Tony Cartalucci
Američtí tvůrci politiky dlouho konspirovali, aby vyjednali zdánlivě historickou dohodu s politickým řádem v Teheránu. Byla by to dohoda téměř nesmyslně pro Spojené státy kompromitující, aby se posílila iluze, že Západ se všemožně snažil integrovat Írán mírově zpět do „mezinárodního společenství“, než se uchýlí k ozbrojené a přímé vojenské agresi.
Věda, že Írán nebude nikdy existovat v rámci „mezinárodního řádu“ Washingtonu, Wall Street, Londýna a Bruselu jako poslušný vazalský stát, byl recept na změnu režimu v Teheránu zformulován již dávno. Nejlépe to bylo shrnuto v dokumentu Brookings Instituiton z r. 2009 s názvem „Cesta do Persie: Možnosti pro novou americkou strategii vůči Íránu“ (The Path to Persia: Options for a New American Strategy toward Iran” (.pdf)), kde je součástí tohoto receptu na změnu režimu naprosto vše, od ekonomických sankcí a USA podporovaných politických nepokojů po použití terorismu a války v zastoupení, aby se podkopala nebo svrhla íránská socio-politická stabilita a nakonec samotný íránský stát.
V dlouhém dokumentu o 220 stranách tvůrci politiky Brookings uznali nutnost nejdříve neutralizovat Sýrii, než nastoupí proti Íránu. Předepisují také vyřazení teroristických organizací ze seznamu amerického ministerstva zahraničí, aby je mohly USA vyzbrojit a podporovat ve válce v zastoupení proti Íránu. K těmto zmíněným organizacím patří i Mojahedin-e-Khalq (MEK), teroristická organizace páchající násilí roky, včetně únosů a vraždění amerických vojáků a civilistů. MEK také pokračovala v provádění teroristických útoků proti politickým a civilním cílům v Íránu až dodnes.
Nutno poznamenat, že tato „doporučení“ z r. 2009 se nakonec zhmotnila jako současný konflikt probíhající v Sýrii a Iráku, kde USA, Saudy a Turky podporovaní teroristé vedou válku proti syrským, iráckým, íránským a Rusy podporovaným politickým a vojenským frontám, a nakonec i ve formě vyřazení MEK ze seznamu.
Pak je jasné, že dokument Brookings byl více než jen pouhou sbírkou doporučení. Byla to antologie různých operací namířených proti Íránu, které do r. 2009 buď probíhaly, nebo byly v přípravném stádiu.
Jedinými scénáři, které nebyly zatím realizovány, jsou ty zahrnující totální válku Západu proti Teheránu, postavenou buď na zinscenované provokaci, nebo „skvělé“ nabídce, kterou Íránci „odmítli“ nebo nedodrželi, která by ospravedlnila přímou západní agresi – včetně Izraele.
„Skvělá nabídka“ Brookings…
Samotní tvůrci politiky Brookings otevřeně v „Jakou cestou do Persie?“ připustili, že:
„…jakákoliv vojenská operace proti Íránu bude pravděpodobně v celém světě nepopulární a vyžádá si patřičný mezinárodní kontext – jak aby se zajistila logistická podpora, kterou si operace vyžádá, tak aby se minimalizoval její zpětný ráz. Nejlepším způsobem, jak minimalizovat mezinárodní kritiku a maximalizovat podporu (jakkoliv chabou nebo tajnou), je zaútočit jen tehdy, když panuje široké přesvědčení, že Íránci dostali skvělou nabídku, kterou pak odmítli – tak dobrou, že pouze režim odhodlaný získat jaderné zbraně a pro špatné účely by ji odmítl. Za těchto podmínek by mohly Spojené státy (nebo Izrael) líčit své operace jako akce provedené s lítostí, nikoliv ze vzteku, a aspoň část mezinárodního společenství by došla k závěru, že Íránci „si to způsobili sami“ tím, že odmítli velmi dobrý obchod.“
Vzhledem k tomu, že všechny ostatní možnosti v dokumentu Brookings byly od r. 2009 buď otevřeně vyzkoušeny, nebo jsou prováděny nyní, byli by čtenáři pošetilí, kdyby věřili, že ona „skvělá nabídka“ není narážkou na „jadernou dohodu“ a že se to jaksi neodehraje přesně tak, jak američtí tvůrci politiky plánovali roky.
Ti, kteří pochybují, že „jaderná dohoda“ je „skvělou nabídkou“, kterou američtí tvůrci politiky plně plánují použít proti Teheránu v blízké budoucnosti, mohou vidět důkazy, že Západ nemá v úmyslu vyhovět současnému íránskému řádu nebo akceptovat jeho rostoucí geopolitický vliv na celém Středním východě a v severní Africe (MENA), v sousední Sýrii a v zuřícím tamním konfliktu. Skeptici mohou vzít také v úvahu válku v Jemenu a pokračující zasahování USA všude. Od severní Afriky po střední Asii – obzvláště v Afghánistánu, nacházejícím se na východní hranici Íránu.
Sýrie obzvláště byla dlouho uznávána jako válka v zastoupení mezi Západem a Íránem, a v širším kontextu mezi Západem a Ruskem-Čínou o vliv.
