Dan Sanchez: Kdo a jak plánuje „balkanizaci“ Sýrie

Avatar
Původní autoři

19.2.2016   Střípky ze světa
Tel Aviv rozvíjí staronovou strategii
Sýrie by si zasloužila mír už dávno. Šanci, že se to povede aspoň teď, však vnímá „velice pesimisticky“ Izrael. Ne pro to, kdo všechno džihád dodnes sponzoruje ze zahraničí. Pravé důvody Tel Avivu analyzuje Dan Sanchez.Čeká nás „chronická nestabilita po velice, velice dlouhou dobu“, svěřil se britskému Daily Mail izraelský ministr obrany Moše Yaalon. „A součástí velké strategie je vyloučit návrat do minulosti, tedy snahu Sýrii sjednotit. Udělat z vejce omeletu umíme. Nevím však, jak udělat z omelety vejce.“
Syrské území – míní šéf izraelských zbraní – zůstane hřištěm „´Alavistánu´, ´Syrského Kurdistánu´ a ´Syrského Drúzistánu´“, jež „mohou jak kooperovat, tak být na kordy“. Rozpad Sýrie označil za „jediné možné řešení“ i generální ředitel izraelského ministerstva tajných služeb Ram Ben-Barak.

Yaalon to téma nastoluje už roky. A futruje i „exkursy do historie“. Už v interview z roku 2013 věštil „kolaps systému národních států“, který byl „podle mého názoru na řadu zemí uvalen uměle“. „Byť ne snad úplně na všechny. Egyptje historickou zemí s dlouhými dějinami a Egyptem také zůstane. Avšak země typu Iráku protíná dělící čára mezi, obecně řečeno, šíity, sunnity a Kurdy. V případě Libye mezi kmeny…Dnešní občanská válka v Sýrii reflektuje soupeření mezi alavity, sunnity a Kurdy, kteří už v Sýrii autonomie dosáhli. Je třeba to vidět v historickém kontextu, toho, co si západní lídři prosadili před sto lety: Sykes a Picot a finále I. světové války. Na nové západní nápady, oktrojované Střednímu východu, třeba pohlížet obezřetně.“

Yaalon to ovšem „vidí především pozitivně“. Jako vítanou šanci „dostat ´divochy´ do křížku“. A „vytížit je tím natolik, že už jim na Izrael nezbydou čas ani síly“. „Není náhodou“ – mudruje Yaalon nahlas – „že monarchie to přežily až dodnes, kdežto umělé státy – řekněme republiky – míří ke kolapsu a rozpadu na sektářské enklávy, zmítané politickými a sektářskými rozbroji a násilnostmi…Pro Izrael to ovšem z bezpečnostního hlediska znamená relativní klid…Na hranici s Libanonem: klid a mír od roku 2006, jediná provokace ani ze strany Hizballáhu. Hranice se Sýrií: jisté problémy díky situaci uvnitř země, obecně vzato však klid. Dál směrem na jih, v Pásmu Gazy: už po řadu týdnů jediná provokace ani ze strany Hamásu, Palestinského islámského džihádu nebo jiné frakce. Sinaj: klid plný komplikací – posledním útokem však byl ten raketový na město Ejlat. Relativní klid však i tu. Za dobu, co sloužím v armádě, podobný klid nepamatuji už hodně dlouho.“

V situaci, kdy „Střednímu východu dominuje nestabilita“, se samotného Izraele nijak markantněji netýká. Arabští sousedi si „zatím vystačí sami, rvou se mezi sebou, ve finále však mohou obrátit zbraně proti nám…Vyzbrojení jsou dobře – milice a skupiny, ať už Hizballáh, Hamás, Palestinský islámský džihád.“ Jejich „rakety jsou s to ohrozit i naši bezpečnost“.

