Jan Schneider
Budou tací, kteří budou varovat: “Nepodléhejte konspiračním teoriím!”. My se však nebudeme zabývat konspiračními teoriemi, nýbrž konspirační praxí. Přesně podle rady, kterou dostali významní badatelé John Loftus a Mark Aarons od jakéhosi amerického zpravodajce: Kašlete na ideologii. Sledujte peníze.
Podobně učinil kandidát na post velvyslance v ČR Norman Eisen, když spoluzaložil neziskovou organizaci Center for Responsive Politics pro sledování toků peněz v americké politice.
Na rozdíl od mazlavých až kluzkých debat o ideologických aspektech druhé světové války je totiž zpočátku téměř úlevné se zabývat neoddiskutovatelnými materiálními stopami minulých dějů. Úlevu však často vystřídá úděs, když ty stopy začnou promlouvat. Právě proto, že to nejsou hladké ideologické řečičky, ale důkazy “na tvrdo”. Není divu, že se jim mnozí radši vyhýbají, protože na klidném spánku nepřidávají. Je to však konečně bádání čestné a důstojné a hodnotné.
K rozplétání složitějších dějů je dobré se vystříhat náhodných jednotlivostí, a snažit se najít místa, v nichž se sledované děje vyskytují nenahodile a koncentrovaně. Pro finanční transakce jsou těmi neuralgickými body zejména banky, jako vrcholné finanční instituce. Začněme tedy tou nejpozoruhodnější z nich.
Mluvě o ekonomickém pozadí druhé světové války, nutně narazíme na BIS, která hrála nejen v jejím průběhu extrémně významnou roli. Není to však Bezpečnostní informační služba, nýbrž Banka pro mezinárodní vyrovnávací platby (Bank for International Settlements), sídlící v Basileji.
Založena byla v roce 1930, v rámci tzv. Youngova plánu (splácení německých reparací po I. světové válce). Do jejího čela byli jmenováni zástupci vítězných velmocí a Německa. BIS fungovala jako banka a vykazovala zisky. Dividendy pak převáděla na konta svých zakladatelů (Bank of England, Říšská banka, Belgická, Italská a Francouzská centrální banka, First National NY, First National Chicago, J. P. Morgan, Bank of Japan). Není od věci si je zapamatovat.
Youngův plán byl zřejmým začátkem masivních americko-německých finančních transakcí. Zaškrcené německé hospodářství nebylo schopno splácet reparace. Německo si na ně tedy půjčilo z Ameriky, zejména prostřednictvím firmy Sullivan & Cromwell. Ta zařizovala nejprve prodej německých dluhopisů, posléze i americké investice do Německa. Německo tak zaplatilo reparace Francii a Británii, o to větší pohledávky však vznikly v USA. Ty byly tak úspěšně v Německu kapitalizovány, že rozpoutaly přímo investiční smršť. Za druhou polovinu 20. let to údajně bylo 1,5 miliardy dolarů! Takový odliv volného amerického kapitálu svým dílem dokonce přispěl ke krachu na burze a následné hospodářské krizi na straně jedné, a na straně druhé pak k rozhodujícímu rozmachu nacionálního socialismu, se všemi důsledky.
Na německé straně byl v té době klíčovou figurou prezident Říšské banky a ministr financí Hjalmar Schacht, kterého vysoce respektovaly západoevropské a americké finanční trhy. Schacht z Hitlerova popudu neustále žádal o další americké a anglické půjčky – a dostával je. Ford a General Motors tak pomohli prostřednictvím svých pobočných závodů v Německu vybudovat motorizované útvary, a J. P. Morgan Göringovo letectvo (a ještě po celou válku financoval výrobu letadel Focke Wulf). IG Farben byl kapitálově propojen se Standard Oil – který zásoboval německé letectvo benzínem a mazadly.
PROFIT ÜBER ALLES
Začala II. světová válka – a BIS fungovala dál. Příslušník NSDAP Paul Hechler byl ředitelem banky, Američan Thomas H. McKittrick jejím prezidentem. V BIS se tak zhmotnil poněkud šílený princip (zlaté pravidlo mezinárodního kapitálu), že i v době války musí být otevřené finanční kanály. Přes BIS platili nacisté celou válku úroky ze svých dluhopisů, procházely tudy dividendy z předválečných investic. A kromě jiného, právě přes BIS nacisté ukradli české zlato, které jim hanebně vydala Bank of England.