Již v r. 2007 – celé 4 roky před „arabským jarem“ 2011 a začátkem války v Sýrii – držitel Pulitzerovy ceny, novinář Seymour Hersh, ve svém článku v New Yorker s názvem „Přesměrování: Prospívá nová politika vlády našim nepřátelům ve válce proti terorismu?“ („The Redirection: Is the Administration’s new policy benefiting our enemies in the war on terrorism?”) specificky varoval:
„Aby podkopala Írán, který je převážně šíitský, Bushova vláda rozhodla, že překonfiguruje své priority na Středním východě. V Libanonu spolupracovala vláda s vládou Saúdské Arábie, která je sunitská, při tajných operacích majících oslabit Hizballah, šíitskou organizaci podporovanou Íránem. USA se také zúčastnily tajných operací namířených proti Íránu a jeho spojenci Sýrii. Vedlejším produktem těchto aktivit bylo posílení sunitských extremistických skupin vyznávajících militantní vizi islámu a nepřátelských vůči Americe a sympatizujících s Al-Kajdou.“
Pokračující zapojení Západu do syrského konfliktu je neustálou připomínkou skutečných záměrů Západu – podkopání a svržení Íránu. Sbližování je přinejmenším nemotorným omšelým komplotem používaným k vytažení Íránu z jeho existující strategie a jeho regionálních aliancí, jakož i k rozdělení íránské společnosti vnitřně pomocí slibů bohatství a prosperity bezprostředně po této tak zvané „jaderné dohodě“.
Takovýmito sliby byly vylákány do volného prostoru další země – jako třeba Libye.
Duch libyjského sbližování
Lze jen doufat, že Írán chápe, že v žádném případě není „výjimečný“ a že bez ohledu na to, jak lákavě může „skvělá nabídka“ Západu vypadat, se Teherán plně připraví na zradu, náhlou a naprostou, od těch, kdo ji předloží. Tato naděje v íránskou opatrnost by byla založena na předpokladu, že Teherán sledoval a chápal úplný proces zničení Libye.
Také Libyi bylo přislíbeno sbližování se Západem, pokud upustí od svých tradičních aliancí, propustí tisíce nebezpečných vězňů – členů teroristických organizací, které byly později poštvány proti Tripolisu – a bude „spolupracovat“ se Západem v bezpočtu ekonomických a vojenských aktivit. Když byla Libye vylákána do otevřeného prostoru, Západ vězně, u kterých přesvědčil Tripolis, aby je propustil, vyzbrojil, poskytl jim vzdušnou podporu NATO a systematicky Libyi zničil.
Nakonec byl libyjský vůdce Muammar Kaddáfí zahnán do kouta za pomoci francouzských a amerických vojenských aktiv a byl brutálně zavražděn na krajnici ozbrojenci, kteří později vytvořili základy tak zvaného „Islámského státu“ (ISIS) v Libyi. Dnes Libye jako funkční stát neexistuje. Po genocidních čistkách a vnitřní válce je země rozdělena mezi dvě „vlády“ a hordy ozbrojených skupin existujících v anarchii.
Po rozdělení a zničení země USA a jejich evropští spojenci postupně napadají a okupují to, co zbylo, přebírají ropná pole s cílem vykrást to, co z kdysi rozsáhlých zdrojů a bohatství Libye zbylo. Libye, jak existuje dnes, pravděpodobně zůstane slabou a podrobenou Západem po příští desítky let – kdy se to nebude příliš lišit od Libye pod evropskou kontrolou (britskou, italskou a francouzskou), než Libye dosáhla nezávislosti.
I Írán šel podobnou cestou – byl přímo podroben anglo-americkými zájmy nebo mu vládly Západem ovládané vazalské státy, než byl nezávislou zemí obléhanou svými bývalými koloniálními pány, usilujícími o opětovné zmocnění se svých ztracených aktiv. Stejně jako Libye i Írán je lákán do otevřeného prostoru.
Po zrušení sankcí zaplaví íránské uhlovodíky mezinárodní trh, dále oslabí íránské spojence v Moskvě a Pekingu. Až nadejde správný čas, bude „jaderná dohoda“ obrácena proti Teheránu, a bez Moskvy nebo Pekingu jdoucím Teheránu na pomoc padne stejně, jako padla Libye.
Američtí tvůrci politiky doslova sepsali, podepsali a datovali zdokumentované konspirace na použití „skvělé nabídky“ jako prostředku nikoliv obnovení vztahů s Íránem, ale jeho podkopání a zničení. Američtí tvůrci politiky demonstrativně udělali přesně to v Libyi, a mnoha způsoby v Sýrii. USA dodnes vyzbrojují, financují a podporují teroristickou armádu v sousední Sýrii, s cílem zničit několik klíčových spojenců Íránu – nejen vládu v Damašku, ale také libanonský Hizballah. USA stále provádí vojenské operace na východní hranici Íránu s Afghánistánem.
V geopolitické hře by současný problém Íránu nemohl být zjevnější, či nebezpečnější. Není to začátek nové a nadějné kapitoly vztahů mezi Íránem a Západem. Je to pouhý posun v taktice a veřejném vnímání toho, co sebou přinese novou řadu výzev pro Teherán a jeho spojence.
