Radim Valenčík vzpomíná na Miloslava Ransdorfa

Avatar
Původní autoři

24. 1. 2016     RadimValenčíkPíše
Míla byl jeden z nejzajímavějších lidí, které jsem poznal, když jsem přišel do Prahy. Brzy (a dlouho po tom) jsme si byli blízcí. Psal se rok 1978. Pozval mě k sobě do Petrovic u Rakovníka, kde žil s rodiči. Rozhodl jsem se návštěvu spojit s turistikou. Jel jsem vlakem do Berouna, prošel přes Křivoklátské lesy a stoupal po modré směrem k Rakovníku. Celkem to mělo být tak asi 72 km.


Když jsem se blížil k městu Nezbedného bakaláře, v dálce už bylo vidět věže kostela a radnice, začalo drobně poprchávat. Před sebou jsem uviděl dvě dívenky. Jednu větší, tmavovlásku, druhou menší, blondýnku. Zrychlil jsem krok, a když jsem se dostal k nim, jedna se obrátila, v její tváři se objevilo nadšení a zvolala: “Jé, pane profesore!”

Ukázalo se, že jsou to moje studentky, které jsem právě učil na VŠE. “Kateřina je sama doma”, povídá ta větší, “její rodiče odjeli. A tak tam budeme samy. Přidejte se k nám, uvidíte, že nebudete litovat. Vína máme dost.” Kateřina zjevně souhlasila. A mně bylo pouhých 25 let, tehdy jsem byl dost pěkný. Věrohodný příslib dvojnásobného zážitku. Velké dilema. Skončit už v Rakovníku, nebo dojít až k Mílovi?

Dodnes nevím, zda jsem udělal správně, ale člověk nemůže mít vše. Existuje něco jako náklady obětované příležitosti. A vtomto případě byly hodně velké. Přesto jsem se vydal na cestu k Mílovi. Mezi tím už déšť zesílil. Z Rakovníka mě zbývalo asi dvanáct kilometrů po silnici, podle mapy se však cesta dala zkrátit kolem polního letiště. Tak jsem se pokusil o zkratku. Déšť se změnil v bouři. Blesky bily kolem mě. Za letištěm cesta skončila a já musel prošlapovat lepkavé a hluboké bahno kukuřičného pole. Byl jsem po zásluze potrestán.

Nakonec jsem nelitoval. Strávil jsem nejen nádherný večer, ale diskutovali jsme až do rána. Zabíjačka z čerstvě poraženého vepříka, domácí slivovice, ale hlavně nesmírně zajímavá výměna názorů.

Mílova maninka mě byla velmi sympatická. Podle ní byl Mílův intelekt (kterého si byla dobře věoma a na který byla hrdá), výsledkem toho, že mu od ranného dětství vyprávěla pohádky.

Během nočního rozhovoru s Mílou jsme probrali situaci, shodli se na tom, že je nutné zásadně reformovat společnost, že nelze asistovat při pokračování politiky nesvobody. Shodli jsme se i na tom, že řešení by mělo vycházet z té teorie, která poprvé byla schopna rozlousknout záhadu dějin. Tj. toho, čím jsou dějiny jako přírodně historický proces, jako proces přetváření přírody společností a od něj se odvíjející proces sebeutváření společnosti, určovány.

Vypili jsme toho hodně, ale dodnes si pamatují mnohé z toho, co jsme pro sebe vzájemně objevili v názorech toho druhého. Poslouchali jsme vážnou hudbu a Mílovo oblíbené elpíčko s nacionalistickými (zakázanými) písněmi z toku 68. Míla byl na rozdíl ode mě vynikající zpěvák. A když zpíval “stáli sokolíci”, tak i jemu stály v očích slzy.

Končili jsme mezi pátou a šestou posloucháním rakousko-uherských pochodů. Každý pluk musel mít svůj.

Zdržel jsem se až do oběda. Ukázal mi okolí. Přímo naproti jeho domku byl zámeček, ve kterém byl archiv naciliteratury. Nedostupný. Míla z toho byl zoufalý. V té době totiž už přečet všechno, co bylo v Národní (tehdy Státní) knihovně. Potkával jsem ho tam často ve studovně vzácných rukopisů. Studoval Husovy spisy i s autentickými poznámkami vepsanými Jakoubkem ze Stříbra. Základ jeho kandidátské práce.

Výsledkem neúnavného studia všeho, co se Mílovi dostalo do rukou, byla jeho kandidátská práce věnována husitské filozofii a ideologii. Rozrostla se do několika dílů o celkovém rozsahu asi 1200 stran. V rozporu se všemi předpisy.

Nastal slavný den obhajoby, na které se sešli všicho jeho kamarádi, ale i ti, co mu nepřáli, protože mu záviděli, včele s tehdejším děkanem Filozofické fakulty UK Josefem Mužíkem.

Chyběli pouze oponentni. Profesor Černý z Ústavu pro filozofii a sociologii krátce před tím zemřel. Jakub Netopilík, vedoucí katedry filozofie na Vysoké škole politické, jako vždycky zapomněl. Byl to vynikající odborník i člověk. Ale roztržitý jako skutečný profesor. A on byl skutečný profesor. Vždy, když dorazil do školy, musela jeho sekretářka dohlédnout, zda má zapnutý poklopec, doprovodit ho do třídy, říci mu, kde skončil naposledy… A pak už následoval zážitek v podobě skvělé přednášky z hlavy a bez přípravy. Na půdě té svérazné vysoké školy dost neobvyklé.