Prezident BIS Thomas H. McKittrick byl – zřejmě nikoliv náhodou – velmi dobrým přítelem zpravodajského důstojníka Allena Dullese, “zakrytého” funkcí amerického velvyslance v Bernu (po válce byl ředitelem CIA). Allen spolu se svým bratrem Johnem Fosterem Dullesem byli před válkou partnery zmíněné právnické firmy Sullivan & Cromwell, jejímž prostřednictvím byly prováděny ony masivní investice do německého průmyslu. V době války John Foster Dulles poskytoval právní služby pro BIS v New Yorku. Po britském vyhlášení války Německu v roce 1939 vyplnili vzniklou mezeru na německém trhu američtí obchodníci. Budoucí ministr zahraničí John Foster Dulles se stal členem správní rady IG Farben, jeho bratr Allen byl ve správní radě Schröder Bank, spolu se zástupcem SS.
“Jednoho rána v květnu 1944, zatímco mladí Američané umírali na italském pobřeží, přišel do svého úřadu uhlazený gentleman Thomas H. McKittrick, americký prezident nacisty kontrolované basilejské Bank for International Settlements, aby se svými německými, japonskými, britskými a americkými spolupracovníky projednal důležitou otázku 378 miliónů dolarů ve zlatě, které v době po Pearl Harboru poslali nacisté do BIS, aby byly jejich vůdcům k dispozici po válce. Toto zlato bylo ukradeno státním bankám v Československu, Rakousku, Holandsku a Belgii, a roztaveno spolu se zlatými zuby a dalšími zlatými předměty, až po snubní prsteny zavražděných Židů.” (Takto začíná kniha Charlese Highama “Trading with the enemy”. Zřejmě netřeba doporučovat.)
NENÍ POČÍTÁNÍ JAKO POČÍTÁNÍ
Jiný významný badatel na tomto poli, Edwin Black, věnuje mnoho záslužné péče objasnění role IBM na tzv. “konečném řešení”. Došel k závěru, že IBM produkovala technologická řešení, která Hitlerovi reálně umožnila urychlit klíčové aspekty perzekuce Židů, homosexuálů, Svědků Jehovových a dalších lidí, považovaných nacisty za nepřátele.
Po napadení Polska nacisté anektovali jeho severozápadní část. V ní se IBM angažovala prostřednictvím své německé pobočky Dehomag (Deutsche Hollerith Maschinen Gesellschaft), především v oblasti systematizování platů v slezských uhelných dolech a těžkém průmyslu. IBM přímo obsluhovala logistický systém Třetí říše až do prosince 1941, kdy Amerika vstoupila do války s Německem.
Pro působení v Generálním Gouvermentu, což byl zbytek
okupovaného polského území, založila IBM speciální pobočku nazvanou “Watson Business Machines”, která pronajala říšské železnici počítací stroje a vyvinula speciální programy pro řízení říšské železnice. V tiskárně v Rymarské ulici č. 6, hned naproti varšavskému ghettu, tato pobočka vyrobila několik milionů příslušných děrných štítků. Toto tedy byla náplň činnosti Watson Business Machines, varšavské, nikoli Dehomagu, tedy německé pobočky IBM. Tento rozdíl je důležitý. IBM se totiž neustále brání poukazem na ztrátu kontroly nad svou německou pobočkou Dehomag.
Watson Business Machines dostaly po americkém vstupu do války za správce oddaného nacistu Hermanna Fellingera, který zachoval původní tým zaměstnanců a manažerů a udržoval firmu produktivní pro Říši a ziskovou pro IBM. Dividendy z činnosti Watson Business Machines byly vypláceny IBM přes ženevskou pobočku IBM. Po válce IBM dostala navráceny zpět všechny své polské zisky a stroje.
OPEL BLITZ
General Motors koupil automobilku Opel v roce 1929 a vlastnil ji nepřetržitě 80 let. Ředitel GM Alfred Sloan od prvních týdnů Třetí říše pomáhal změnit koňmi taženou německou armádu na motorizovanou. GM podle charakteru výroby velmi přesně věděl, na jakou válku se Německo připravuje: Opel vyráběl nákladní vozy Blitz pro Blitzkrieg. GM dokonce těsně před napadením Polska přesunul ohromné sklady náhradních dílů pro vozy Blizt těsně k polským hranicím. Dividendy byly prý pravidelně vypláceny. To na rozdíl od kolínské pobočky Forda, nad níž mateřská společnost za války ztratila vliv a z jejíž činnosti údajně po celou válku neviděla ani pfennig. Nevyplacené dividendy ovšem nacistická správa investovala do růstu pobočky, která po válce připadla opět mateřské firmě. Chraň někoho ruka páně ovšem vykládat, že Ford vydělal na válce! Ještě nějaké další otázky?
