Temné vábení tribalismu – úvaha o evolučních výhodách náboženství

Avatar
Původní autoři

Petr Tomek

16. 2. 2016      AteistéČR
Ta otázka se vrací stále jako bumerang: Proč je tedy na světě více věřících, když se jednoznačně ve svém přesvědčení mýlí? Dává jim snad náboženství nějakou výhodu před nevěřícími, neřku-li rozumně myslícími lidmi? Zkusím teď nanést několik tezí, které by mohly být snad podnětem k dalšímu zamyšlení. Jsou to tvrzení, která by bylo třeba lépe prozkoumat a potvrdit nebo vyvrátit.


Pokud extrahuji vše, co mi na náboženství připadá nebezpečné a pokusím se to shrnout do jednoho slova, bylo by to slovo tribalismus a to ve významu „kmenové myšlení“. Všechno co jinak připisuji náboženství (míněno především monoteistické), jako jeho špatné vlastnosti vychází z tohoto jediného zdroje – syndrom skupinového myšlení, vyšší kriminalita, skrývání emocí, kontrola sexuality, unifikace, šíření konspiračních teorií, vyšší agresivita k okolí a tak dále.

Co to tribalismus vlastně je? Je to kmenové vnímání lidské společnosti, která ale už není kmenová. Je to cosi, co umožňuje skupinám uvnitř takové společnosti, aby se chovaly jako kmenová zřízení. Jejich příslušník vnímá vlastní skupinu jako výlučnou a hierarchicky postavenou. Příslušnost k ní dává najevo vnějšími znaky i chováním. Takový „kmen“ má určité spojující rituály a společné zájmy. Typickým příkladem takového kmenového chování ve společnosti, která není kmenová, jsou pouliční gangy a fotbaloví fanoušci. Naproti tomu u subkultur jako například emo, hippies nebo rockeři, nejde takové vnímání příliš hluboko a podobají se jim pouze vnějšími znaky.

Tribalistické rysy v náboženství jsou:

vydělení z okolní společnosti
izolování od nežádoucích informací (v podstatě uměle posílené konfirmační zkreslení)
vnímání okolního světa jako nepřátelského (větší počet věřících tento dojem zesiluje)
důraz na početnost
potlačení rozumu ve prospěch autorit
ovládnutí sexuality (kdo smí s kým, kdo je povinen)
trestání odpadlictví a hereze
společné rituály
unifikace vzhledu – oblečení, symboly
unifikace myšlení
víra ve vlastní morální nadřazenost
odlidštění protivníků (umožňuje páchat na nich násilí, aniž by si pachatelé připadali něčím vinni)

Jak vidíte, hezké věci to nejsou. Přesto jsou společnosti, které je uznávají početné a tedy úspěšné. Proč?

Jedna z hypotéz říká, že monoteističtí bohové jsou vlastně přímým pokračováním kmenových bohů. Takový typický kmenový bůh byl vlastně zbožštěný mytický prapředek. Měl by pak pro takový kmen velký význam, protože by umožnoval udržovat zdání příbuznosti i mezi lidmi, kteří by si už skutečnou vzájemnou příbuznost nepamatovali. Taková skupina se pak může rozrůst z počtu představujícího maximální zapamatovatelný limit (asi 140 lidí) na velikost národa.

Získá tak výraznou vojenskou převahu nad samostatnými rodinnými klany, které je pak možné vyvraždit a přivlastnit si jejich zdroje. Podle mě jde o velmi pravděpodobnou hypotézu už proto, kolik prostoru je například ve Starém zákoně věnováno vzájemné příbuznosti a vypočítávání rodokmenů.

Další krok představuje průlom v rychlosti šíření (a tedy zvětšování skupiny) a tou je možnost konverze. Zatímco u nejstarších náboženství možnost konvertovat buď vůbec neexistovala, nebo byla výjimečná (protože stavěly na reálné příbuznosti), v kultech monoteistických bohů jako je křesťanství nebo islám, je význam konverze zásadní.

Zatímco při narození nového příslušníka kultu musí „kmen“ čekat až dosáhne věku, kdy se bude moci dále rozmnožovat (pokud jde o ženu), nebo bojovat (pokud jde o muže), konverzí můžete totéž získat vlastně téměř okamžitě. I v případě konverzí jde tedy o okamžité přečíslení protivníků.

Čistě pro formu připomínám, že jak křesťanství, tak islám konvertovali většinu svých věřících stejným postupem – na víru nejprve přiměli přestoupit vládnoucí vrstvu (případně po konverzi z druhé nejvyšší vrstvy vytvořili novou elitu) a ti pak své poddané donutili k přestupu na nové náboženství.

Ti, kteří se tomu vzpouzeli nebo dokonce vedli odboj, byli povražděni nebo pochytáni a prodáni do otroctví. (viz Peníze, krev, církev a otroci – co vám v seriálu o Cyrilovi a Metodějovi neřekli.) Představa konverze jako „povídáni si s domorodci“ je relativně moderní a v historii neměla větší význam.

