Zbyněk Fiala
6. 2. 2016 Vaše věc
Bývávalo jinak, centrální banky s inflací bojovaly. Dnes se ji snaží vylákat z nory. Bojují s desinflací. Jak? Víc peněz do oběhu nebo úroky hlouběji pod nulu, to je postup, který prosazuje prezident Evropské centrální banky Mario Draghi. Devalvovat korunu o rok déle, hodlá guvernér ČNB Miroslav Singer, přestože to nepřináší žádný efekt ve prospěch zákonem stanoveného inflačního cíle. Nemluvě o české ekonomice, která to nepotřebuje.
Základní úrok v eurozóně už je na mínus 0,3 procenta, ale může jít ještě níž. A k tomu je třeba dát víc peněz do oběhu. To má poskytnout kvantitativní uvolňování v podobě dalšího masívního odkupu dluhopisů za eura, která si ECB takříkajíc tiskne sama. Obojí je hnáno nadějí, že to zvedne růst cen k nedostižnému cíli o 2 procenta za rok.
Uvedený postup, který prosazuje prezident Evropské centrální banky Mario Draghi, je hrubě proti srsti šéfa německé centrální banky Jense Wiedemanna. Ten je proti takovému vyhazování peněz, ba očividně trpí, když je pošlapávána jeho protestantská škudlivost. Ale je jen jedním hlasem ve sboru.
Ve čtvrtek po zasedání rady ECB hájil Draghi svůj záměr znovu:
„Pokud boj s nízkou inflací nevzdáme, a to určitě neuděláme, za normálních okolností se vrátí na úroveň, která je v souladu s naším cílem.“ (Oním cílem myslel inflaci do 2 procent.) „Na druhou stranu, budeme-li před neustupujícím desinflačním tlakem kapitulovat nebo způsobíme, že přechod na žádoucí inflační úroveň bude trvat příliš dlouho, dosáhneme jen toho, že desinflace bude trvalá.“
A to by bylo špatně, tvrdí ekonomové, protože by to podlomilo poptávku a srazilo růst.
Skutečně? Podívejme se, co dělá nulová inflace v Česku.
Není úplně na nule, ale je to jen o fous. Průměrná roční míra inflace v ČR v roce 2015 byla 0,3 procenta. Má však tendenci klesat, v prosinci činila meziročně jen 0,1 procenta.
Co to udělalo s poptávkou? Rostla jako vzteklá, a také HDP se vrátil k vysokým číslům, jaká jsme nepoznali od roku 2008. Maloobchodní tržby byly v prosinci o 6,7 procenta vyšší než o rok dříve.
Statistici mají tendenci svá čísla dále očišťovat o kalendářní vlivy (různé počty svátků a víkendů), ale obchody jsou otevřené pořád, takže se nic nestane, když si na to nehrajeme. Je tu prostě skoro 7 procent přírůstku spotřebitelské poptávky. Investiční poptávku nechme stranou, tam valily neuvěřitelné miliardy z evropských fondů. Ale spotřeba domácností obvykle činí půlku HDP, je důležitá.
A co dělo s HDP? Za loňský rok vzroste – až bude to číslo známo – o nějakých 4,5 procenta, tedy také hodně. Nízká inflace je mu naprosto lhostejná.
Česká národní banka považuje takové chování ekonomiky za nekorektní, ne-li přímo nesportovní. Ignoruje soupeře! Snad se mu dokonce posmívá! Lidi nečtou příručky, podle kterých se má při nízké inflaci trpět!
Kdyby guvernér Miroslav Singer něco takového přehlížel, bylo by to nevýchovné. Proto nevzdá svůj devalvační džihád, do kterého se pustil slavného 7. listopadu 2013, a dokonce chce ještě přitvrdit, přestože dvouletá snaha dostat inflaci jinam než na prosincových 0,1 procent a vyzněla jako totální fiasko. Přesto sdělil, že bude korunu dusit ještě nejméně do první poloviny příštího roku.
Jak vidíme, česká metoda tahání inflace za ocas (aby vylezla) je jiná než ta evropská. Děje se prostřednictvím devalvace koruny. Slabší koruna znamená dražší dovoz. Dražší si přeložte jako projev inflace. Tu chceme, říká ČNB. Proto je třeba korunu dusit.
Vedle toho má devalvovaná koruna cenově zvýhodnit export (umožnit cenové podbízení v zahraničí) nebo naopak do republiky naplavit větší exportní příjmy, pokud se venku prodalo za původní cenu. Pak by příliv nových peněz ze zahraničí přinesl uvolnění měnových podmínek. Takže by to fungovalo jako kvantitativní uvolňování, avšak peníze jdou přímo výrobcům, nekončí zaparkované někde v bankách.
