Obchází Evropou strašidlo komunismu?

Avatar
Původní autoři

Zdeněk Hrabica
23. 3. 2016
Stačilo téměř pouhých 27 let od chvíle, která uplynula od 17.listopadu 1989 – dneska už si stále více myslím a pod nohama se mi objevují i průkazné indicie, že tenkrát šlo o dokonale dlouhodobě připravený estebácký převrat – s mnohostrannou cizí, tedy zahraniční – pomocí. I zvolení Václava Havla převážně komunistickým parlamentem za prezidenta, na doporučení Michaila Gorbačova, bylo činem vpravdě dějinným.


 Později byl tento převrat přejmenovaný na sametovou revoluci.

Celé období předtím bylo rovněž velmi rychle přemalováno, – aby jim mastná huba neupadla – na pouhou krutovládu bolševika.

Změnili jsme se od kořenů.

Plaché učitelky ruštiny byly na všech stupních vcelku fungujícího školství donuceny okolnostmi změnit svou aprobaci na angličtinu a němčinu. Jinak by vypadly z kola ven.

Malíři, sochaři, grafici nenašli v sobě tolik odvahy, aby si ponechali tituly zasloužilých a národních umělců (až na Karla Gotta, dělnického původu) a hodili je u pražské výstavní síně SČVU u Mánesa do Vltavy.

Odhodili do kontejnérů nebo do kanálů „po létech živoření a paběrkování“ legitimace KSČ nebo i  občanské průkazy s razítky zaměstnavatelů. Jinak by neprodali svá díla. Minulý režim jim příliš nepřál. Vždyť kulturu z „baráku na nábřeží“ řídili bývalí důstojníci. 

 Mohl bych je i vyjmenovat, byli to i zdatní plukovníci.

Problémy se svou vírou přestali mít od palácového majetkového převratu i věřící a aktivní křesťané. Odhodlaně si zavěsili na svá hrdla často památeční křížky a do aut zavěsili vysvěcené růžence, nejodvážnější podstoupili opožděně křest a začali vyznávat písmo. Mladá kolegyně v redakci Mladé fronty už jenom nostalgicky po létech vzpomínala, jak si mne zavolal na kobereček můj nadřízený a přikázal mi, abych Ivance potichu vytkl, že nosit na hrdle přívěsek s portrétem J. F. Kennedyho je nedůstojné a přímo zavrženíhodné. K vykonání podivného příkazu jsem si musel dodat spolu s ní odvahy v kouzelné vinárně U Piaristů, dneska tam je butyk.

Kdeže loňské sněhy jsou?

Odhodlaný a kovaný nadějný perspektivní kádr mne potkal v pražské Pařížské ulici záhy po letenském miliónovém modlení, a vyzval mne, abych se vzdal politiky a žurnalistické profese a dal se na ekonomiku, šance prý skončily.

Sám začal vyvážet přes kopečky plnodřevo.

Semknuté řady statisíců komunistů se rozletěly do dálav, do vrabců jako když střelí. Už počátkem sedmdesátých let se u zaplivaných hostinských stolů i u stolních společností deklamoval vtip, který se mi moc líbil.

Příjde věřící ke svaté zpovědi před nedělním přijímáním, plný obav, ke zpovědníkovi a odvázaně se ho ptá: „ Otče, mám velký problém, mohl bych v Motorpalu Jihlava (sám jsem firemní odchovanec) vstoupit do KSČ, abych se stal vedoucím dílny?“

Otec Šimon mu hbitě přes mřížku zpovědnice odpověděl: „ Můžeš synu, můžeš zcela klidně, stejně v té straně skoro žádní komunisté už nejsou. Pár tisíc si jich sami vyloučili a tomu zbytku zalepili ústa, aby neodporovali, aby drželi hubu i krok-. Synu, tři Otčenáše! “ Kajícník políbil knězi štolu.

Cibulkovy seznamy se staly v lustračních vánicích bestselerem; bratr v nich hledal sestru, sestra bratra, zda někdo z nich nebyl agentem tajné spolupráce. Otevřela se informační centra pravdy a lásky, lustrovali se samotní lustrátoři. V pražské Pařížské ulici, v obrozeném a nově vzniklém Syndikátu novinářů v přítomnosti Rumlova náměstka ministra vnitra se lustrovaly samotné seznamy, má mně rád nemá mně rád. Přece si je nenecháme všechny vybít? V Československé televizi vznikly tzv. garáže, které pranýřovaly provinilé, hříšníci si měnili své životopisy, měnili si identitu. Postižení kázali, že byli, že za bolševika občany druhého řádu. Lhali, jako když tiskne.

Asi osm set českých a slovenských herců ze Sequensova seriálu „Třícet případů majora Zemana“ unisono (až na výjimky) plivlo jedovatou slinu na chlebodárce. Kromě Radka Brzobohatého nikdo pak nebyl ochoten pronést smuteční projev nad rakví zesnulého národního umělce. Prý byli v děsivé totalitě donuceni k účinkování a nějak se živit přece museli, byli stejnými jako ti z doby „Protektorat Böhmen und Mähren!“ Heil Hitler!

Z účinkujících diplomatů se stali podnikatelé, slizcí, diplomaticky flexibilní. Když ne sami, předali svá žezla svým potomkům, z odborových a svazáckých bosů se stali přes noc manažeři. Dokonce dražili umělecká díla tzv. socrealismu a objekty dávali namísto majetku KSČ a SSM a ROH do rukou všeho lidu, hlavně do svých ušpiněných pracek. Za babku stříleli národní bohatství a přednostně je rozprodávali hlavně novým spojencům.

Z divokého odsunu dočasně umístěných sovětských vojsk v ČSSR a ČSFR dokázali pod vedením muzikanta z Pražského výběru vytřískat nemožné.

Nakonec aktérům zbylo jenom strašení, Mesiáš pobíhal před řadami v tričku „Fuck of KSCM!“

Bolševik a komunismus se staly nadávkou. Působí dodneška. Když je třeba zahladit jakýkoliv podvod a zlodějnu – vezmou si na pomoc bolševika.

Prim nyní hraje zmatená nenávist k Rusku a oslava Majdanu a Ukrajiny. Ani účinkování dobře obranně vybaveného Ruska v Sýrii nás do této chvíle neprobudilo. Už i předseda českého senátu mlží dějinami a hlásá, že západní spojenci vzali v tažení proti Hitlerovi do hry Stalina. Předseda vlády horuje pro demokratické síly Západu, jako by nebyly demokratické síly a neúčinkovaly stejné síly i na Východě.

Orodovat za „krvavou Natašu“ v Bruselu je však zřejmý prohřešek.

Lež na stříbrném tácu.

Fandění neřízené imigraci, fandění činům „mutti Merkel“ je nezralost hlavy i rukou.

A pak prý Evropou obchází strašidlo komunismu?

Lodivodi, neztratili jste rozum?

Kdo dá ruku do ohně, až toho bude nanejvýš zapotřebí?

NATO ne NATO, život na Zemi se neřídí Jídelním lístkem.

Psáno pro Nové slovo, Novou republiku a LUK.Obrázek Jiří Koštýř