Falešná spravedlnost

Avatar
Původní autoři

Jiří Jírovec
28. 3. 2016
Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) poslal Radovana Karadžiče na 40 let do vězení. Byl uznán vinným za činy související s konfliktem mezi bosenskými muslimy a pravoslavnými Srby. Zatím nepravomocně, ale i tak to vypadá jako skvělé vítězství spravedlnosti. Bohužel jen na první pohled.


Jednoúčelové soudy, pro vyšetřování konfliktů v té které zemi, jsou výsměchem spravedlnosti. Zřizují je totiž právě ti politici, kteří v zájmu svých vlastních ideologií a geopolitických her ke konfliktům přispívají nebo je přímo vyvolávají.

To je i případ bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ) a jejího rozpadu.

SFRJ byla do roku 1990 relativně stabilní. Nejbohatší republiky, Chorvatsko a Slovinsko, ale neměly příliš velký zájem přispívat k rozvoji chudších oblastí a navíc měly rozdílnou historii, zejména pokud jde o II. světovou válku a vztah k Německu a Itálii. Odchod z federace se jim tedy zdál patřičně výhodný.

Chorvatsko vytvořilo v roce 1941 samostatný stát zvaný “Nezavisna Država Hrvatska (NDH)”, který byl vojenský spojen s Itálií a hospodářsky s Německem. Slovinsko bylo v téže době rozděleno mezi Itálii, Německo a Maďarsko, kdežto Srbové za cenu obrovských obětí s Německem bojovali celou válku.

Po roce 1941 se začaly v převážně katolickém Chorvatsku dít věci:

“Začala masivní genocida Srbů, Židů a Romů. Hitlerův „létající diplomat” pro Balkán Hermann Neubacher ve své knize odhaduje počet povražděných Srbů na 750 000, Chorvat Serge Krizman ve svém odhadu pro Office of Strategic Services (OSS), předchůdce CIA, uvádí počet Srbů povražděných Pavelićovými ustašovci do srpna 1942 na 600 000.

Chorvatsko (NDH) mělo jednu zvláštnost, jíž byly koncentrační tábory i pro děti – srbské, židovské a romské.

Jedna z hrozných epizod v této genocidě Srbů v ustašovském Chorvatsku je masakr Srbů kolem bosenské metropole Banja Luka během 7. února 1942, kdy bylo krajně bestiálně povražděno celkem 2 335 (2298 ?) Srbů, z toho 551 dětí mladších 15 let.

[…] O likvidaci Srbů z oblasti Banja Luky se radili v Záhřebu významný ustašovský předák (stožernik) a právník Dr.Viktor Gutić s Ante Pavelićem. Několik dnů potom ustašovské úřady informovaly srbské obyvatele vesnic na předměstí Banja Luky Drakulić, Motike, Šargovac, že se musí zdržovat kolem 7. února doma, v souvislosti s údajným sčítáním obyvatel a s humanitární pomocí.

[…] nevraždili střelbou z pušek a revolverů, ale zabíjeli podřezáváním, sekyrami, bajonety, zvláštními palicemi, pažbami pušek.

[…] Za ustašovského režimu, bohužel, nemalá část katolického kléru podporovala ustašovce, nutila pravoslavné Srby, aby se stali katolíky. Sám arcibiskup záhřebský, Alojzije Stepinac (pozdější kardinál, Janem Pavlem II. v 1998 blahořečený!), byl odpovědný za pokatoličťování, i když ani přechod na katolickou víru neznamenal pro Srby vždy záchranu života.

Koncem války (1945) někteří významní činitelé katolického kléru (např. Krunoslav Draganović, profesor bohoslovecké fakulty v Záhřebu, pak člen ustašovského hnízda – koleje sv. Jeronyma v Římě), pomáhali organizovat tzv.“krysí kanály“ (nazývané i „klášterní cesta“), kterými se dostávali z dosahu trestajícího zákona významní ustašovští předáci (i sám Pavelić), významní nacisté, různí ustašovští vrahové. O těch krysích kanálech píše i známý lovec nacistů Simon Wiesenthal.”

Citováno z tohoto zdroje: (http://euserver.parlamentnilisty.cz/Articles/866-ustasovske-vyvrazdovani-tisicu-srbu-v-bosne-podrezavani-sekery-mlaceni-pazbami-pusek.aspx)

Co k tomu dodat? Snad úsloví “Člověče přičiň se a pánbůh ti pomůže”.

Muslimy tady nechceme, pokřikují na českých náměstích Okamurové a Konvičkové. Berme jen křesťany, hlásá vláda, závislá na vůli katolíků. Kupodivu zájem není o atheisty.