Tolik víra shůry.
Život však bývá i jinačí.
„Taková devalvace může sice znamenat aktuální posílení konkurenceschopnosti některých firem prostřednictvím cenového podbízení na trhu (tedy firem, které stojí mimo sítě nadnárodních firem, a firem nezapojených do dlouhodobých smluv), ale především způsobuje masivní redistribuci HDP z České republiky,“ varují analytici ČMKOS Martin Fassmann a Jaroslav Ungermann ve své Vizi změny hospodářské strategie ČR.
Chtějí tím říct, že největší část exportních podniků má ceny nadiktované zahraniční matkou, takže devalvace s tím nic neudělá, jen to odběratele vyjde levněji. A kde je zdroj té láce? Okrade zaměstnance. Odměna zaměstnanců korunou se sníženou hodnotou je totéž, jako když naši lidé odevzdají část své práce do zahraničí zadarmo.
„Nesmíme však zapomínat na to, že exportéři, kteří si díky devalvaci mohli výrazněji snížit cenu, pak ve chvíli, kdy devalvace doběhne do nákladů, se fakticky nemohou vrátit s cenami zpět na výchozí úroveň. V tom je tato cesta ve svých důsledcích zhoubná, protože po čase vyvolává tlak na další devalvaci. V případě devalvace české koruny, která byla provedena v roce 2013, ovšem nešlo primárně o to, že měl být podpořen vývoz. Její příčinou byl pokus – neúspěšný – vyvolat inflaci,“ připomínají.
Odboráři jsou proto z této politiky zděšeni. Prosazují strategii, která by pozitivně působila na vývoj mezd a skončila s levnou prací, jenže devalvace žebrácké mzdy naopak zakotvuje:
„Mzdová hladina ČR je dodnes ovlivněna výchozí strategickou volbou výrazného podhodnocení mezd pod úrovní produktivity a hlavně politikou nízkého kursu koruny, a to více, než si dokážeme přiznat.
Právě v tom, že dojde znovu ke stlačení mzdových úrovní je největší nebezpečí „kursové operace ČNB“, zahájené v roce 2013. Tato devalvace české koruny vede ke znehodnocení kupní síly mezd vůči zahraničí, ačkoli je provedená jednorázově skokem. Překonat její důsledky, tj. vrátit se k původní kupní síle mezd, potrvá několik let (zejména při deklarovaném blokování posilování kursu koruny) a tento čas již nebude možné žádným způsobem vrátit zpět. Z hlediska mezd a relativních mzdových úrovní je to jednoznačně krok zpět.
Svým způsobem je to bohužel další příklad toho, jak česká hospodářská politika není schopna reagovat na vývoj okolních ekonomik a setrvává na překonaných dogmatech neoliberalismu.
Na adresu odborů lze s odstupem 25 let uvést jednu výhradu. Totiž tu, že se na počátku ekonomické transformace nechaly politickými představiteli zásadním způsobem oklamat. Tzv. Generální dohoda, uzavřená v roce 1990 zástupci vlády, odborů a zaměstnavatelů, totiž byla postavena na předpokladu 30% nárůstu inflace a 10% poklesu reálných mezd (z toho také vycházel systém mzdové regulace).
Devalvace koruny na konci prosince 1990 tyto parametry zásadně změnila, aniž došlo k úpravě podmínek Generální dohody a mzdové regulace. Důsledkem byl nárůst inflace o 56 % a pokles reálných mezd téměř o 30 %. (O tom, že nebyl splněn ani další závazek Generální dohody, tj. pravidelná valorizace minimální mzdy podle inflace, už ani netřeba hovořit.)
Těžko to však odborům klást za „vinu“. Hlasy, které varovaly před touto formou transformace, byly v drtivé menšině, a o to větší byly iluze, že jenom pár let, a všichni se budou mít dobře…“
Tolik odboráři o vlivu devalvace na mzdy.
Když se však zamyslíme nad postupem ČNB, dojde nám, že o mzdy a lidi tu vůbec nejde. Jde o banky. Kdyby ČNB volila cestu negativního úroku jako ECB, znamenalo by to, že banky by nejen nic neměly z rezerv uložených u ČNB, ale mohly by na nich dokonce něco tratit. Avšak o banky tu jde v prvé řadě, zvlášť když jsou zahraniční. To radši ty žebrácké mzdy. Ty jsou jen doma.