Co z toho všeho ještě vyplývá? V kmenovém vnímání společnosti je nesmírně důležitá příbuznost. Proto je až absurdní důraz kladen na ženskou věrnost. Jde to tak daleko, že je výhodnější občas nějakou nevěrnou ženu zabít aby byla oficiálně zachována příbuzenská linie. Sirotci a nemanželské děti jsou nenáviděni.

Počet členů „kmene“ je samozřejmě v první řadě doplňován vysokou porodností. Vysoký počet potomků je tedy vnímán jako ctnost a to i v případě, že vyčerpává nadměrně zdroje a hrozí kolapsem společnosti (Rwanda 1994). Dětem je přisuzována náboženská příslušnost hned po narození a manželský slib je zároveň vždy závazkem vychovávat budoucí děti v duchu daného náboženství.

Z toho co jsem napsal, by mělo být jasné, že vnímám monoteistické náboženství v první řadě jako zbraň, která formuje společnost pomocí kmenového myšlení a dává jí výhodu přečíslením protivníka před jinými společnostmi na jiném základě. Daň, kterou za to ale stoupenci platí, bývá vysoká. Život v silně tribalistické společnosti znamená soupeření v neustálé konkurenci, vysoká úmrtnost je jak ve střetech s jinými podobnými skupinami, tak i uvnitř těchto skupin při bojích o moc. Myšlení mužů je redukováno na válečnictví, stagnuje věda, ženy mají roli mravenčích královen – jejich úkolem je plodit děti a co nejméně se ukazovat na veřejnosti (mohly by být odcizeny – představují zdroj). V podstatě žijí v domácím vězení.

Kolapsy takových společností organizovaných podle náboženství vyznávajících tribalistické hodnoty, jsou předvídatelné, protože se odehrávají v podstatě podle scénáře navrženého Malthusem. Dobývají zdroje díky početní převaze, ale tím zároveň nově získané zdroje nadlimitně vyčerpávají (extrémní případ tragédie obecní pastviny). Jakýkoli obnovitelný zdroj se tedy takto stává automaticky v krátké době opět nedostatkovým (voda, půda, palivo), což vede k dalším výbojům a vnitřním sporům.

Tím, čeho se jeho stoupenci a vůdci náboženských skupin obávají nejvíce, je odpadlictví (apostaze) a rozštěpení (hereze). Obojí trestají (islám), nebo v dřívějších dobách trestala (křesťanství) monoteistická náboženství smrtí. Boj proti sebeabsurdnější herezi byl příčinou mnoha vyčerpávajících válek. Jejich zdánlivé důvody nám mohou připadat úsměvné, jako v případě sporu o přijímání „pod jednou“ a „pod obojí“. Skutečným důvodem je ale vždy pouze rozštěpení skupiny, čímž „kmeni“ vzniká konkurence, která ji navíc ohrožuje v jejích ideových základech. Ze stejného důvodu existují vždy také děsivé mýty, které mají před herezí a apostazí varovat.

Dobrá, má ale tribalismus ještě nějaké kladné vlastnosti? Je něco, co bychom z něj chtěli uchovat? Mohli bychom jej nějak zkrotit a využít k něčemu dobrému? Tribalismus rozhodně funguje jako motivace k velmi krvavým střetům, jenže možná může fungovat i jinak. Motivuje k spolupráci uvnitř skupiny, i když pravda hlavně díky vidině společného nepřítele. Sportovní dresy, rozdílné školní uniformy, symboly škol, laboratoří, firem a vzájemná soutěživost i konkurence ve sportu i na trhu jsou vlastně projevy takového zkroceného tribalismu.

A také se zdá, že existuje určité propojení mezi tribalismem a kolektivním myšlením, tedy že jde asi o stejný mechanismus, který za jiných okolností může způsobit syndrom skupinového myšlení.

Vyspělejší společnosti tedy přesouvají tribalistické soutěžení vlastně do rituální roviny, jako je sport, společenské aktivity (např. slavnosti potlač) architektura, věda, trh. Ani to není vždy zcela bez nebezpečí, jak ukazuje případ Velikonočního ostrova, na němž se společnost dopracovala ke kolapsu (mimo jiné) stavěním stále větších soch a kácením stromů, které byly potřeba k jejich transportu.

Představa že by se tribalistické pudy daly v případě náboženství zkrotit podobně jako třeba ve sportu je ale mylná. Náboženství staví na tom, že upravují lidem žebříček hodnot. Zatímco ve sportu se nechtějí ragbystické týmy skutečně navzájem zabít a sportovní pravidla nadřazují nad záměr konečného vítězství, v náboženství tomu tak není. Jejich tažení používá ultimátní prostředky a vítězství je hlavním cílem, kterému všechna pravidla podléhají. Proto máme náboženské války.

Sekularismus byl poměrně úspěšným pokusem snažícím se nadřadit obecná pravidla vzájemného mírového soužití nad jednotlivé ideologie a kulty. Historie nám ale ukázala, jak představitelé politických ideologií, tak zástupci církví, sekulární ideje v podstatě okamžitě zradí, jakmile získají nad společností nějaký rozhodující vliv. Vábení tribalismu je prostě příliš silné.