Vraťme se ale k Jugoslávii. Ta byla po válce sjednocena pod vedením Slovince, Josipa Broze Tita.

Stala se multinárodním a multináboženským útvarem. V jednotlivých republikách vždy existovaly menšiny, přičemž ta srbská byla logicky mezi největšími, protože Srbsko mělo zhruba dvakrát větší populaci než Chorvatsko, druhá největší republika.

Přítomnost menšin je pro separatismus důležitá, protože poskytuje argument “kdyby tady nebyly, jak volně by se nám žilo…” Ten ospravedlňuje nejen jejich vyhánění, ale i vyvražďování. Stačí k tomu dostatečně přesvědčivá propaganda, včetně náboženské. Většinová populace se pak přidá.

Rozpad Jugoslávie, k němuž postupně došlo v devadesátých letech, a který skončil vyhlášením nezávislosti Kosova, je těžké mapovat, protože historie byla pokryta hustou mlhou západní propagandy.

Ta se zaměřila na Srbsko. Jeho prostřednictvím bylo možné oslabit sféru ruského vlivu na Balkáně. Propaganda démonizovala Miloševiče a jeho údajné plány na Velké Srbsko. Západní politici přilévali olej do ohně i tím, že opomíjeli etnické čistky postihující Srby.

Rozdmýchávat vášně je velice snadné. O tom nás přesvědčil, jinak patrně inteligentní profesor Jan Pirk. ve svém rozhovoru pro Parlamentní listy (http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Migranti-vedi-ze-v-Evrope-dostanou-astronomicke-castky-a-zeny-jsou-tam-nahe-Doted-videli-zenam-jen-jejich-oci-Nase-civilizace-je-skutecne-ohrozena-varuje-profesor-Pirk-427863)

“Na hrubý pytel hrubá záplata.” řekl a dodal: “Po tom, co se teď odehrálo v Bruselu, by tam prostě měla vtrhnout silná armáda spojených evropských a amerických sil, zlikvidovat to tam a udělat z toho poušť.”

Pana profesora je možné upozornit na to, že umění “zlikvidovat to tam a udělat z toho poušť” prokázala naše civilizace třeba v Drážďanech, nebo ještě lépe v Hirošimě a Nagasaki. Neumí ale řešit problémy.

Vidíme to třeba v Palestině, kde je sofistikovaná technika bezmocná proti novodobým Davidů, kteří házejí kamení na tamní Goliáše.

Neumíme získat duše a srdce domorodých primitivů. Ti pak, letadel v kilometrové výši nemajíce, odplácejí dobyvatelům po svém. Kamením, noži nebo občas nějakou trhavinou.

Teror je apolitický způsob boje slabého proti silnějšímu. Jeho přidaná vojenská hodnota je zanedbatelná. Má ale významný symbolický rozměr, totiž varování: Pozor, jsme tady a i na vás (držitele moci) může jednou dojít. Nakonec se budete tak bát, že sami ustoupíte.

Teror je vždy reakcí na určitou situaci. Přijatelným nebo odsouzeníhodným, se stává teprve v jejím kontextu. Vstup SSSR do války v Afghanistánu byl reakcí na teroristické akce proti sovětským expertům, kteří tam pracovali. Z hlediska USA to bylo OK, protože, jak Zbigniev Brzeziski pravil, chtěli Rusům dopřát jejich vlastní Vietnam. Taková přejícnost je jistě hodná zaznamenání.

Západ neprotestoval, když Kosovská osvobozenecká armáda vedla teroristické útoky proti Srbům. Účel přece světí prostředky. Kritizovány a zveličovány byly až následné srbské policejní nebo vojenské akce, jejichž prostřednictvím mohla západní propaganda přeměnit Miloševiče na monstrum.

Diktátor musí jít! Tak často zní a zněl příkaz dne. Jenže jak a za jakou cenu?

Právě v tom “jak?” lze vidět prostor pro obžalobu západních politiků z válečných zločinů. Teoreticky, samozřejmě, protože, kde není soudce, není ani žalobce.

Bývalá ministryně Albrightová nebyla nikdy postavena před soud za přípravu a prosazování Dohody z Rambouillet.

Miloševič měl tehdy podepsat nejen vojenskou kapitulaci, ale připustit i absolutní, časově neomezenou kapitulaci a okupaci Srbska. Jeho podpis by znamenal vlastizradu.

V nepříliš známém dodatku ke smlouvě si totiž “vítězové” vyhražovali neomezený přístup k vojenským základnám v Srbsku a volnou ruku s jejich nakládáním (modernizací na věčné časy, aby se tak řeklo). Západ chtěl mít právo najímat vlastní firmy i pracovníky, s tím, že nebudou spadat pod jurisdikci srbských soudů a daňové a celní zákony.