Z oponentů byla přítomná pouze 82letá Jiřinka Popelová-Otáhalová. Živý důkaz, že může existovat skvělý filozof v sukních. Studovala ještě u Benedetta Croceho. Autorka výborných filozofických knih.

Podle zákona museli být při obhajobě přítomní aspoň dva za tří oponentů, aby mohla proběhnout. V přeplněném sále Filozofické fakulty nastala chvíle obav. Slova se ujala Popeluška (jak jsme filozofické babičce s láskou říkali). “Jsem ráda, že jsem se dožila chvíle, kdy je obhajována tato práce, tento intelektuální skvost českého filozofického myšlení. Proto budu mluvit o jejím obsahu a významu tak dlouho, než seženete a přivedete Jakuba…” – začala své dlouhé vystoupení. Odstartovala tím usilovné shánění Jakuba Netopilíka. Asi po hodině a půl vyplněné kvalifikovanou přednáškou Jiřiny Popelové-Otáhalové na téma Mílovy doktorské práce byl roztržitý profesor dopaden a dopraven do budovy Filozofické fakulty.

Jiřina mu uvolnila místo a Jakub, aniž by vůbec věděl, co se před tím říkalo, začal: “Když se mi dostal Ransdorfův spis čítající 1200 stran do rukou, chtěl jsem ho vrátit zpět s poznámkou – kandidátská práce má mít dle zákona 150 stran plus minus deset procent. Pak jsem však seděl na nějaké nudné schůzi. Tak jsem ji otevřel a… (udělal dramatickou pauzu) dočetl až do konce.” V tu chvíli bylo o úspěšné obhajobě rozhodnuto.

Nešlo o to, že Míla práci obhájil, ale jak ji obhájil. Obhajova sama o sobě byl intelektuální koncert filozofů různé generace.

Jen Mužík si aspoň trochu ukápl v diskusi, kde Ransdorfovi poblahopřál a současně dodal: “Ovšem nevím, Mílo, jestli vám mohu věřit.”

Chtělo se mi po těch slovech zvracet. Ovšem ti, co ještě nedávno na Mílu pořádali štvanice, jsou ještě mnohem horší než Mužík. Nějak nám tu v tuto dobu těch mužíků vyrostlo jako hub po dešti.)

V tu dobu začala Mílova hvězda stoupat. Ne na poli oficiálního úspěchu. Na Filozofické fakultě se držel jen tak tak. Mužík podnikl několik pokusů o jeho likvidaci jako “nespolehlivého živlu”. Ale normální lidé začali Ransdorfa brát. První polovina 80. let byla dobou nejrůznějších školení. Něco jako nevětší hustota školení na jednoho obyvatele. A ti, co na ně museli chodit, zjistili, že pokud přednáší Míla, je to zážitek, nikoli nuda a ztracený čas. A tak byl stále žádanější. Postupně se měnil v mluvčího vnitrostranické proreformní opozice zdola, těch poctivých a obyčejných lidí, kteří do komunistické strany nevstupovali proto, nebo alespoň nejen proto, aby dělali kariéru. O co měl větší úspěch, o to měl i větší problémy na pracovišti. Taková byla doba.

Probíhalo výjezdní školení lektorů Obvodní organizace KSČ na Praze 1 v Hrazanech u Prahy. Hlavní přednáška – Míla Ransdorf o historickém vývoji vatikánské ideologie. Nepamatuji si rok, ale fotbaloví fanoušci mě upřesní. Právě v době přednášky totiž hrála Sparta s Andrlechtem. Míla přednášel asi pro 50 lidí, hned vedle ve vedlejším sále probíhal jeden z nejvýznamnějších fotbalových zápasů v naší historii, mj. dost dramatický.

Všichni Mílovi posluchači však seděli jako přikovaní, viseli Mílovi na ústech a sledovali s napětím, co povídá. Přesnáška už měla dávno skončit, ale její účastníci (mezi nimi i sparťané a fotbaloví fanoušci!) žadonili, aby ještě přidal.

Nikdo z přítomných ovšem nevěděl, že (jak si mě postěžoval před přednáškou) jde na Mílu chřipka. Viděl jsem, že je víc a víc bledy a začíná se mu vyrážet pot na čele.

“A tento žlučovitý stařec, zlým střípkem svého oka, v posledním tažení…” (mluvil o nějakém Piovi, tedy papeži). Už ani nevím, jakou historickou lumpárnu spáchal právě tento, ale to není důležité. Podstatné je, že se právě v tu chvíli udělalo Mílovi špatně. “Pardon”, řekl s křečemi v žaludku, vyběhl do vedlejšího sálu, kde právě vrcholil fotbalový zápas, rozhlédl se hledaje místo pro “nouzové přistání” a vysypal to do dřezu, kde se vyplachovaly půlitry. Pak zmizel se slzami v očích do svého pokoje.

Šli jsme za ním. Byl nešťastný, říkal, že se ztrapnil a že bude muset spáchat sebevraždu. “Kdepak, Mílo!”, uklidňoval jsem ho. “Předvedl jsi nejlepší řečnický výkon, jaký jsem kdy viděl. Takto přesvědčivě a názorně vyjádřit svůj odpor k militantnímu vatikánskému kléru! To se ještě nikomu nepovedlo.” Věděl, že si dělám trochu legraci, ale přece jen ho to uklidnilo a usmál se. Noc proležel v horečkách, ale ráno byl fit. Měl tehdy skvělou fyzičku. Málokdo ví, že chodil dlouhé štreky i přes sto kilometrů za den.


Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/3100-3x-s-milou-ransdorfem-3-pozvraceny-papez.html