Josef Mrázek
6. 1. 2015
Dvacet šest let je generační rozdíl, moc dlouhá doba k napínání naší trpělivosti a určitě dost dlouhá doba na to, abychom podle stavu státu na začátku a na konci tohoto období mohli spolehlivě posoudit, jak se dbalo zájmů obyvatelstva. Řeči o tom, že vláda, nebo vedoucí politik, třeba Kadáfí, nebo Putin, přece měli, nebo mají vady, ztrácí na významu, když zjistíme, že zemi pozvedli nebývalým způsobem.
Metoda hodnocení podle výsledků nevyžaduje, abychom věděli, kdo komu pomohl se vecpat do rozhodujících funkcí, ale můžeme s jistotou konstatovat, že moci se uchopili lidé, kteří nebyli schopni stát účelně řídit. Výsledek je stejný, ať prahli po moci sami a byli jinak neschopní, nebo se někomu hodilo podpořit neschopné a přitom snadno ovladatelné. V době vlády komunistů se říkalo, že velká škoda vzniká tím, že na vedoucí místa strana umísťuje neschopné lidi, kteří vědí, že jen naprostá poslušnost je může udržet ve funkci. Tenkrát jsme si neuměli představit, že vedení státu může být sestaveno ještě daleko hůře.
Na začátku roku 1990 se prosadili lidé z Prognostického ústavu, kteří měli vědět, co se má dělat, ale nedělali to . V případě změny je totiž důležité dbát toho, aby šlo o změnu k lepšímu. To znamená ponechat, co je dobré a opravit, co je špatné. Takový přístup převládal na základních úrovních Občanského fóra, kde bylo nutné zdůvodnit změny v přímém kontaktu s občany podle tak řečeného selského rozumu. Skupina lidí z „prognosťáku“ a disidentů znalých techniky boje o pozice, ale neschopných budování státu, se sama ustavila do vedoucích pozic a nečekala, co přinese vývoj Občanského fóra vytvářejícího demokratické struktury zdola. Sněm Občanského fóra schválil v roce 1990 docela dobré stanovy, ale jejich obsah byl skupinou disidentů ignorován a zatímco OF v ploše státu pracovalo, zmíněná skupina usilovala o jeho rozbití a přeměnu na systém klasických stran, vyznačujících se zneužitelností. Této situace využil Václav Klaus, díky nedodržení stanov se zmocnil funkce předsedy OF a v rozporu s nimi celého OF a předělal ho na stranu ODS. Podvod s tím spojený přikryl Václav Havel za přispění Pavla Rychetského.
Od té doby dodnes se příjmaná „politická“ rozhodnutí vyznačují příliš často nekompetentností, to jest neřeší daný problém, a kromě toho mají závažné škodlivé následky. Není to vždy způsobeno zlým úmyslem, ale často mentální nedostatečností, když funkci drží ten, kdo nedovede vymyslet, jaké budou následky, nebo ani nechápe, v čem je problém. Typickým příkladem je opuštění hospodářské soběstačnosti republiky a orientace na export za současného velkého podhodnocení koruny a úplného otevření trhu po roce 1989. Osudné následky se začaly projevovat hned, ale naše „politiky“ to nepoučilo ani během více než dvaceti let trvání chyb.
V dalším se zaměříme postupně na některé významné součásti života státu.
V TOMTO PRVNÍM DÍLE BILANCE TO BUDE OBLAST HOSPODÁŘSTVÍ
Privatizace
Nepředpokládanou hospodářskou devastaci státu po roce 1989 urychlila a prohloubila doktrina prosazovaná zloději národního majetku, že všechno se musí zprivatizovat. Parlament pochybného složení schválil zákon zakazující soudní přezkoumání zlodějských privatizací (prakticky každá byla zcizením národního majetku). Kuponová privatizace nepřinesla nezkušeným občanům skoro nic, běžní občané se v tom nedovedli orientovat, a tak v kombinaci se směnným kursem na úrovni 25 % kupní síly a machinacemi s účetní hodnotou, mohli zahraniční nabyvatelé za méně než jednu šestinu skutečné hodnoty získat náš průmysl a zlikvidovat ho, aby jim nekonkuroval. Kromě velké části průmyslu jsme ztratili soběstačné zemědělství, pivovary a cukrovary, státní energetiku, strategická ložiska surovin, zdroje vody a kde co. Za vytunelované banky jsme nedostali nic a ještě jsme je vynaložením stovek miliard korun oddlužili a viníky chráněné „politiky“ jsme ani nezavřeli. Loupežníci poškodili i zdravotnictví a mor privatizace ohrožuje zbytky věcí veřejných, poštu a státní dráhy, a zasáhl i institucionální sféru, viz soukromí exekutoři. Ukradeny byly i mnohé byty. Naprostým selháním parlamentu došlo ke zdražení již i bez toho drahé elektrické energie pro domácnosti o 27% ve prospěch spekulantů s fotovoltaikou.