Výměnou byl slib, že Kosovo zůstane součástí Srbska. To se nelíbilo Kosovu a tak Albrightová musela začít lámat ruce v zákulisí. Bombardování již bylo připraveno (jde o materiálově i časově náročnou záležitost) a tak byl zapotřebí konečný impuls pro jeho spuštění. Když Kosovo podepíše, stane se Miloševič tím hajzlem, který přinutí Západ, aby s lítostí a proti své vůli zmáčkl knoflík.

Tak se přesně stalo. Ulevilo se skladům munice, otestovaly střely s ochuzeným uranem a pilotům se dostalo tréninků v lítém boji v celkem bezpečných oblacích.

Došlo k  5. nejdražší válce po roce 1945; stála 43 miliard dolarů. (http://www.novarepublika.cz/2016/03/pet-nejdrazsich-vojenskych-operaci-po.html)

NATO odpálilo 550 střel s plochou dráhou letu, podniklo 35,000 letů, shodilo 23,000 tun bomb. Podle jugoslávských úřadů k úmrtí více než 1,700 civilistů a asi 10,000 těžkým zraněním. Srbsko utrpělo škody ve výši 29.6 miliard dolarů (zhruba polovina ekonomické výrobní kapacity byla poškozena nebo zničena).

Akce NATO byla samozřejmě prohlášena za velmi úspěšnou. Vždyť přinutila Miloševiče, aby podepsal smlouvu o příměří! Poražení Srbové podepsali dokument nesrovnatelně mírnější než kapitulační dohoda z Rambouillet.

Byly stanoveny podmínky pro separaci srbské a kosovské armády. Kosovo mělo i nadále zůstát součástí Srbska. Tento stav, potvrzený později Resolucí RB OSN č. 1244, byl jednostranně porušen kosovskou stranou, která vyhlásila nezávislost v roce 2008. Nechtěně tím vznikl precedent který prakticky znemožňuje kritiku připojení Krymu k Rusku.

Navzdory rezoluci RB OSN byla nezávislost Kosova postupně uznána. Prý se s tím kvůli stavu “de facto” nedalo nic dělat. Tak to se došlo, bez sankcí a postihů ke stavu “de jure”. Ušetřený čas je lépe věnovat na vymáhání důležitějších rezolucí.

Dodejme, že Miloševič byl nakonec vydán soudní moci v Haagu a shodou okolností zemřel ve vězení dřív než mohl svojí obhajobou zdiskreditovat “vítěze”.

Kosovo a později Sýrie, Libye a Irák se staly důkazem obrovského významu osobnosti v dějinách.

Diktátoři jsou, jak o nich z medií velmi dobře víme, odporná zkorumpovaná individua, zaměřená na lukrativní pašování drog, prostituci a život v luxusu.

Použítí války k odstranění těchto spojenců ďábla je nesmírně nákladné. Miloševič stál 43 miliard dolarů, Hussein, liška podšitá, stál spolu s Afghanistánem 1 – 6 biliónu dolarů, podle toho, co se započte. Libye ještě asi není spočítána.

Asad svou neústupností způsobil, že umírněné opozici nezbylo než vyvolat občanskou válku, která způsobila škody ve výši asi 100 miliard eur. O ceně dodaných zbraní a vozidel se moc nemluví.

Dodejme ještě, že odstranění Janukoviče jako “proruského” presidenta stálo USA nějakých 5 miliard plus ztrátu Krymu. To rovněž není málo.

V chaosu čísel se ztrácí na 500,000 předčasně zemřelých dětí v Iráku. Podle Albrightové to byla cena, která za odstranění Hussseina stála. Hlavně to nebyly děti amerických politiků. Z těch iráckých by možná vyrostli spratkové, kteří by nás neměli rádi a škodili, jak by naší civilizaci jak by jen mohli.

Nabízí se možnost diktátory vykoupit a dopřát jim luxus, po němž baží. Američané to přece s nimi umějí, vždyť si kdysi koupili třeba panamského Noriegu a na jejich výplatní listině byl i sám Osama bin Laden. V současném, tak jako tak zkorumpovaném světě, to není z morálního hlediska problém. Jde jen o správný odhad jejich ceny na trhu diktátoření.

Tento geniálně úsporný návod má svoje slabiny. V účetních knihách by koupě představovala čistou finanční ztrátu, kdežto války naopak přinášejí zisky. Bez chaosu a válek by přišlo nazmar i perně vybojované usměrnění toku peněz z veřejných rozpočtů do kapes zbrojířů.

A pak, byla by ohrožena naše skvělá civilizace tak, jak ji známe. Na zbraních, válkách a násilí je přece postavena, není-liž pravda?