Pro lidi Yaalonova typu to není téma akademických úvah. A to už drahnou řádku let. Názornou ilustrací je „Strategie pro Izrael 80. let“, sepsaná roku 1982 izraelským novinářem Odedem Yinonem, jejž si pro daný účel najalo ministerstvo zahraničí („Yinonův plán“). Už tady stojí černé na bílém:

„Sýrie se úměrně své etnické a náboženské struktuře rozpadne na několik států, podobně jako dnešní Libanon, takže tu bude šíitský alavitský stát podél pobřeží, sunnitský v regionu Aleppa a další sunnitský v Damašku, znepřáteleném se severním sousedem, Drúzy, a ti vytvoří stát možná dokonce na našich Golanech, jistě však v Hauranu a severním Jordánsku…Tento stav věcí bude garancí míru a stability v oblasti nadlouho, a pro nás tak cílem, dosažitelným už dnes.“

„Yinonův plán“ byl o tom, jak „rozložit celý arabský svět včetně Egypta, Sýrie, Iráku a Arabského poloostrova“. „Rozpad podél sektářských a etnických linií“ specifikuje pro každou zemi zvlášť. Tak, aby se vzniklé „fragmenty“ ocitly v  v „náležitě nepřátelském poměru vůči sousedům“. „Balkanizace“ tu není tím, co by Tel Avivu padalo do klína samotíží. Je to naopak manuál aktivní inscenace „rozbrojů a válek mezi Araby“: „Meziarabská konfrontace všeho druhu nám pomůže teď hned, zkrátí ovšem i cestu k dlouhodobému cíli, tedy rozbití Iráku i Sýrie a Libanonu.“

Já sám – pokračuje už Sanchez – jsem „doložil už v prosinci do detailu, že zasévání rozbrojů mezi Araby bylo součástí izraelské politiky už roky před Yinonovu koncepcí“ (autor ke své stati nabízí přímý proklik). Jiný „strategický dokument, sepsaný už roku 1996 Davidem Wurmserem a nazvaný ´Poradit si se státy v rozpadu´, uvádí, že správně definovaná politika vůči Arabům staví na ´tribalismu, sektářství a soupeření gangů/klanů´. Že sekulární arabské nacionalistické režimy typu Iráku a Sýrie se s tím vším sice pokusily zúčtovat, nakonec se však zhroutí a rozpadnou na kusy.“

„Žádoucí chaotický kolaps“ cestou „změny režimu v Iráku“ – apeluje tu Wurmser – třeba aktivně „expedovat a držet pod kontrolou“. Právě Wurmser je přitom „jedním z klíčových architektů změny režimů napříč regionem a jeho následného chaotického kolapsu“.

Sám Izrael preferuje „změny režimů, kulminující dosazením stabilních loutek. To je Plán A. Plánem B je balkanizace. ´Rozděl a panuj´ je pořád lepší, než lavírovat před ´darebáckým´ (nezávislým) sousedem.“ O to víc proto „stojí za pozornost, že v případě Sýrie se Izrael rozhodl pro Plán B, zrovna když jejím nepřátelům dochází, že na Plán A (´Asad se musí pakovat´) hned tak nedojde. Džihádističtí spojenci Izraele v Aleppu byli rozptýleni a obklíčeni a zřejmě na prahu naprostého debaklu.“

Ben-Barak to v Daily Mail komentuje příznačně: „Asadovo vítězství v Aleppu problém nevyřeší, boje se totiž nezastaví. ISIS je tam a povstalci zbraně nesloží.“ Tu samou kalkulaci neskrývá ani Yaalon: „Dokud je v Sýrii Írán, ta se už do původního stavu nevrátí.“ A brzy „přijde na to, že pro zemi, rozpadlou na enklávy, je stabilita cíl krajně neschůdný“. „Tamní sunnitské síly ji nedopustí.“

„S ohledem na izraelské strategické aliance“ – „nejen se sunnitským džihádem, ale i státy, které ho sponzorují“ – „lze podobná prohlášení brát víc jako hrozbu, než jen předpověď“.