Ivan David
30. 1. 2016
Petr Žantovský si podle Parlamentních listů stěžuje, že se z médií nedozvěděl nic podstatnějšího o novele vysokoškolského zákona zde. Dříve než jsem byl v důsledku nedostatečné bdělosti Krajského výkonného výboru ČSSD v Praze zvolen poslancem Poslanecké sněmovny PČR, nechápal jsem, proč se veřejnost tak málo dozvídá o jednání nejvyššího zastupitelského sboru. Přijal jsem hypotézu, že média prostě nemají zájem šířit tyto informace. Po prvních přímých zkušenostech jsem svoji představu opravil.
Zjistil jsem, že v předsálí Poslanecké sněmovny se pohybuje několik desítek novinářů ba i celých televizních štábů. Strašně se nudí. Většinou čekají na pokyn z redakce, že se mají zeptat toho a toho na to a to. Vyhledají příslušného poslance a položí mu otázku. Výjimečně projevují i vlastní iniciativu.
Brzo jsem zjistil, že devět z deseti novinářů nemá bližší představu o programu schůze sněmovny a tím méně o projednávaných zákonech, smlouvách či zprávách. Pokud se často bez vlastního přičinění dozvědí název projednávaného dokumentu, netuší obvykle nic o jeho obsahu, natož dosahu nebo předmětech sporu. Z toho důvodu obvykle sami netuší, na co a proč by se měli ptát.
Zpravidla neznají o mnoho více poslanců než běžný občan povrchně se zajímající o politiku.
Ožijí v okamžiku, kdy se v jednacím sále stane něco emočně vypjatého či “událost”, která může vzbudit jejich pozornost. Takovou věcí mohou být hrubé urážky mezi poslanci, opilost některého z nich, infarkt či epileptický záchvat, čerstvá mediální zpráva o nějaké nepřístojnosti, atd.
Projevují neustálou snahu vyfotografovat či natočit poslance který usnul, na jeho tváři se objevila směšná grimasa, zívá nebo se šťourá v nose.
Toto spektrum zájmů samozřejmě neskýtá naději, že by občanům mohly být zprostředkovány nějaké politicky významné informace.
Novinář: Nežil jsem nadarmo, jen co nenávisti se mi podařilo vyvolat! (Karel Čapek, Bajky a podpovídky)
Média, jejich majitelé i samotní novináři, zpravidla nevykazují snahu po vyváženosti. Naopak neustále útočí na některé politické subjekty či jednotlivé zákonodárce nebo členy vlády, kteří upadli v nelibost jejich nebo jejich šéfů. S předkvapením jsem však zjistil, že většina publikovaných nepravd není důsledkem zášti novinářů, ale jejich prosté hlouposti, nepochopení podstaty problémů a primitivní nápodoby podobného jednání novinářů konkurenčních médií.
Napadení dobře vědí, že až na výjimky nemá smysl se bránit, protože spory se vedou dlouho, stojí čas a peníze. Tisková oprava po dvou letech není dostatečným zadostiučiněním. Novináři to vědí a útočí o to směleji.
Jak patrno, o obsah projednávaných často naprosto zásadních dokumentů vůbec nejde. Novinář, který nemá informace se ani nemůže smysluplně ptát a proto nemůže zprostředkovat důležitou informaci čtenáři, posluchači či divákovi. Těm jsou pravidelně předkládány povrchní až prostoduchá sdělení plná předpojatosti a myšlenkových stereotypů. Práce novináře nemůže být lepší, než jeho kvalita.
Není to nic nového. Stačí si přečíst povídku Karla Čapka „Referát parlamentního zpravodaje” zde. Spisovatel a novinář Karel Čapek demonstruje na příkladu obecně známé divadelní hry „Hamlet, kralevic dánský“, jak by byl obsah hry přetlumočen parlamentním zpravodajem. Vyjímám ukázku:
Smrtí Poloniovou by se měla hra skončit; co následuje, jsou beztoho jen jalové řeči bez hlavy a paty; zejména princ Hamlet obtěžoval rozčarované posluchačstvo svými nevhodnými a příliš osobními samomluvami, jako má-li být, či nebýt. Dobrá polovina hry mohla klidně odpadnout. Nebýt skvělých projevů Poloniových, byl to ztracený večer.
Vylíčili jsme děj Hamleta co nejpodrobněji, aby si uvědomělý čtenář sám učinil obraz o celé hře. Obecenstvo, když bylo s nejhlubší pozorností vyslechlo mohutné řeči Poloniovy, jevilo o konec hry zřejmý nezájem. Jen mizivý hlouček nekritických straníků aplaudoval na konci prázdnému mlácení slámy a demagogickým frázím Hamletovým. Soudná veřejnost se takovým laciným úspěchem ovšem oklamat nedá.
Když už jsem měl asi po dvou letech dojem, že vím, jak to s parlamentními zpravodaji bývá, oslovil mě nenápadný muž, kterého jsem vídal mezi jinými postávat v předsálí jednacího sálu. Měl bystré oči. Pokládal jsem ho za lobbystu. Zjistil jsem s překvapením, že jde o novináře. Ukázalo se, že má dokonalý přehled o všem podstatném, co se ve Sněmovně projednává, že zná naprostou většinu poslanců, vyzná se v jejich vztazích. Měl takový měl nadhled, že byl schopen překvapivě přesně odhadnout další vývoj.
Občas pohovořil s nejrůznějšími zákonodárci a v jeho hlavě se z mozaiky jednotlivostí tvořil téměř dokonalý obraz dění na celé politické scéně. Pochopil jsem, proč o svých poznatcích nic nepíše. Ti, kteří mu poskytují informace, by přestali být sdílní. Byl totiž zjevně i jakýmsi důvěrníkem mnohých z nich. Kromě toho ani jeho zaměstnavatel ani příliš nestál o to, aby veřejnost dospěla k ucelenému obrazu politického dění.
