– sax –
29. 2. 2016 Ostrov Janiky
Nedávno jsem trochu uklízel knihovnu, abych vyházel ty knihy, které neprošly testem času a namátkou jsem při tom otevřel dva svazky na šťastném místě.
Ještě z raných školních let si pamatuji tezi, že kolonizace českého pohraničí ve 13. století byla vedená panovníkovou snahou zajistit si kontrolu nad řídce osídlenými kraji, které byly snadnou kořistí lapků, pronikajících zpoza hraničních hor. Ovšem jaké bylo mé překvapení, když jsem v práci Zikmunda Wintera narazil na tento citát :
«Aby se z takové půdy stalo město, k tomu bylo nejprve zapotřebí, aby sobě osadní koupili v dědičné vlastnictví půdu v osadě a kolem osady a slíbili dosavadnímu majiteli platiti činži neboli ourok. Za což osadníci obdrželi několik důležitých výsad a výhradních práv…A těchto znamenitých práv králové čeští z rodu Přemyslova nedávali lidu českému v podhradích…Králové, nedočkavě toužíce po rychlém, bezpečném, stálém a hromadném důchodě, dávali práva a výsady cizincům, německým příchozím kolonistům…Přibyl tedy německý podnikatel (civitas locator), přivedl s sebou společnost sourodáků, koupili domy a půdu, stali se dědičnými držiteli a tak přeměněna dosavadní slovanská osada v (německé) město…stali se čeští lidé v nových městech buď obyvateli podružnými, anebo nuceni vystěhovati se před brány.»
Zikmund Winter, Zlata doba měst českých, Jan Otto 1913
Jelikož byla kniha známá již za socialismu, je jasné, že komunisti tohle také věděli a přesto nám to zamlčeli, což považují za spiknutí. Že by už tehdy tušili, že neuplyne příliš času a sami se ocitnou v roli Přemyslovců? Tedy i komunisti nás udržovali v nevědomosti a tlačili nám do hlavy, že epocha středověké kolonizace pohraničí byla rafinovaným geopolitickým krokem, sloužícím výhradně české státnosti…a přitom…
Takže zřejmě nic nového pod sluncem, privatizace z 90. let není žádnou objevnou novinkou, kterou by bylo třeba prezentovat na zahraničních přednáškových turné, nýbrž procesem našemu národu již dobře známým.
Už slyším tehdejší Otakarovy argumenty : «Pokud předáme města do rukou české šlechty, vytěžíme z toho málo a navíc získáme pochybné správce, schopné jen vlastní šmeliny na úkor státní kasy. Radši to přiklepnem Němcům, ti mají prachy a více dbají na pořádek i v případě odvodu daní a poplatků.» A k lidu jistě vedl takovou řeč : «Národního stříbra se nikdy nevzdáme a českou královskou půdu cizákům nikdy nerozprodáme!»
Druhý citát je z knížky Josefa Polišenského a Josefa Kolmaše Valdštejn, ani císař, ani král (Academia 1995).Ukázka není tak historický jednoznačná, spíše jde o drobný psychologický postřeh :
«…šlechta byla vydaná důsledkům cenové revoluce 16. Století…její slabší členové ztráceli půdu a naopak v Čechách vyrostly nové pozemkové majetky Rožmberků, Perstejnu…na Moravě Liechtenštejnů, Žerotínů atd. Kde byla šlechtická rodina POSTIŽENA velkým počtem dětí, docházelo nezbytně ke štěpení majetku a tudíž ke schudnutí.»
Dnes se dovídáme, že Evropa vymírá, protože v rodinách se nerodí děti. Není to náhodou také proto, že co příslušník střední vrstvy, to potenciální buržoa, vědoucí díky své inteligenci, že více děti je doslova postižení, vedoucí k dědickému rozmělnění majetku a tím ke schudnutí rodu ?
Jako by se dějiny opravdu opakovaly…a je jasné, že se z nich nejsme schopni poučit, neboť trpíme dojmem, že jsme svědky nějaké novinky, která vzhledem k naší existenční výlučnosti jednoduše nemůže mít historické obdoby, to by byla přeci téměř potupa. Jako každý pěšák schovává ve své tornystře maršálskou hůl, tak každý příslušník střední třídy má ve svém pracovním stole schované Rozhodnutí o přidělení IČO. Když na to přijde, bude ochoten zprivatizovat i české korunovační klenoty a nádavkem k tomu přidá Brněnský Špilberk a celé Slezsko. Utržený peníz pak investuje do svého jediného dítěte, které se čtvrt století vzdělává, pak 40 let nadává v práci druhým a to jen proto, aby s, v potu tváře vytěženou rodovou rentou, dožilo na Mallorce.
