Levičáci? Nemyslím…

Avatar
Původní autoři

Jaromír Habr
28. 2. 2016
   
Motto: i člověk jinak vysoce inteligentní se může chovat jako hlupák, upřednostní-li osobní ideologické preference (či obecně chtění) tam, kde je žádoucí užít kritickou racionalitu.
Nevím, odkud své přesvědčení čerpají mnozí autoři (například dnes MUDr. David), kteří inkluzi, případně další podivnosti jako multikulturalismus či feminismus považují za dílo levičáků. 


Přijmu-li totiž definici levičáka jako člověka, prosazujícího systém hájící zájem většiny, jehož hlavní součástí je solidarita zohledňující individuální možnosti každého jedince, pak člověka, který prosazuje solidaritu bezbřehou, mohu považovat nanejvýš za levicového extrémistu neschopného nadhledu oproštěného od ideologické slepoty, ještě spíš ale za politického diletanta, neschopného hlubšího vhledu.

Protože jsem měl to štěstí některé jedince a skupiny, kteří dle mého mínění znaky obou výše uvedených kategorií vykazují, poznat bezprostředně a poměrně dlouhodobě, vzhledem k aktuálnímu dění považuji za žádoucí některé z těch zkušeností publikovat.

1. Anarchisté

Mnozí levičáci je považují za spolubojovníky, aniž by si uvědomili, že:
– anarchisté, stejně jako pravičáci, se nezajímají o názor většiny, ale vnucují většině vlastní vizi.
– anarchisté, stejně jako pravičáci, považují stát za nepřítele pouze, na rozdíl od některých pravičáků, kteří stát účelově přetvářejí v dojnou krávu a takto ohnutý jej samozřejmě akceptují, bez ohledu na jeho podobu).
– anarchisté sice mají někde v dálce cíl/maják, ale mají v úmyslu k němu doplout „teleportací“ a o nutném itineráři nejsou ochotni ani diskutovat.
– anarchisté (na rozdíl od např. marxistů) nejsou ochotni vyčkat, až se stát stane nadbytečným, ale chtějí jej zničit okamžitě, aniž by byli reálně schopni jej nahradit (čímž se stávají ještě radikálnějšími než trockisté, kteří považují zničení stávajícího systému za pouhý nutný předpoklad úspěšné výstavby nového).
– anarchisté mezi své ideové guru vedle Proudhona či Bakunina řadí například i Stirnera, v jehož stínu se, dle mého mínění, Klausova VševědoEgocentroJešitnost jeví jako vlídný empatický altruismus.
– anarchisté mezi nacismus a komunismus vkládají rovnítko.

2. ProAlt

Pro vysokou názorovou shodu, kvalitní prohlášení ke společenskému dění a relativní akceschopnost jsem byl zhruba rok jeho aktivním členem. Vše se změnilo v okamžiku, kdy, prostým během vnějších událostí, proti sobě stála na jedné straně předem jasně dohodnutá a delší dobu užívaná pravidla rozhodování a na straně druhé anarchistické dogma v podobě nepodmíněné bezbřehé solidarity (kolik bylo v ProAltu anarchistů, nevím, protože žádný nemá potřebu nosit svoji identifikaci viditelně, s výjimkou přímých akcí, kterých jsem se neúčastnil, nicméně podle toho, jak se k tomuto problému v ostravském ProAltu postavil ProAlt celorepublikový včetně jeho mluvčích a s jakou argumentací, tipuji nejméně 90%). Pozoruhodné je, jak se projekt, budovaný a směrovaný proti těm, kteří, považujíc etiku za pouhou kouli u nohy, vedou společnost špatným směrem, v mžiku ocitne na druhé straně, té jím dosud kritizované. Nemohu sice vyloučit i účelovost jak tohoto počínání, tak celého projektu od jeho počátku (a zaznamenal jsem i indicie v tomto duchu, důkazy však nikoli), i proto, že zneužít pro politické cíle lidi preferující chtění před logikou a etikou je relativně snadné (a že příprava půdy pro realizaci vlastních zájmů v cizích zemích skrze podobný kanál – NGO – se dnes provádí běžně), ale i samotnou ideologickou preferenci pokládám za vysoce pravděpodobné vysvětlení.

3. Feministky

Sice jsem (ze zřejmých důvodů) nikdy nebyl členem žádného feministického uskupení, ale setkal jsem se bezprostředně s pozoruhodnými, a myslím i dostatečně signifikantními, reakcemi a vyjádřeními z úst feministek. Nemám v úmyslu to blíže rozebírat, jen upozorňuji na shodu mechanismu, jenž vede feministky například k přesvědčení, že mezi ženami a muži nejsou mentální rozdíly, stejně nezvratnému, kterým anarchisté popírají rozdíly mezi Romy (samozřejmě nepaušalizuji – nemyslím tedy všechny Romy, nicméně trvám na tom, že většina z těch, které jsem měl možnost poznat) a všemi ostatními státními příslušníky ČR (dtto). Přičemž v obou případech to vede až k absurditě: feministky se pokoušejí soupeřit s muži nástroji mužů a neuspějí-li, viní z toho muže; anarchisté říkají, že Romové jsou stejní, ale jedním dechem pro ně žádají jiné podmínky…

Preventivně, abych nikoho nenechal na pochybách o mém osobním vztahu k oběma předmětným skupinám: dle mého přesvědčení žena i muž mají být pyšní na to, čím jsou a mají to užívat, nikoli to zpochybňovat (rozdíly pak, řekl bych výstižně, popsal například Fromm v Umění milovat ve stručné části věnované mateřské a otcovské lásce a jejich rozdílům); Romové vyžadují jiný přístup, ale ten musí být poskytován nikoli na základě dogmatu, nýbrž odborně, má-li být úspěšný dlouhodobě, nikoli pouze mírnit aktuální tenze.

Z předchozího je pak rovněž zřejmý můj postoj k inkluzi: je-li někdo mentálně hodně jiný, jediný efektivní způsob výchovy/výuky, ve vztahu k němu i k ostatním, je způsob speciální. Cokoli jiného považuji v podstatě za sabotáž již tak upadajícího školství.

Pozn. red. I.D.: slovo “levičák” má v češtině pojorativní význam, jak patrno již z koncovky “-ák”, z kontextu je jasné, že ony levičáky nezaměňuji za “levici”. Ztratilo smysl se dohadovat o “levici”. Píši-li o “levičácích” mám na mysli ty, kteří se mnohdy k levici hlásí, avšak sám je za levici nepokládám, za extrémisty, to ano.