Mzdy a platy, cena práce
Během transformace po roce 1989 byly zrušeny dotace, které za komunistů nahrazovaly podstatnou část příjmů domácností, ale úroveň mezd a platů nebyla s ohledem na to zvýšena, a tomu odpovídající nevyplacená část mezd proto tvoří bezdůvodný zisk zaměstnavatelů a většinou odchází ve formě dividend na konta zahraničních majitelů akcií. Škody způsobované občanům nízkými mzdami a platy ve většině oborů stále narůstají a ochuzují národ. Kromě toho špatně provedená transformace ekonomiky a špatné vyjednávání při vstupu do EU způsobilo ztrátu mnoha produkcí s vysokou přidanou hodnotou, a tím klesla i odpovídající průměrná cena práce v ČR. Vymkly se z toho jen některé obory, jako právníci a finančníci a zvláštní kategorie manažerů a vedoucích funkcionářů, kteří si sami určují celkové situaci neodpovídající platy. Každá z obou příčin snižuje kupní sílu vyplácených mezd a platů zhruba faktorem 0.7 oproti stavu v Německu a Rakousku, takže medián kupní síly mezd a platů má v tomto srovnání zhruba poloviční hodnotu.
Objem mezd a platů za rok 2014 byl v ČR 1297 miliard Kč, z toho na produkci dodanou do zahraničí připadlo asi 1090 miliard Kč. Aby se pohnulo s velmi nízkou hladinou mezd a platů, měli bychom během první etapy jejího zvyšování prosadit zvýšení mezd a platů, například, v průměru o 30%, což by si vyžádalo 327 miliard Kč, o které by vzrostla cena exportu, nebo správněji, klesl bezdůvodný zisk většinou odcházející do zahraničí. Je to jen 9% ceny exportu a přineslo by to řadu positivních důsledků, na rozdíl od níže popsané akce ČNB odvádějící peníze do zahraničí a škodící i jinak.
Odstranění nedostatku práce s velkou přidanou hodnotou, jako druhé příčiny nízké ceny práce, je podmíněno restrukturalizací hospodářství a tato oprava proto vyžaduje i při dobrém vedení státu více času.
Měnová politika
Největší hospodářské škody způsobila a dále způsobuje špatná měnová politika. Začalo to tím, že při zavádění směnitelnosti české koruny za hlavní obchodované měny byla koruna podhodnocena tak, že směnný kurs byl vůči kursu stejné kupní síly německé marky a amerického dolaru na nesmyslném čtyřnásobku. To vedlo k rychlému ztrácení národního majetku a nadměrnému růstu devizových zásob. Ani potom nebyla provedena potřebná korekce a když byla devastujícím výprodejem zmařena většina hodnot a při katastrofálních kursových poměrech se vyvážely násobně větší hodnoty, než dovážely, měla ČNB dokonce tu drzost intervenovat, aby dále oslabila podhodnocenou korunu a podpořila export ničící stát.
Rozdíl směnného kursu a kursu stejné kupní síly koruny se v průběhu let pozvolna zmenšoval, ale významnné ztráty přesto stále narůstaly. Koncem roku 2013 se zdálo, že kurs proti euru brzo dosáhne 24 Kč na cestě k odpovídajícím asi 18 Kč. V tu dobu Rada ČNB ohlásila, že korunu oslabí vydáním nepodložených 220 miliard Kč a bude dlouhodobě udržovat její kurs nad 27 Kč za euro. Hned na to začala Evropská banka podobně oslabovat i euro, což znehodnocování koruny ještě zvýraznilo. Do konce roku 2015 bylo na znehodnocování koruny vydáno ČNB asi 360 miliard Kč. Ocitli jsme se v situaci, jako bychom měli zavedené euro ve zvláště špatném výchozím kursu, se všemi nevýhodami, ale bez výhod. Tato operace se nedala vysvětlit jinak, než že jde o zájmy MMF a Světové banky, ale ČNB zřejmě počítala s veřejnými sdělovacími prostředky v jejích službách a směle předložila k věření nepřijatelné zdůvodnění. Po odmítavých reakcích ho opakovaně měnila. Základem manipulace bylo, že byl zcela ignorován rozdíl mezi oprávněností znehodnocování měny při nadhodnocené koruně a jeho nesmyslností při podhodnocené koruně. Zvolený zásah byl v rozporu se zákonem o ČNB a způsobil zrychlení nárůstu škod.