STANDARD FARBEN
Rockefellerova firma Standard Oil (kapitálově propojená s IG Farben) prodala v letech 1939-1940 nacistům 500 tun tetraetylu (přísada do leteckého benzínu, díky níž byla Luftwaffe schopna bombardovat Anglii). Hermann Göring zaplatil jedenáct milionů dolarů Standard Oil za užívací práva k rumunským ropným polím. Standard Oil chtěl v roce 1941 převést svou maďarskou pobočku na IG Farben (nestalo se tak pouze díky zásahu amerického ministerstva financí). V témže roce dostali američtí zpravodajci informaci, že pobočka Standard Oil, sídlící na ostrově Aruba (Nizozemské Antily), dodává nacistům přes Španělsko ropu. Její lodi měly imunitu zajištěnu náměstkem ministra obrany Jamesem Forrestalem. Ministr vnitra Harold Ickes chtěl tento obchod zrušit s poukazem na platný Trading with the Enemy Act z 13. prosince 1941. To byla poslední věc, o kterou se jako ministr pokusil.
Ale nebyl sám, kdo měl srdce a svědomí. V roce 1942 chtěl zástupce generálního prokurátora Truman Arnold zahájit stíhání Standard Oil pro činnost proti zájmům státu. Standard Oil však rychle vysvětlila vládě, že válečné úsilí závisí na dodávkách její ropy a ty by se mohly zastavit. Podobně bratři Dullesové zase pohrůžkou, že zastaví dodávky ropy do Británie, zabránili zveřejnění svých vztahů s IG Farben. A karavana táhla dál.
Ve stejném roce popsal budoucí prezident Spojených států, tehdejší senátor Harry Truman, chování Rockefellera a jeho firem jako velezrádné. Vše, co se mu podařilo, bylo v souhrnu několik měsíců přerušených dodávek, jinak dodávala Standard Oil of New Jersey nacistům ropu po celou válku.
BUSH A OSVĚTIM
V roce 1924 byla v New Yorku založena firma The Union Banking Corporation (UBC). Jejím výkonným ředitelem se stal Prescott Bush (otec G. Bushe). Zabýval se veškerými obchodními transakcemi ve vztahu k Německu. Posléze UBC získala Thyssenovu a Flickovu Consolidated Silesian Steel Corporation. Tak se stalo, že část otrockých prací v Polsku byla řízena Prescottem Bushem, neboť Consolidated Silesian Steel Corporation, později přejmenovaná na Silesian American Corporation, byla jednou ze třiceti společností, do nichž byli na práci dováženi vězni z nedalekého koncentračního tábora Osvětim. Prescott Bush byl obviněn na základě zákona Trading with the Enemy Act a byly zablokovány všechny akcie UBC. Ďáblův advokát však opět americké vládě vysvětlil, že případné trestní stíhání tohoto druhu by mohlo podrýt veřejný pořádek i válečnou morálku, a americkým chlapcům by se obtížně rukovalo do války, kdyby věděli, že část zisků z německého zbrojního průmyslu proudí do kapes některým jejich “spoluobčanům”.
NEVINNÉ ŠVÝCARSKO
Toto je bohužel nevyčerpatelné téma. Podle Jeana Zieglera (Židovské zlato, Švýcaři a smrt) dorazilo v letech 1939-1945 z Německa do bernských bankovních sejfů zlato v hodnotě 1,7 mld švýcarských franků (zhruba 1/3 celkové světové produkce za tu dobu). V tom není započteno ukradené zlato, soukromě uložené příslušníky SS a dalšími osobami.
Zlato se pralo v trojúhelníkových obchodech. Říše prodala do Švýcarska zlato. Obdržela franky, za něž nakoupila z Turecka, Portugalska, Švédska, Španělska a dalších zemí strategické suroviny. Zmíněné země pak za utržené franky odkoupily ze Švýcarska (ono) zlato, coby běžný nákup švýcarského zlata, “který jim nikdo nemůže vyčítat”.
A na konci války výše nesplacených švýcarských vyrovnávacích úvěrů, “nezištně” poskytnutých Německu, přesahovala jednu miliardu švýcarských franků. Tomu se říká neutralita!
Pointa? Jen v dubnu 1945 přijaly argentinské pojišťovací společnosti, banky, poručnické společnosti, správci majetku a obchodní domy jmění pocházející z kořisti nacistů, v hodnotě přibližně jedné miliardy dolarů. Kde se to jmění celou dobu hřálo?
CHLADNOKREVNÉ SVINSTVO
Právnicky a ekonomicky lze popsat poválečné “chladné znárodňování” v některých východoevropských zemích takto: Země byly zničené válkou, po níž si i Stalin odvezl svou kořist, a potřebovaly bankovní úvěry a přístup na mezinárodní finanční trh. Švýcaři naopak požadovali odškodnění za vyvlastněné majetky v těchto zemích. Východoevropské státy by Švýcary odškodnily rády, ale neměly peníze. Bern našel smluvní řešení, v němž se zavázal, že požádá švýcarské banky, aby zlikvidovaly spící účty osob z příslušné smluvní země a tyto prostředky převedly do smluvní země.
