“Mein Kampf” jako “vhodná metoda pro národ velký”

Avatar
Původní autoři

Radim Valenčík
3. 3. 2016 RadimValenčíkPíše
Kdo pochybil víc? Zeman, nebo Peroutka? – Podle mého názoru nejvíce soudkyně, která případ hradní kanceláře soudila, a následně komentátor J. Šídlo v pořadu Události, komentáře ČT 24 dne 3. 3. A samozřejmě nutno zmínit ještě hloupost Peroutkovy vnučky, která svému dědovi příliš neprospěla.

Došlo totiž k absurdní věci:
Spor o to, zda:
1. Peroutka se některými svými články v létech 1938-1939 nedopustilselhání v podobě podcenění zla nastupujícího nacismu, vytváření iluzí o nastupujícím nacismu, koketování s nastupujícím nacismem a dokonce i oslavy nacismu, Hitlera a jeho díla.
Byl zaměněn na otázku, zda:
2. Má Zeman perfektní paměť, zda ve své hlavě něco nezaměnil, zda se nepřeceňuje, zda nepodceňuje důsledky své životosprávy, zda je ochoten si přiznat, že občas může udělat chybu.
To jsou přece odlišné věci. Ano. Mohlo by se stát, že v důsledku toho, že Zeman už nemá tak perfektní paměť, že ve své hlavě něco zaměnil, že se přeceňuje, že podceňuje důsledky své životosprávy, že není ochoten si přiznat občasná pochybení, došlo k tomu, že poškodil Peroutkovo jméno, jeho pověst a tím i jméno jeho rodiny. Toto se však patrně nestalo. Podle mého názoru se Peroutka doložitelně některými svými články v létech 1938-1939 dopustil selhání v podobě podcenění zla nastupujícího nacismu, vytváření iluzí o nastupujícím nacismu, koketování s nastupujícím nacismem a dokonce i oslavy nacismu, Hitlera a jeho díla.
V tom případě ovšem nemohl Zeman svými výroky, byť i v detailech nepřesnými Peroutkovo jméno poškodit. A dlužno dodat, že on ho ani poškodit nechtěl. Uváděl ho jen jako příklad toho, že nikdo není dokonalý a může se dopustit pochybení. K tomu jsem napsal téměř před rokem článek, který dávám do přílohy tohoto a na kterém nemám co měnit.
Citace uvedené v mém článku jsou pravé, dokumentují složitost Peroutkova postoje. Poslední citace je nepochybně určitou (silnou, důraznou) adorací nacismu:
“Proto i když byl napsán “Mein Kampf” obsahující vhodnou metodu pro národ velký, členové národa malého budou vždy se muset vracet pro poučení ke svým vlastním klasikům, kteří už před desítiletími promýšleli způsob politické taktiky národa malého.”
“Mein Kampf” jako “vhodná metoda pro národ velký” (zdůrazňuji – není vytrženo z kontextu!)? Toto chce Peroutkova vnučka obhajovat? Toto chce J. Šídlo obhajovat? Toto chce naše politická “elita” obhajovat? Toto chtějí naše soudy obhajovat?
Podívejte se na pořad Události, komentáře ČT 24 dne 3. 3.:
Informace o tom, že soudkyně nepřipustila čtení Peroutkových článků, i zdůvodnění tohoto rozhodnutí je hned na začátku. To nejdůležitější od J. Šídla je ve 13. minutě.

MEIN KAMPF JE VHODNOU METODOU PRO VELKÝ NÁROD?

