si mě vybral k tomu rozhovoru (v té době jsem byl stále velmi populární vzhledem ke svým TV seriálům a vystupování v pořadu „Dejte léta životu“). Dlouze mi krajně milý a laskavý kardinál Tomášek vykládal své životní zkušenosti a křesťanské pravdy, po všech strázních, které zažil za posledních let. Byl proti hromadění bohatství církvemi.
Monsignore Halík (tak ho tituloval papež Benedikt XVI) nemá rád našeho prezidenta Miloše Zemana, zřejmě protože právě on významně vyhrál volby proti jeho kandidátovi v České republice, přes tvrdou snahu značné části médií a vydatnou podporu ze zahraničí, aby ty volby nevyhrál. Profesoru Halíkovi se nelíbí, že prezident Zeman někdy říká dost nebojácně pravdy, jak je vidí on a nemalá část národa, že je jaksi „dává do diskuse“, ale dle monsignora Halíka prezident : apeluje na to nejhorší v nás a spojuje se s tím mravně nejnižším ve společnosti a naši společnost soustavně táhne dolů, místo nahoru…“ Monsignore Halík jistě také vytýká prezidentu Zemanovi jeho letošní cestu, když jako jediný z Evropské unie jel do Moskvy, na oslavu dne vítězství ve válce. Tedy do země, která nejvíce vytrpěla za války a která se krajně významně podílela na našem osvobození a porážce surových nacistických okupantů. USA a Evropská unie (EU) se odmítly účastnit oslav v Moskvě, pro události ve válce v Ukrajině (ne bez americké přípravy, jak říkala i paní Victoria Nulandová, z amerického Ministerstva zahraničí), na Krymu (na štěstí zatím nekrvavé), pro pošlapávání lidských práv.
Nepamatuji se na nějakou reakci profesora Halíka a jemu podobných na kriminální agresi NATO a tedy i USA a Evropské Unie, EU, nepovolenou Radou bezpečnosti OSN, proti „malé“ Jugoslávii (Srbsko + Černá Hora) v 1999 a 78 (!) dnů a noci bombardování země, hlavně Srbska, Kosova, z bezpečné výšky 5 000 metrů, s tisíci mrtvých a zraněných, s obrovským ničením zdrojů průmyslu, infrastruktury, doprovázené ekologickou katastrofou, kriminálním použitím Američany ochuzeného uranu v pumách. Zdali pak někdo odmítl nějaké oslavy podobného rázu na Západě, přes nepovolenou agresi proti Srbsku (1999), Iráku (2003) se statisíci následných mrtvých a obrovským růstem nenávisti, přes zničení státu Libye, přes agresi proti Sýrii a její ničení a záplavu mrtvých a prchajících? Nesmíme zapomenout, že i prezident Havel, zatím co kreslil srdíčka a mluvil o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, zcela bezostyšně doporučoval bombardování, a tedy i ničení a zabíjení, v bratrském Srbsku, intenzivně v Iráku, Libyi, dokonce i v Sýrii, Pozastavoval se někdo nad Západem vyvolaným odtržením Kosova od Srbska a s tím souvisejícím pošlapáním rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1244 z 10.června 1999 a 250 000 vyhnanými Srby a Romy z Kosova, vraždy přes 3 000 z nich, ničení tamních srbských mnoho staletí starých kulturních památek, ničení pravoslavných klášterů, chrámů, hřbitovů ? Bojkotoval někdo, pro tyto až kriminální události, něco významného na Západě? A co zabíjení srbských a romských zajatců, kvůli prodeji jejich orgánů k transplantacím? Prezident Zeman by jistě sklidil ještě větší zatracení, že jel do Číny, ale nevyšlo to, protože čínský prezident byl přijat s nebývalou pompou i britskou královnou, a pak ho navštívil i náš docela populární premiér Sobotka!
Pan profesor Tomáš Halík získal v roce 2014 prestižní Templetonovu cenu, o které vím jen to, co bylo uvedeno v Rozhovoru, že ji dostávají ti, kteří pomáhají, obhajují dialog mezi různými vyznáními a nevěřícími.
Konec Rozhovoru, pokud bylo jeho autorkou správně zachyceno to, co monsignore Halík skutečně říkal, se mi nelíbil. Tady jako by v něm promluvila ta zlá, téměř nekřesťanská „Ecclesia Militans“ (Válčící Církev), když říká, že by „zahrávání si s myšlenkou rozbití EU …velmi vyhovovalo i u nás na internetových sítích všudypřítomné propagandě Putinova Ruska, jehož pravoslavný fundamentalistický mesianismus není o nic lepší a o nic méně nebezpečný než ten islamistický.“ Tady se mi náhle pan profesor Halík, pokud to tak říkal, změnil (sit venia verbo) na Velikého Inkvizitora, který posílá na hranici kacíře na základě dost ledabyle a jednostranně utvořeného a politikou motivovaného „rozsudku“. Tady téměř trapně zni latinské Finis coronat opus (konec korunuje dílo) po půvabně a čtivě započatém Rozhovoru a pak při nejmenším divně a nesnášenlivě zakončeném.
Z půvabných začátků Rozhovoru se tady najednou stala v průběhu několika slov téměř nestvůra dost lacino a na nepravém místě – vždyť je to rozhovor o svátcích Míru, Vánocích – předvedené nesnášenlivosti.
Škoda.