Ve prospěch zahraničí odchází každý rok kursová ztráta v eurech daná objemem zahraničního obchodu v korunách krát rozdíl převrácených hodnot kursu stejné kupní síly a směnného kursu. Obyvatelstvo není informováno o velikosti těchto ztrát a nijak si toho nevšímá. Avšak, například, v roce 2014 byl objem zahraničního obchodu asi 3570 miliard Kč, kurs stejné kupní síly 18 Kč za 1 euro a směnný kurs 27 Kč za 1 euro. Tomu odpovídá roční ztráta vlivem kursu 67.5 miliardy euro, neboli 1215 miliard Kč. Bez intervence ČNB by se v tom roce směnný kurs velmi pravděpodobně dostal na 24 Kč za 1 euro, což je stále špatné, ale kursová ztráta by byla 49.6 miliardy euro, neboli 893 miliard Kč, takže o 322 miliard Kč nižší. Odpadly by také náklady na intervence. Sazbu za způsobení tak velké škody trestní sazebník ani neuvádí. Za povšimnutí stojí, že ztráta způsobená ČNB navíc, je zhruba tolik, kolik stojí celé zdravotnictví, kde se ministři Babiš a Němeček dohadují o každou korunu. Schodek státního rozpočtu se v těchto počtech jeví jako drobnost.
Akce ČNB měla vyvolat odvolání guvernéra Singra a pro intervenci hlasujících členů Rady ČNB presidentem, jen on to mohl udělat s poukazem na porušení zákona o ČNB. Důvody tam jsou, a on je jediný, kdo může jednat. A když je někdo jediný, kdo může, tak musí, pravil klasik. Zatím se nic nestalo, jen pokračuje klamání občanů. Znehodnocení koruny je totiž ekvivalentem poskytnutí slevy na vyvážené zboží a služby, v našem případě asi 10%. Vzniklé dumpingové ceny vyvolaly zvýšení poptávky po již předtím lacino nabízeném zboží a daří se ho prodávat o asi 5% více. Uspokojení této poptávky umožnilo zvýšit objem výroby a to se projevilo jako zvětšení HDP o 4.2%. To se vydává za skvělý úspěch, ale mlčí se o tom, že za tento rozšířený export vlivem zkaženého kursu dostáváme ve formě dovozu jen 96% hodnoty toho, co jsme dováželi za menší vývoz před intervencí. Inflace nenastala, k té by spíše vedlo zvyšování mezd a platů (nikoliv těch již vysokých), kterému se podnikatelé úporně brání. Zvýšení výroby nevedlo ani k odpovídajícímu celkovému zvětšení objemu mezd a platů a také snížení nezaměstnanosti není moc významné a týká se jen málo placených míst, na objemu všech mezd není patrné. Vzdor všem skutečnostem ČNB využívá nečinnosti pana presidenta a hlásí, že nám bude nejméně ještě celý rok škodit intervencemi.
Závěr kapitoly o hospodářství
Cílem kapitoly o hospodářství bylo ukázat, že celý roční objem mezd a platů je prakticky stejně velký, jako roční kursová ztráta způsobená chybnou prací „politiků“. Současná správa státu by mohla tuto ztrátu při správném postupu relativně brzo snížit asi na polovinu a dostat mzdy a platy na úroveň tří čtvrtin kupní síly příjmů našich úspěšnějších sousedů. Další zlepšení je podmíněno restrukturalizací hospodářství a investicemi nahražujícími rozkradený národní majetek. To je i při správném postupu časově značně náročnější.
Další díly „Novoroční bilance po dvaceti šesti letech“ budou pojednávat o otázkách sociálních, o zdravotnictví, a o tom, jak řídit stát.
