Zdeněk Hrabica
20. 3. 2016
Listoval jsem stránkami dávného literárního odkazu Julia Zeyera; překvapila mne jeho odhodlaná náklonost k carskému Rusku. Nebyl jediným. Svým hlubokým pohledem si mohl kdykoliv – i s Karlem Havlíčkem Borovským zároveň vůči „velkému slovanskému dubisku“ být rovněž hodně kritický. O Masarykovi ani nemluvě. Co se odehrává nyní, je odjinud. Většinou vyčerpáno z hodně kalné a nejspodnější české žumpy.
Zrovna včera mne poučil člověk nesmírně šikovných rukou, s čirou hlavou na svém krku, že už nevěří ani politikům ani historikům, odhazuje je od sebe a jejich negramotnost posílá v širou dál a kamsi za kopečky. Nedivím se mu, každý den u nás některý z politiků – politologů, politických demografů, tiskových mluvčích a asistentů a čert ví jak si ještě sami o sobě říkají – nepřestajně perlí.
Od druhého nejvyššího českého ústavního činitele, předsedy senátu Milana Štěcha se z ČT dozvídáme holý nesmysl, jaký nemůže mít srovnání ani s obdobím protektorátního goebelsovského lhaní. Pronesl k miliónům diváků Událostí ČT24 nehoráznost, že západní spojenci za druhé světové války „vzali do hry Stalina“. Díky poučeným – mediálnímu teoretikovi Petru Žantovskému a mediálně stejně vzdělanému Štěpánu Kotrbovi – se tentokrát dostalo popletenému politikovi pořádného výprasku.
A co říci k orodování za Savčenkovou od Bohuslava Sobotky a Lubomíra Zaorálka na sumitu v Bruselu, když se nyní vedle dřívější podpory protiruským sankcím zastali i posud souzené ukrajinské Naděždy Savčenkové? Navzdory hlasitému nesouhlasu i jiných, větších než jsme my, z EU. Co se bude dít po vynesení rozsudku, který se v nejbližších příštích dnech očekává? Nechme se překvapit, neházejme předem za hlavu názor poslance Jaroslava Foldyny nebo publicisty Václava Dandy, kteří nabídli jiný pohled na Savčenkovou než Sobotka , Zaorálek a Bělobrádek (ten dokonce již napsal i Vladimíru Putinovi) a položili si otázku:“ Za koho to orodují čeští politiici?“.
Dočkejme času, jako husa klasu.
Dokonce se ozval i starosta Užhorodu Sergej Ratušňák na Zakarpatsku (dříve Podkarpatské Rusi), že tam neřeknou Savčenkové jinak, než „krvavá Naděžda“. Jeden z očitých svědků zveřejnil v době konání procesu na Ukrajině svědectví: „Ona své oběti prostě nebila, ona je mrzačila a ubíjela. Svázané na rukou i na nohou je mlátila trubkou, rozbíjela genitálie, zhášela cigarety v jejich otevřených očích: Neustále přitom řvala: ´Prodám tě na orgány jako tamty, neboť tě rozstřílím.´“
Stejné se i u nás dělo tehdy, když Stalina „vzali do hry“ západní spojenci, a než se definitivně hlavně jeho zásluhou a zásluhou jeho armády spolu se spojenci – a těmi jsme byli i my – rozhodlo o porážce nad Hitlerem.
Psáno pro Nové slovo, Novou republiku a LUK.Obrázek Jiří Koštýř