Soudy jsou nezávislé. Ovšem ne natolik, aby byly nezávislé na faktech a  logice. Pokud by se fakty a logikou soud řídil, nemohl by konstatovat nic jiného, než:
1. Prameny, na které se odkazuje M. Zeman při svém hodnocení F. Peroutky, nebyly ani s odstupem dostatečně velkého časového odstupu předloženy, podle řady odborníků neexistují a s pravděpodobností hraničící s jistotou skutečně neexistují.
2. Existuje několik dalších pramenů v podobě Peroutkových článků z roku 1938 až 1939, jejichž interpretace může být shodná s hodnocením F. Peroutky, které dal M. Zeman, tj. Zemanova interpretace Peroutkových výroků nevybočuje mimo rámec obsahu příslušných článků.
3. Samotné uvedení chybných pramenů nemohlo poškodit jméno a památku F. Peroutky, jeho hodnocení vychází z toho, co skutečně napsal, a Zemanovy výroky se s tímto hodnocením nerozcházejí.
Samozřejmě, že lze namítnout: Hodnocení je vždy subjektivní. Uvedení nepravdivých zdrojů, dokonce takových, které již samotným názvem difamují osobu F. Peroutky, je tím, čím se může soud zabývat a kde má soud právo vyslovit výrok.
To by byla pravda jen v případě, pokud by interpretace obsahu Peroutkových článků z let 1938 až 1939 byla “na hraně”. Pokud by z ní jednoznačně nevyplývalo, že tento člověk, který si nepochybně za své celoživotní postoje a své celoživotní dílo zaslouží úctu, se v uvedené době prokazatelně a doložitelně dopustil určitých pochybení a selhání v podobě podcenění zla obsaženého v nacistické ideologii, vytváření iluzí o tomto zlu a dokonce i adorování tohoto zla i Hitlera jako jeho představitele. Jinak by nemohl uveřejnit výroky typu:
“Proto i když byl napsán “Mein Kampf” obsahující vhodnou metodu pro národ velký, členové národa malého budou vždy se muset vracet pro poučení ke svým vlastním klasikům, kteří už před desítiletími promýšleli způsob politické taktiky národa malého.”
A řadu dalších obdobných výroků. Zde je jakákoli relativizace nepřípustná. Ten, kdo se pokouší tvrdit něco jiného, fakticky legitimizuje tento výrok:
“MEIN KAMPF JE VHODNOU METODOU PRO VELKÝ NÁROD”
Tak daleko si myslím, že žádný soud (ani ten “nezávislý”) u nás nezajde. A  dokonce si myslím, že tak daleko nezajdou ani rozumní obhájci F. Peroutky a jeho odkazu (mezi které se také počítám). Vždyť k památce F. Peroutky patří i jeho životní osudy, jeho schopnost vyrovnat se s vlastními pochybeními. Jeho památka nás nabádá k tomu, abychom se sami podobných pochybení dopouštěli co nejméně.
Jen pro ilustraci jeden moment z facebookových diskusí na toto téma:
Jan Kasl uvedl: “Radim Valenčík nemá pravdu – dokonce bych napsal, že lže, protože soudkyně odsoudila ČR – tedy zastoupenou organizační složkou státu KPR – za konkrétní výroky prezidenta Miloše Zemana na konkrétní konferenci a za, z těchto dvou mylně mu přisouzených textů, chybně vyvozené hodnocení morálního profilu F.P.
Každý má právo si utvořit názor o druhém a nikdo mu ho nebere, pokud jej doloží a jeho hodnocení se nedotýká cti a dobrého jména toho druhého. Přesně to nastalo – a soudkyně to zcela pregnantně okomentovala ve zdůvodnění rozsudku. Snahy Ofčáčka mlžit a vytahovat stejně jako to dělá známý levicový extremista R. Valenčík texty z minulosti a vykládat je slovo po slovu v současnosti, jsou jen další urážkou, kterou by – v  případě hradního mluvky – měla manželka zažalovat také. To je už vytváření štvavé nálady a atmosféry honů na čarodějnice. Přesně v duchu ex-redaktora Haló novin.”
Všimněte si jednoho zajímavého momentu. Ti, co jsou tak citliví na to, aby neutrpěla něčí pověst, místo věcné argumentace kádrují a difamují druhé s lehkostí normalizátorů a sypou jedno nesmyslné obvinění za druhým. Demonstrují, jak vypadá skutečný hon na čarodějnice. Docela by mě zajímalo, zda by J. Kasl dokázal najít v mých textech (a že jsem toho od roku 1981 publikoval hodně!) něco, co by nasvědčovalo tomu, že jsem “levicový extrémista” a ještě k tomu známý (což mě těší).
Položil jsem si otázku, proč zastánci Peroutky kauzu “Peroutka – Zeman” tak rozmazávají. Nic na tom nevydělají. Obraz F. Peroutky tím nevylepší, M. Zeman získá další body, lidé se stanou více odolní proti mediálním manipulacím, pověst soudů nadále utrpí. Tak proč to dělají?
Pak mně to došlo. Oni si tím patrně dělají alibi na své vlastní selhání. Na to, že podobně jako tehdy F. Peroutka (na rozdíl od K. Čapka a dalších), tak oni v současné době nedokážou rozpoznat nebezpečí nástupu zla na Ukrajině, v Turecku a v současné době i v samotné EU. Nedokážou toto zlo rozpoznat, přestože ho někteří z nich cítí, protože ho nechtějí rozpoznat, protože před ním ustupují a mají z toho výhody, protože je lepší nevidět a vytvářet si falešné iluze. Tak na jejich adresu říkám: Ve svém vlastním zájmu berte odkaz F. Peroutky se vším všudy. Tím památku tohoto velkého muže uctíte a uchráníte nejlépe.
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/3227-jeste-ke-kauze-peroutka-zeman.html

