Západ selhává, EU se nestará, lidé mohou udělat jedinou věc, varuje analytik Robejšek

Avatar
Původní autoři

Petr Robejšek
 3.1.2016  Eurozprávy
V roce 2015 jsme mohli detailně sledovat, že evropské elity reagují na migrační vlnu stylem, který odpovídá jejich vládnutí. Tvrdí to analytik Petr Robejšek s tím, že státy EU se podporují v neochotě a neschopnosti přijímat a prosazovat účinná opatření a raději zatěžují své vlastní občany.

V krizích se podle odborníka opakuje vzorec chování, který má tři typické vlastnosti. Ve většině případů porušují vlády svá vlastní pravidla a dohody, nevolí nejpřímější a nejúčelnější cestu a jsou-li zaskočeny nutností jednat rychle a rozhodně, uhýbají před nepohodlnými zákroky směrem, kde tuší nejmenší odpor.

V posledních letech to podle Robejška znamenalo, že vlády západních zemí ustupovaly hrabivým manažerům, spojencům nedodržujícím smlouvy (i násilnickým potentátům převážně na úkor zájmů svých občanů. “V bankovní krizi to politické elity zdůvodnily (údajně) chybějícími alternativami, v eurokrizi nutností bránit (prý jinak nevyhnutelnému) zániku EU a v migrační krizi (a priori všemu nadřazenými) morálními ohledy,” uvedl na svém blogu na Aktuálně.cz s tím, že ve všech třech případech dostali jejich občané, kteří jsou nejslabšími aktéry proto, že dodržují pravidla, nevydírají a nepoužívají násilí, „za odměnu” ještě větší zátěž.

“V migrační krizi evropské elity velmi dlouho negovaly nepřehlédnutelné příznaky nadcházející migrační vlny. Nedonutily Řecko, Itálii ani další země, aby plnily smluvní závazky, nedokázaly včas použít násilí vůči pašerákům lidí a nakonec se samy vmanévrovaly do vydíratelné pozice vůči severoafrickým státům a Turecku. V důsledku toho se v Evropě skokově zvyšuje počet vyznavačů náboženství, které má velké obtíže nejen tolerovat jiná vyznání, ale dokonce i jakýkoliv jiný způsob života,” varuje.

Občanům podle něj evropské elity namlouvají, že mají morální povinnost dělit se o výsledky evropského civilizačního projektu a že lidé z méně úspěšných společenských systémů mají nárok vyzvednout si v Evropě, co jim chybí, a že na pobyt v EU má právo každý, v jehož zemi se válčí. Ve skutečnosti ale prý vlády jen zakrývají své vlastní selhání a vyžadují od občanů, aby neslináklady toho, že ony samy nedokáží řešit problémy účelně.

Není proto divu, že v Evropě roste počet lidí, kteří mají dojem, že se vláda o jejich zájmy buď nestará vůbec, nebo nedělá dost. Důsledkem je zpochybnění společenské smlouvy, která znamená, že bude-li vláda bránit zájmy občanů, budou oni snášet její mocenskou pozici. Vlády neplní svůj díl společenské smlouvy, totiž chránit vlastní občany a za tímto účelem kontrolovat a případné odmítat ty, kteří nesplňuji předpoklady pro vstup do země. Svůj mocenský monopol jsou evropské demokracie schopny uplatňovat pouze proti těm, kteří se stejně nebraní a chovají se disciplinovaně, tedy vůči svým vlastním občanům. Považuji to za příznak rozpadu politického systému,” uvedl.

Podle Robejška pomalu roste potenciál nespokojenosti jak se současnou mocenskou garniturou, tak s demokratickým systémem jako takovým. V poslední době navíc slyšíme ze sousedních zemí a z Bruselu stále častěji hrozby, že státům, které odmítají přijímat migranty, bude za trest snížena podpora z evopských fondů. Tento tlak bude údajně dále stoupat a my se budeme moci přesvědčit o tom, jestli česká vláda reaguje na výzvy jinak než tím, že zvolí rozhodnutí, které snižuje její vlastní politické náklady, ale za to dlouhodobě zatíží občany země.

“Svůdným příkladem pro českou vládu by mohlo být chování jejich západoevropských kolegů v tzv. finanční krizi. Rozhodli tehdy zachránit trestuhodně riskující banky a nesolidně hospodařící státy na úkor generací svých daňových poplatníků. Jak vypadá současné rozhodovací dilema českých politiků konkrétně? V souvislosti s vydíráním ze strany EU hrozbou snížení finančních příspěvků existuje z jejich perspektivy možnost snížit svoje osobní politické náklady tím, že se podřídí a začnou přijímat migranty z inkompatibilních kulturních okruhů. Negativní důsledky takového rozhodnutí by členové vlády nesli (jestli vůbec tak) jen dočasně, ale nezvratně by zatížili jak současné tak i budoucí generace Čechů,” podotkl.

V případě, že by opravdu došlo ke škrtům v dotacích by nemohli členové vlády pro své rezorty počítat s dosavadním množstvím peněz, tudíž by museli velmi rychle uspořit, přesouvat v rozpočtu, rušit státní zakázky a obecně udělat četná nepopulární rozhodnutí. To považuje za velmi silné důvody proto, aby se politik tlaku zvnějšku podvolil. Čeští politici se tak prý budou přiklánět spíše k upřednostnění svých zájmů před zájmy voličů a společnosti.

Češi podle něj musí vytrvale a důrazně dávat vládě najevo, co si přejí. “Pomohou tak svým politickým reprezentantům, aby se vzepřeli tlaku zvnějšku a vládli opravdu pro svou zemi. Když však budou občané o svých zájmech mlčet a spoléhat se na to, že jejich politici postoj obyvatelstva znají a jsou dostatečně prozíraví aby rozhodli správně, tak dělají velkou chybu. Přenechají totiž volbu v rukou politiků, kteří mají z podstaty věci jiné priority. Chtějí-li občané, aby jejich politici opravdu vládli pro národ a nikoliv pro pro sebe a cizí mocnosti tak nesmí své politiky opustit, nýbrž jim pomoci ke správným rozhodnutím a posílit jim páteř. Reprezentativní demokracie si zaslouží svůj název a opravdu funguje pouze tehdy, když občané v klíčových otázkách dávají své vládě jasně, trvale a důrazně najevo, co si přejí. Možností k tomu je celá řada. Od psaní dopisů, přes návštěvy v kancelářích svých poslanců a rezoluce až k nenásilným, ale nepřehlédnutelným demonstracím,” upozornil s tím, že pokud to lidé neudělají, tak politici zůstanou sami s tlakem z Bruselu a se svými vlastními zájmy.