Švýcarské soukromé banky poslechly tohoto zcela protiprávního pokynu, neboť většinou patřily k těm, které byly poškozeny zestátňováním. Peníze převedly do smluvní země, opět bez jakéhokoliv právního základu, navíc při zcela zjevném porušení bankovního tajemství, jindy ve Švýcarsku tak svatého a nedotknutelného. Jakmile východoevropským státům přistály tyto prostředky ze švýcarských státem vykradených spících kont do zlopověstných bankovních “schránek hanby”, obratem vyplatily vyvlastněným Švýcarům odškodné, pěkně ve valutách.
Tak proběhlo dvojstranné švýcarsko-polské vyrovnání (1949). Polští komunisté zestátnili švýcarské podniky, konta, pohledávky, zemědělské podniky a další švýcarské majetky v celkové výši kolem 53 miliónů švýcarských franků. Polsko však mělo zájem udržet dobré (zejména finanční) vztahy se Švýcarskem, bylo ochotné za zestátněné majetky zaplatit odškodné, avšak nemělo na to finanční prostředky. Proto bylo formou výměny tajných dopisů mezi zástupci obou zemí dojednáno, že švýcarská vláda pomůže odblokovat “spící konta” polských občanů, především židů (těch bylo jen v Polsku vyvražděno na 3 milióny!), a prostředky ze spících kont pošle do varšavské centrální banky. Polská strana se stejnou formou zavázala poslat odškodné za zestátněný majetek na konto, které švýcarská národní banka za tímto účelem otevřela v polské národní bance ve Varšavě.
Pointa byla v tom, že švýcarská vláda prostředky z odblokovaných spících kont polských občanů ve Švýcarsku “nedopatřením” nedoprovodila jmenným seznamem, komu tyto prostředky patří. Tím pádem Poláci tyto prostředky nemohli vyplatit, neboť nevěděli komu, a mohli je použít na odškodné za zestátněné majetky švýcarských občanů v Polsku, jejichž detailní seznam švýcarská vláda přiložit tentokráte nezapomněla. Po dohodě s Polskem uzavřel Bern podobnou dohodu s Maďarskem.
POINTA A SOUČASNOST
Není divu, že ex-prezident Říšské banky Hjalmar Schacht mohl před norimberským tribunálem dávat najevo svoji převahu: chtějí-li ho soudit, musí soudit i britské a americké společnosti, že pomohly vyzbrojit Německo. Schacht byl skutečně osvobozen a propuštěn. I ostatní šéfové německého průmyslu byli na nátlak Washingtonu ochráněni před tribunálem; byli postaveni před místní soudy, které byly svěřeny americkým soudcům – a ti se řídili precedentním rozhodnutím norimberského tribunálu ohledně Schachta. Evidentně kvůli nebezpečí, že by se průmyslníci v ostře sledovaných procesech mohli “zbytečně rozpovídat”. (Současné politické elity o tom vědí své. Tak málo se svět mění.)
Aniž bychom se dotkli další, převelice citlivé problematiky “ukradeného umění”, můžeme konstatovat, že druhou světovou válku je možno hospodářsky charakterizovat jako obrovský byznys, kdy mnozí profitovali z obou stran konfliktu. Majetkoprávně šlo o loupež rozsahu již globálního (otázka japonského “špinavého zlata”), podvod, zneužití informací, zneužití pravomocí, obchod s nepřítelem atd. Ohromné jmění bylo přes Švýcarsko a Vatikán přesunuto do “klidných zón”, ponejvíce diktátorských, kde bylo zaručeno, že nikoho ani nenapadne se ptát po původu majetku. Z hlediska etického se pak o válce co do jejího ekonomického pozadí nic publikovatelného napsat nedá.
Mají tyto skutečnosti vliv na současné dění? Nesporně přímo ovlivnily těsně poválečné děje. Poté jejich vliv (z tohoto pohledu naštěstí) částečně zmrazila studená válka. V současnosti se však vede nápadně mnoho “hladkých” propagandistických řečí o proběhnuvších dějích, relativizuje se i nos mezi očima, a stavěním komunismu na roveň s nacismem se efektivně gumuje (popírá) šoa, jež je naopak jejich téměř základním referenčním rozdílem. Čemu může sloužit ono postupné vyviňování nacismu, zejména poukazováním na to, že “již tehdy chránil Evropu před bolševismem”? Nejde o skrytý počátek rehabilitace nacismu?
Námitku, že se zde dostáváme do oblasti “konspiračních teorií”, rázně vrátíme zpět na zem. Vyviňování nacismu může být totiž jednou z důležitých součástí legalizace oněch ulitých majetků. Proto je třeba sledovat stopu peněz, abychom měli šanci zjistit, co se vlastně děje.