 

Příloha: Můj článek z 22. dubna loňského roku
Hitler, Peroutka a zrádná PŘÍTOMNOST
SPOR O PEROUTKU, NEBO O ZEMANA?
Spory, které v současné době probíhají na téma dobových postojů Ferdinanda Peroutky, považuji za přinejmenším divné. Nerespektují to, jak zrádná je přítomnost. V tom smyslu, že očima přítomnosti, které jsme přítomni, hodnotíme věci zcela jinak, že v době, kdy se z přítomnosti stává dávná minulost. Uvedu to na příkladu článku z časopisu Přítomnost, jehož autorem je právě Ferdinand Peroutka a který v mediálních šarvátkách dosud nikdo nezmínil. A to přesto, že právě tento článek z 26. dubna 1939 s názvem“Dynamický život” věnovaný 50. narozeninám Adolfa Hitlera je nejvíce relevantní z hlediska sporu o Peroutku, ze kterého se v důsledku specifik současné přítomnosti (kterou také jednou budou hodnotit jako minulost z pohledu budoucnosti) stal spor o Zemana. Mohl bych říct, že se jedná o oslavný článek, který Peroutka věnu 50. narozeninám Vůdce, ale to by svádělo k jednostrannému pohledu. Zde je odkaz na celý článek:
Ještě než se mu budu věnovat podrobněji, upozorním na diletantsko-absurdní polohu, ve které je spor o Peroutku, potažmo spor o Zemana veden. Ovčáček patrně není schopen hledat v archívech, protože to, co předkládá, nemá prakticky žádnou váhu, viz:
A Peroutkova vnučka zná velmi málo dílo svého dědy, viz:
Pořad Události, komentáře na ČT 24 21.4. pak lze z tohoto hlediska považovat spíše za frašku, viz:
A teď už k Peroutkově oslavě Hitlera (uveřejňuji autentické pasáže z příslušného článku, v pořadí, v jakém jsou řazeny v textu):
Při největší úctě k Peroutkovi se nemohu zbavit dojmu, že tyto pasáže jsou dost nekritickou oslavou Adolfa Hitlera při příležitosti jeho 50. narozenin. Explicitně se zde sice neříká, že je “Hitler gentleman”, ale dobová oslava to je. Dokonce je to i oslava jeho expanzivní politiky. Bez jakéhokoli náznaku kritiky či odhadu dalšího možného vývoje. S tím nic nenadělá ani Peroutkova vnučka, a pokud bude soud, bude nejen pro ni čtení těchto pasáží velmi a velmi nepříjemné. Bude si muset protrpět větu po větě. Inu – i takový byl Peroutka.
Ale abychom mu nekřivdili, podívejme se na další pasáž z téhož článku:
Tato pasáž sice také na první pohled vypadá jako oslava Hitlera a jeho neslavně slavného “Mein Kampfu”, svým způsobem je zde ovšem skryté poselství. Nabádání k uchování naší (české) svébytnosti a náznak varování před pokušením kolaborace. I takový byl Peroutka.
Podobně lze jako varování před kolaborací či odmítnutí kolaborace po mnichovském šoku vnímat i následující pasáž:
Snad nejlépe vystihují Peroutku poslední dvě věty jeho článku:
Na jedné straně “Mein Kampf” jako “vhodná metoda pro národ velký”, na druhé straně něco jako “Nechoď Vašku s pány na led”.
Ani Peroutka ani Zeman nejsou osobnosti, které by si zasloužily jednostranné hodnocení. Ten, kdo se o takovou jednostrannost pokouší, je primitiv těžící z nálad a vášní zrádné přítomnosti.
Přesto si však jednu kritickou výtku k Peroutkovi dovolím. Ve srovnání s Karlem Čapkem (kterého si Peroutka velmi vážil a kterého jako jeden z mála navštěvoval i po Mnichovské zradě a až do konce jeho života, kterého se statečně veřejně zastával), si Peroutka vůbec nedovedl představit, do jak strašných tragédií svět jde. Čapek viděl daleko, Peroutka byl ještě po Čapkově smrti ve srovnání s ním slepý. Netušil ještě, že tragédie jsou neodvratné, zasáhnou i jeho, a že všechno bude zcela jinak. Mj. – to je snad z celé kauzy nejaktuálnější poučení z tehdejší přítomnosti pro přítomnost současnou.
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/3226-kauza-peroutka-po-rozsudku-a-rok-pote.html